Přátelství, láska či už jen pouhý stín?

  

Na pocit, jenž mě zaplavil, jakmile jsem vstoupila do třídy, ve které jsem nikoho neznala, nikdy nezapomenu. Bylo mi dvanáct let a mamka si usmyslela, přestěhovat se. Skoro ze dne na den se rozhodnout, zda-li zůstat s otcem, pro něhož jsem snad ani neexistovala či odejít s mamkou někam do neznáma.
A tak jsem musela opustit Bruntál, o němž jsem si tehdy myslela, že to bude jediné město, ve kterém budu bydlet. Narodila jsem se v něm, prožila tam své dětství, první milostné vzplanutí i malicherné holčičí hádky a teď jsem to měla opustit?
Na jednu stranu jsem byla možná i ráda, že jsem odjížděla za jiným životem. Ale na tu druhou? Kdo to nezažil, nikdy nepochopí. Totiž přestěhovat se je slovo plné bolesti a smutku. Ta představa, že si už nikdy nesednu do lavice vedle Anetky a nezasmějeme se třeba i úplné hlouposti, mě děsila. Stejně jako když jsem si uvědomila, že už nikdy nenavštívím své oblíbené místa. I přestože škola nepatřila mezi mé nejoblíbenější věci, nedokázala jsem si představit, že bych měla chodit na jinou. Ale stalo se.
Měla jsem jít do sekundy bruntálského gymnázia, ale místo toho jsem nastoupila zpátky na základku a to navíc v Uničově. Kdyby tehdy ředitelka uničovského gymnázia nenaplnila třídu do posledního volného místa a já se tam vlezla, asi by bylo všechno jiné. A i já bych byla jiná.
Ten pocit, když vstoupíte do plné třídy neznámých lidí, kteří okamžitě po vašem příchodu ztichnou a koukají jen na vás, je značně nepříjemný. Nevíte, kam se dívat. Na koho se případně usmát či s kým vůbec začít mluvit. Nebyl tam nikdo, kdo by mi podal pomocnou ruku.
Každý se na mě díval podezíravě a sledoval každý můj pohyb. V duchu nejspíše hodnotili, zda-li zapadnu či jestli mě zavrhnou, a pak bych trpěla pod jejich slovním nátlakem. Z dívčích očí čířil strach a obavy, jak přemýšlely, jestli mohu ohrozit jejich postavení ve třídě nebo dokonce být pro ně konkurencí. A kluci? Pohledem si mě měřili jako nějakou lehkou dívku.
Nikdy jsem neměla problém navazovat nové přátelství. Nikdy jsem ani neměla potíže s ponižováním či šikanou. Většinou jsem bývala v té vrchní části třídy, tzv. „elitě“. Jak velké elitě se ukáže za pár let, až se z dítěte stane dospělý člověk a spoustu věcí bude chápat zcela jinak.
A to že žádný začátek není zrovna medový, jsem se přesvědčila na vlastní kůži. Udělala jsem spoustu chyb, párkrát šlápla vedle. A teď najednou si uvědomuji, že to, co jsem si myslela, že bude navždy, je nenávratně pryč. Sama jsem tomu i napomohla.
Ale asi bych měla začít od začátku…
Když jsme se přestěhovali, bylo mi dvanáct let. To je doba, kdy mladí lidé vstupují do té nejproblematičtější fázi svého života, a kterou rodiče tak nenávidí, s názvem puberta. Popisovat ji nemá cenu, neboť každému z vás stačí se otočit do svého mládí a myslím, že mi dá zapravdu, že kdyby tato část života šla smazat jako písmo napsané křídou na tabuli, většina z nás by to udělala.
A tak jsem zkoušela kouřit či pít. Přestože jsem cítila, jak se mi z kouře dělá zle a kocoviny nejsou zrovna příjemné, v té době jsem si myslela, že právě tyto věci mě udělají starší. Drsnější. Alkohol, cigarety, vulgární výrazy a neméně slušné chování. A ten stálý pocit, že je mi ubližováno. Asi takto jsem zahájila svůj nový život.
Ale pak jsem poznala i jiné lidi. Ty, jenž se od těch, s nimiž jsem se stýkala, tak lišili. A to především dva kluky – Marka a Ivana. Přišli do období, za které se stydím. Byli pro mě jako světlo na konci tmavého tunelu, ale já jakoby naschvál setrvávala ve tmě. Jako záchrana na pustém ostrově, jenž jsem vytrvale odmítala.
