Květy bílé růže

  

Nera smutně vzdychla a sedla si na okno. Zhluboka vdechla noční, přesto velmi teplý, letní vzduch. V celém pokoji byla tma, jen měsíc svými paprsky ozařoval Neřinu tvář. Nebe bylo bez mraků, hvězdy ho pokojně osvětlovaly a zdálo se, jako by příroda lehce oddychovala ze svého sladkého spánku.
Nera zvedla jsem své krásné tmavé oči, leč velmi posmutnělé, k obloze. Ale za pár vteřin svou tvář schovala do dlaní. Ponurou komnatou se rozlehl její tichý pláč. Nera si silně přitáhla k sobě kolena, které hned objala rukama a hlavu zabořila mezi ně.
Jakou barvu mělo nebe, tak se cítila i její duše. Připadala si sama, přestože byl dům plný nepřeberného množství lidí. Její otec pořádal ples. A důvod jeho konání? Neřino uvedení do společnosti. Do společnosti snobů, lhářů, podvodníků a všelijakých dalších podivných lidí. Ať pro Neru znamenali tito lidé cokoliv, jedno bylo jisté a neměnné a to, že tato skupina lidí, k nimž má od nynějška Nera patřit, je ta tzv. vyšší společnost.
Přestože to byl ples na Neřinu počest, ani za mák o něj nestála. Jenomže její názor v tomto domě nebyl nikdy respektován. A vlastně ani mimo něj. Ve společnosti, v níž Nera žije, totiž slova ženy mají stejnou váhu jako malé pírko. A to i přestože mají původ.
Slyšela přijíždět kočáry a ani se nenamáhala se zvednout a jít se přivítat s hosty. Věděla, že baron Lhotský, tedy její otec, bude zuřit. Jen nemohla najít sílu vstát a nasadit si na tvář masku skrývající bolest a zároveň opovržení.
Byla oblečena, učesána i nalíčena. Vše bylo připraveno. Stačilo spustit nohu na zem z okenního rámu a vykročit. Jít vstříc plesu. Jenomže jak hledat sílu tam, kde už žádná není?
Nera opět vzdychla a zadívala se na oblohu. Jak strašně ráda by roztáhla křídla a uletěla daleko za hory. Ovšem její pomyslná křídla jsou přistřihnutá a její dívčí nohu tíží vězeňská koule.
Poté si sáhla do výstřihu, kde se třpytil její zlatý křížek. Dostala ho od maminky, když byla ještě malá. To byla doba, kdy byla ještě naživu. V mysli ji vytanul obrázek mladé, přenádherné, dlouhovlasé ženy se zářivým úsměvem.
„Kéž bys byla se mnou,“ zašeptá Nera do ticha. Vzpomínka na milovanou osobu ji dodá energii do jejích žil a Nera, leč pomalu a neochotně, přece jen vyjde z pokoje do víru zábav, po nichž ale vůbec netouží.
Jakmile scházela dolů do sálu po schodech, všechny páry očí byly na ni upřeny. A nejednou se ozval ohromující výdech. A nebylo se čemu divit. Nera Lhotská byla sama o sobě velmi půvabnou mladou dívkou. Ovšem dnes z její krásy všem přecházel až zrak.
Do jejich dlouhých hnědých vlasů měla jako obvykle vpletenou růži, jenž pro tento večer měla růžový nádech. Ve stejných barvách tonula i její večerní róba. Byly to korzetové šaty za krk končící překrásnou vlečkou. Na šatech byly našity stříbrné korálky, které se při každém jejím kroku třpytily. Na jejích malých nohách byly nazuty střevíčky narůžovělého odstínu.
„Dobrý večer, otče,“ pozdravila uctivě svého otce, ačkoliv mnoho úcty si u ní baron nezískal.
„Jdeš pozdě, dcerunko,“ s úsměvem ji pokáral.