Kdybych tehdy nebyla hloupá a přijala jejich nabízenou ruku a šla daleko od těch lidí, kteří mě akorát strhávali níž a níž, mohlo to být všechno jinak. Ale to by život byl asi málo pestrý. Vždyť proč dělat něco jednoduše, když to jde složitě?
I přes mé odmítání a sobecké chování stáli při mně. Snášeli mé rozmary a i bolesti, které jsem jim z mé dětské nerozvážnosti nevědomky způsobovala. V té době jsem netušila, že bych je mohla někdy ztratit. Měla jsem pocit, že jejich přátelství, jenž bylo tak cenné, je samozřejmostí, která nikdy nezmizí.
A přesto to byli právě oni, kdo mi pomáhali v těch nejtěžších chvílích, kdy jsme ztrácela pevnou půdu pod nohama, a myslela jsem, že se mi celý svět jenom hroutí. Když jsem poznala, že lidé, jež jsem nazývala přáteli, vlastně žádnými přáteli nebyli, byli to zase oni dva, kdo byli u mě a stírali mi slzy. Jakmile jsem netušila, kdo vůbec jsem, byli to právě ti dva, jež mi pomáhali nalézt mou ztracenou osobnost a sebedůvěru.
A pak se stalo něco, co dokáže každé přátelství naprosto zničit – zamilovala jsem se. O to horší to bylo v tom – že moje srdce milovala oba najednou. A aby toho nebylo málo, i oni se zamilovali do mě.
A nebyla bych to já, kdybych nezačala svou lásku ignorovat a dělat, že se vlastně vůbec nic neděje. Jejich láska mě těšila a tak jsem si dál užívala své nerozumné mládí. Na jednu stranu jsem se nechtěla vázat, chtěla jsem být volná jako ten pták poletující po obloze, jenž nikde nezačíná a nikde nekončí, ale na tu druhou jsem toužila mít vedle sebe někoho, kdo by mě miloval.
Kdybych tehdy svou lásku dala najevo, věci by stejně v té finální fázi dopadly úplně stejně, neboť nelze být se dvěma chlapci najednou. A tak se přátelství tří lidí začalo rozpadávat.
Někdy jsem víc času trávila s Markem, poté zase s Ivanem. S každým z nich mi bylo krásně. Byli odlišní a možná i to způsobovalo, že moje srdce touží po obou. Bylo to jako začarovaný kruh. Každé jejich vyznání lásky mě trhalo srdce.
Tehdy jsem si ani neuvědomovala, co to pro ně musí být. Byli to kamarádi a já stále mezi nimi. Jak jim jen muselo být, když jsem víc času trávila s jedním. Vůbec mi to nedocházelo. Myslela jsem jen a jen na svou bolest. A přitom oni trpěli dvakrát tak víc.
A pak začal prvák, náš velký skok do života dospělých. Jenomže tuto propast mezi základní školou a střední naše přátelství nedokázalo přeskočit s námi. S Markem jsme se od sebe odcizili a za rok jsme se viděli jenom jednou a to ještě když mě obsluhoval v hospodě, kam jsem si přišla sednout s kamarádkou.
S Ivanem to bylo jiné. Sice jsme se nevídali každý den, ale přece jen to bylo mnohem víc než s Markem. Taky se změnil. Dřív byli oba hrozně hodní, takový duševně čistí v tomto zkaženém světě, a možná i toho jsem se bála. Měla jsem strach, že jim ublížím, ovšem netušila jsem, že svým chováním jim způsobuji daleko větší bolest. Možná jsem to byla i já, kdo je donutil se změnit a svou hodnou tvář schovat do kapsy.
Často jsme si psali, občas se vídali. Vždy když jsem měla touhu ho vidět, tak jsem se ozvala, jinak jeho zprávy zůstávaly bez odezvy. Byla jsem tak hloupá, hrála jsem si s nimi jako s panenkami. Měla jsem si jejich přátelství, lásky či samotné přítomnosti mnohem víc vážit. Kéž bych si to uvědomila dřív.
Na jaře mého prvního roku na gymnáziu jsem si uvědomila, že Ivana doopravdy mám víc ráda než jako kamaráda. Přestala jsem tu lásku ignorovat. S Markem jsme se tak odcizili, že i moje láska k němu slábla. Zahodila jsem všechen strach a se svou láskou se mu svěřila.
Přátelství už dávno nebylo tím pravým přátelstvím a to byl i důvod, proč jsem po tak dlouhé době odhalila své sympatie k němu. Jenomže k mé smůle, on mé city už nesdílel. Dokonce se ani neozýval. A jak jsem se později dozvěděla, našel si jinou.
Přála jsem mu to. Chtěla jsem, aby byl šťastný. Lze vlastně přát cizímu vztahu, když vaše srdce touží po jednom z těch dvou, jenž ten pár vytváří? Když vaše ruce ho chtějí obejmout a vaše rty se spojit s jeho?
Poté se i oni dva rozešli. Jelikož moje láska byla stejně silná, zkusila jsem to znovu. Ale odpovědí mi bylo jen jeho mučivé mlčení. A tak jsem musela jít životem dál. Sama.
Když jsme se po půl roce sešli a já stále měla pocit, že bych s ním chtěla být, moje naděje byly pohřbeny. Vypočítával mi, kolikrát jsem ho odmítla a jak jsem mu hrozně ublížila, tak jsem tam jen stála s očima sklopenýma. Jakmile dodal, že mě vlastně neměl ani touhu vidět, na nohách jsem se držela jenom silou vůle. Bolelo to. Strašně moc.
Když jsme se poté loučili a já ho objala, měla jsem pocit, že už je to naposledy. Ne naposledy ten den či týden. Že už se nikdy neocitnu v jeho náruči a neucítím jeho vůni. To samé bylo i u Marka. Že už nikdy nebudu moct snít o nás. Že už to skončilo.
Mrazilo mě při pomyšlení, že naše přátelství, to, o němž jsem si myslela, že bude navždy, najednou bylo pryč. Zůstala pouze bolest a nevyplněná touha. Oni měli už svůj nový život, ve kterém nebyl prostor pro mě. A tak dva lidé, jimž vděčím za to, že mi pomohli přežít to nejhorší období v lidském životě, byli najednou pryč.
Vždycky když jsem slyšela tu známou větu “z přátelství může vzniknout láska, ale z lásky přátelství nikdy“, jsem zakroutila nesouhlasně hlavou. Jenomže teď tomu dávám za pravdu. Naše přátelství už nikdy nemůže být pouhým přátelstvím.
A tak se stalo, že po dvou letech jsme se s Markem sešli a já se do něj opět bláznivě zamilovala. Tak silně jako bych chtěla vykompenzovat ty předešlé roky. Strávila jsem s ním dva pro mě přenádherné týdny, než mě beze slova nechal.
Myslela jsem, že teď to doopravdy vyjde. Že po tom všem můžeme být opravdu šťastní. Vložila jsem do toho vztahu všechny své naděje a hlavně jsem mu darovala své srdce. Ale zůstala jsem stát opět sama s tou spalující bolestí uvnitř mě.
Nevím, proč odešel. Chtěl se mi pomstít? Ublížit mi, jako já mu ubližovala tehdy? Kdo ví. Možná to neví ani on.
Život jde dál, ať se nám to líbí a nebo ne. Tak jsem se musela opět postavit na nohy a jít s ním dál. Čas ubíhal, stejně jako dny v kalendáři, ale moje láska k Markovi neslábla. Trvalo to dlouho, moc dlouho, než jsem si vůbec mohla představit, že bych mohla s někým být. Tehdy se zase ozval Ivan, ale oba víme, že už to nejde slepit. A tak z nás zůstali jen kamarádi. Ne přátelé, jen kamarádi.
Je to už sedm let, co jsem je poprvé uviděla. Je to už víc než dva tisíce dnů, co jsme je potkala. Tolik času už uběhlo. Některé rozbité věci prostě nejdou slepit. Jen tak vzít kousky do ruky, nanést na ně lepidlo a spojit je. Naše přátelství už nikdy nebude tím přátelstvím v pravém slova smyslu. Vždyť stále je to Marek, kdo vlastní část mého srdce, což jsem pochopila, když se po tak hrozně dlouhé době uviděla mezi nepřijatými hovory jeho jméno.
Po sedmi letech si najednou uvědomuji, že to, o čem jsem si myslela, že je nesmrtelné, se mi postupem těch roků rozpadlo mezi rukama a zbyl jen stín.

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 10x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Jenny 11.4.2012, 17:54

poslední přihlášení - srpen 2007

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>