„Omlouvám se, ale přála jsem si být pro vás v tento večer krásná,“ odpověděla Nera taktéž s úsměvem a souhlasné zašumění přítomných hostů, ji dokázalo, že její cíl byl splněn.
Baron Lhotský nabídl své dceři rámě a odvedl ji doprostřed sálu. Poté se zastavil a vzal sklenici šampaňského z tácku nejbližší služky. Hosté ho napodobili. Včetně Nery. A poté začal baron mluvit.
„Uspořádal jsem tento ples na počest mé jediné dcery, Nery,“ a lehce pokynul směrem k ní. „Při příležitosti jejích dnešních sedmnáctých narozenin. Tímto věkem se z malé holčičky stává žena. A jako každý správný otec, i já ji tímto uvádím do společnosti.“
A pozvedl svou sklenici. „Nech ji provází v životě jen štěstí. Všechno nejlepší, dcero.“ A napije se. Všichni hosté jeho počínání zopakují. Baron poté zvedně ruku do vzduchu a sálem se rozlehne hudba. A následuje sólo oslavenkyně se svým otcem.
Jakmile písnička skončí, už ji do kola berou další a další hosté. Každý si chce s oslavenkyní zatancovat. Když po hodině hraní si dá orchestr pauzu, Nera je jenom ráda. Rychlým, ovšem stále vznešeným, krokem se zamíří napít.
Když už drží sklenici plnou vody v ruce, zaslechne rozhovor šlechtice Lorenza s jejím otcem. „Předevčírem odpoledne byly uvězněny dvě ženy kvůli podezření z čarodějnictví. Jedna z nich je mladá děvečka, která otrávila krávu své paní a druhá je stará bába, o níž se říká, že svými čáry dokáže léčit a na ostatní umí poslat prokletí.“
„Soud se jimi bude zabývat a zajisté nad nimi vynese spravedlivý rozsudek,“ řekne baron Lhotský a napije se šampaňského.
„Máte pravdu, pane,“ přitakává Lorenzo. „Tyto zlé čáry je potřeba vyhubit. Než ony zahubí nás.“
Zrovna kolem jde soudce Bruner. „Pane soudce,“ osloví ho baron. „Jak probíhá případ dvou čarodějnic z nedaleké vesnice?“
„Jde o velice jasný případ,“ začne mluvit důležitým hlasem. „Jedna z nich použila své nadpřirozené moci k tomu, aby zabila krávu paní, s níž se téhož dne ráno pohádala, jako odplatu. A ta druhá stará bába poslala prokletí na svou sousedku a nabízela očarované bylinky, které podle ní měly léčit, ale my víme, že by nás akorát otrávily. Takže upálení by je nemělo minout.“
Šlechtic Lorenzo jenom horlivě přikyvuje. Soudce Bruner uvidí pohled Nery. „Co si o tom myslíte vy, slečno?“
„Pokud se ptáte na můj názor, pane, tak jsem rezolutně proti těmto procesům. Vždyť se jedná o pouhé povídačky lidového původu. Za špatnou úrodu nemohou žádné kouzla mladých zhrzených dívek, ale například zlé počasí.“
„No slečno,“ vyhrkne zděšeně Lorenzo.
„Vždyť to je rouhání,“ vykřikne soudce Bruner.
„Rouhání?“ opáčí se pokojně Nera. „To v žádném případě. Vždyť v deseti božích přikázáních mezi mnohými stojí: „Nezabiješ.“
„Ale toto je něco naprosto jiného, dcerunko,“ obrátí se na ní baron s rozčíleným výrazem ve tváři. „Omluvte ji, je ještě mladá a musí se toho ještě mnoho učit,“ ospravedlňuje ji otec.
„Ale to nevadí. Však ona časem pochopí, že pro svět děláme jenom to nejlepší. Stejně je to jenom chátra zbytečných lidí,“ řekne soudce Bruner.
„Chátra zbytečných lidí?“ optá se Nera zděšeně. „Jak to tak jenom můžete říci?“
„No tak slečno, vždyť jsou to lidé z nižší vrstvy. Co nám na nich záleží?“ zasměje se šlechtic Lorenzo.
Nera se na něj podívá chladně a stejným tonem podotkne: „Stále jsou to lidé, pane, a jako my mají i oni svá práva.“
Lorenzo se chystá něco namítnou, ale soudce Bruner ho přeruší: „Vidím, že slečna Lhotská asi četla Voltairovy spisy.“
„Ano, četla,“ přikývne komtesa.
„Tak tím se to všechno vysvětluje,“ usměje se soudce.
„Opravdu a v čem?“ zeptá se Nera.
„Voltaire chce čeřit poklidné vody naší víry. Obhajuje podřadné lidi a vládní moc by raději svěřil do rukou lidu než panovníkovi. Vždyť to je blázen, což dokazují všechny ty jeho texty.“
„S tím s vámi ale rezolutně nesouhlasím,“ odporuje Nera. Než však stačí říci cokoliv dalšího, její otec ji předběhne.
„Ještě jednou se vám omlouvám. Nera je nezkušená a hlavně neučená. Ale to všechno napravím, nebojte. Žádného Voltaira v domě já nestrpím.“
„To ani nemusíš, stačí mi jenom jeho spisy,“ odsekne Nera až se Lorenzo na ni překvapeně podívá. Baron se v prvním okamžiku zatváří překvapně, ovšem v tom druhém se rozesměje a jenom řekne: “Ach ty děti.“ A pohladí Neru po vlasech. Poté se k ní nenápadně nakloní a šeptne ji do ucha: „To si spolu ještě vyřídíme.“
„Pánové, nechce se jít podívat na můj nový portrét mého sídla na chodbě?“ a už je vede ke zmiňovanému obrazu. Nera zůstane sama. A tak projde otevřenými balkónovými dveřmi na terasu. Opře se o zábradlí a zadívá se na zahradu, která je ozdobena nespočet světly.
Nera vzdychne. A tak je to těmito rádoby vznešenými pány, kteří si myslí, že jim svět leží u nohou, vždycky. Vždyť oni jsou přece šlechtici. To v nich proudí ta pravá modrá krev.
Nera se oklepe. Copak má takový člověk právo říkat, že jeho život je důležitější než život nevolníka? Komtesa vztekle praští svou rukou do zábradlí. To ovšem neměla dělat, neboť jí rukou projede palčivá bolest. V zadumání si ji promne a vykročí po schodech do zahrady.
Nepřijde ji správné soudit lidi podle toho, jaký nosí titul. Často lidé honosící se tím nejstarším rodinným erbem se v zakluší chování jako ten poslední nevolník. Ale mít titul, takové chování a způsoby omlouvá.
Jakmile prochází záhonem býlích růží, zaslechne zoufalý pláč. Zastaví se a zaposlouchá se. Nedokáže určit místo, odkud vychází. Otáčí se po všech směrem, ale zdá se jako by ji pláč celou obklopil a ona není schopna najít jeho původce.
Zkusila jít napravo od paláce, kde si myslela, že je nejsilnější. Když ušla pár metrů, zjistila, že pláč vychází ze starého sklepa, který už mnoho let nepoužívali. Nera se toho místa už od dětství bála. Nedokázala říci proč, ale měla z něj hrůzu. Měla často pocit, že z něj vychází nějaké zvuky jako škrábání, vzdychání či utrápený pláč.
Několik chvil stála komtesa u schodů vedoucích do sklepa. Zoufalý pláč neustával, stejně jako Neřin strach. Nakonec v sobě přece jen našla odvahu a pomalým krokem sestupovala schod po schodu. Přitom se přidržovala staré zdi, jenž obrůstala mechem. Čím byla níž, tím schody i zeď byly vlhčí a vlhčí.
Když stála na posledním schodu, rozprostřely se před ní staré rezavé mříže. Zhluboka se nadechla, jako by si chtěla dodat odvahu a otevřela je. Napravo na zdi byly louče. Komtesa jednu z nich okamžitě zapálila. Částečně se jí ulevilo, jakmile se kolem jí rozlilo světlo.
Začala se pomalu rozhlížet po sklepě a pomalu přitom šla hloub. Po chvíli se zděsila. Vždyť to nebyl sklep ale obyčejné vězení! Staré, leč jak se zdálo, stále alespoň trochu používané, vězení.
Neře se zatemnilo před očima a malinko se zapotácela. Chytla se zdi a zhluboka dýchala. „Vězení! Pod její zahradou! Jak je to jen možné?“ promítalo se jí hlavou. Ale z jejího přemýšlení jí přerušil další zoufalý výkřik a tak znovu vykročila do temna po zvuku toho pláče.
Cestou míjela cely, v nichž se nacházely věci, o kterých se jí ve snu ani nezdálo. Starý chléb. Části oděvů. Stopy krve. Pomalu postupovala dál. Podlaha byla mírně snížená, z čehož komtesa usoudila, že jde níž a níž pod zem.
V tom najednou málem hrůzou vykřikla. S vytřeštěnýma očima se svírajícím pocitem v duši nechápavě zírala do jedné cely. Tato byla v těší než ostatní. O to byla také mnohem hrozivější. Jednalo se totiž o mučírnu.
Nera se na místě zapotácela. Věděla, že její otec není zrovna symbolem ctnosti a čistoty a že svůj rod upřednostňuje především, ale že by byl i vrah? Vždyť tyto mučící nástroje nemůže lidská bytost přežít.
Několik vteřin stísněně koukala do místnosti. Bála se i dýchat. To místo jako by dýchalo za ni.Jako by mělo svou duši, která se teď jejímu zděšenému výrazu vysmívala. Neře zcela ztvrdly nohy. Děsilo ji to místo, přesto nedokázala odejít. Až další výkřik ji vytrhl a ona se vydala dál, přestože obrázek mučírny jí před očima nezmizel.
Na konci tohoto hrůzostrašného vězení objevila malou celu, neboli spíše jenom temnou kopku. Dotknula se mříží, když v tom najednou ucítila na ruce něco lepkavého. Pohlédla tedy na to a v tu chvíli málem omdlela. Na mřížích totiž byla krev. Lidská krev.
To, že komtesa nevzala nohy na ramena, byl tichý o tom víc zoufalejší vzlyk vycházející z kopky. Nera otevřela mříže, nedbajíc na krev, a osvětlila malou místnost. Když v tom ji čekal další šok. Uviděla sotva osmnáctiletou dívku připoutanou řetězy ke zdi. Byla celá zmrzačená od mučení. Vyhublá, oblečení, tedy spíše jen cáry, které z něj zbyly, byly promočené její krví.
Tento obraz, jenž se komtese vyjevil před očima, ji zcela ozbrojil. Celé tělo ji ochrnulo a ona nebyla schopná jediného pohybu. Brada ji klesla a oči se rozšířily šokem. Rty zdřevěněly a nešlo z nich vydat ani hlásku. Stejně by teď nemohla ani najít slova. Pohled na bezvládnou dívku přivázanou ke studené kamenné sklepní zdi, pokryté plísní, se jí vryl do paměti.
Dívka sebou najednou trhla a z jejích úst vyšel zoufalý vzlyk plný bezmocnosti a strachu. Nera se probrala ze své strnulosti a rychle k ní přistoupila. Přestože s jejím tělem cloumal strach a zděšení, povinnost pomoci byla silnější.
Když jí Nera loučí posvítila do obličeje, dívka se zhrozila a začala křičet: „Nechte mě. Už se mě nedotýkejte. Prosím.“ Poslední slovo už jenom zašeptala a upadla do bezvědomí. Komtesa se rozhlédla po malé místnosti a u mříží našla stojan, kam louči zavěsila. Světlo se teď rozléhalo po cele, a tak alespoň nebylo napřímo upřeno na dívku.
Nera k ní poklekla. Zadívala se na tvář té mladé dívky. Dřív, předtím než vkročila do tohoto vězení, to musela být velmi krásná. Teď komtesa viděla jenom strhaný a poškrábaný obličej plný krve.
Nevěděla, co ji k tomu vedlo, ale pohladila ji. Ten něžný dotyk přivedl dívku k vědomí. Pomalu otevřela oči a pohledem vzdáleným hleděla na Neru. Ta se na ni usmála a řekla: „Neboj se mě, já ti neublížím. Chci ti pomoct.“
Dívka nereagovala, jen dál se dívala na ni, přesto měla Nera pocit, že ji snad ani nevidí. „Pomohu ti a ten kdo ti to udělal za to zaplatí,“ řekne komtesa tvrdě.
Když v tom dívka pootevře ústa jako by chtěla něco říct, ale žádný zvuk z nich nevyjde. Nera se k dívce ještě více nakloní, aby ji neušlo ani jediné slovo. „Kdo ti to udělal?“ zeptá se jí.
Dívka se na ni zahledí. Jako by teprve teď ji uviděla. Uvědomila si její přítomnost. „Ďábel,“ zašeptá na pokraji svých sil.
„Ďábel?“ zopakuje po ní nevěřícně Nera. Vždyť žádné nadpřirozené síly nejsou, jak už řekla nahoře v sále jak šlechtici Lorenzovi, tak soudci Brunerovi. A teď tato dívka mluví o nějakém ďáblovi.
„On mě vidí,“ řekne potichu dívka a rozhlídne se všude dokola.
„Kdo?“ optá se znovu Nera.
„Ďábel,“ usměje se a upadne zpět do bezvědomí.
Nera na ni zůstane nechápavě koukat. Ta dívka se dočista zbláznila. Není při smyslech. Najednou, aniž by si to uvědomovala, začne mluvit na hlas. „Musím zavolat otce, ten si bude vědět rady. Baron ten s tímto určitě nemá nic společného. Baron Lhotský by toto nikdy…“
Nestihne tu větu ani doříct, když v tom se místnosti ozve nepředstavitelný zoufalý řev dívky, až Nera spadne dozadu a hlavou se praští o mříže. Její slušivý účes se ji uvolní a vypadne z něj pár pramenů vlasů. Komtesa také cítí, že se jí šaty na zádech o něco na zemi roztrhly.
Ale nedbala na to, zděšeně koukala na dívku, která teď křičela: „Barone, prosím, nechte mě. Já nic neudělala. Já žádnou krávu neotrávila. Pošla sama. Byla už stará. Prosím, nechte mě být, barone Lhotský…“
Křičela celá zoufalá. Nera ji nebyla schopná cokoliv říct a ani ji uklidnit. Jí samotné se při jméně jejího otce zatmělo před očima. Musela na vzduch. Musela okamžitě na čerstvý vzduch. Nemoha dýchat.
Popadla louči a běžela sklepem. Toužila být co nejrychleji opět na zahradě. Srdce jako by ji chtělo vyskočit z těla. Před sebou měla jenom obraz utrápené dívky, jak říká „Prosím, nechte mě být, barone Lhotský…“
Vyběhla co nejrychleji po schodech, div se o ně nepřerazila. Poté přeběhla celou zahradu a až na terase se zastavila. Přerývaně dýchala. Stála zády k místo, kde se nacházel sklep. Nechtěla se ani za nic otočit. Jediné co si přála, bylo být co nejdál od něj. Ovšem on ji k sobě přitahoval jako magnet. Táhl ji tam zpět. Proniknul do její hlavy.
Nera si v zoufalství schovala hlavu do dlaní, ale nic nepomohla. Když v tom uslyšela hlas. Přicházel z otevřených balkónových dveří. Nebyla schopna určit, čí hlas to je. Když v tom se jí zatmělo před očima, hlava se ji zatočila a ona upadla do mdlob.

Zobrazeno 7x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře