Bylo nebylo, v malé liduprázdné vísce opuštěného Království za nesčetnými horami, žil v malé zelené maringotce na návsi bývalý kejklíř a klaun Balzatar a jeho dcera Grizetka. Maringotka stála zrovna uprostřed návsi, pod velikým stromem bez listí, slunce se do ní opíralo žhavou pěstí a snažilo se dostat svými nemilosrdnými paprsky dovnitř. Balzatar a Grizetka z maringotky skoro vůbec nevycházeli, Grizetka jen večer, když si chtěla chvilku hrát a Balzatar vždycky brzo ráno, když šel sehnat něco k jídlu.
Proč zastavili přímo uprostřed vsi, to nikdo nemohl říct, neboť v té době tady již nežil nikdo, kdo by pamatoval, kdy Balzatar do vesnice vůbec přišel.
Balzatar si ale na ten den, byť matně, vzpomínal. Jak dlouho jen tomu je? Měsíc? Nebo deset let? To netušil, čas v tomhle proklatém království má vlastní pravidla a vlastní rytmus. Jeho unavený oslík, který maringotku s vypětím posledních sil táhl vyprahlým lesem bez jediného lístku, zbaveným jakéhokoli hlasu živého tvora, už dál prostě nemohl. Klesl na kolena možná právě v místě, které si ve své ubohé vyčerpané oslí hlavičce vytýčil jako místo, kde skončí jeho služba, chvilku hleděl na Balzatara, jako by očekával ještě nějaké pokyny, nebo jako by se ještě chtěl ujistit, že udělal všechno, co se po něm chtělo, správně, a pak vydechl naposledy. Bylo pozdní odpoledne, vzduch se ztěžka chvěl a Balzatar věděl, že tady, v této zapomenuté vísce, všechno skončí.
Kvůli sobě se netrápil, ale srdce mu rval pohled na Grizetku, která se mu pomalu a jistě ztrácela před očima. Byla čím dál zádumčivější, její zpěv byl čím dál smutnější, ale hlavně ho děsila její bledost, až skoro průsvitnost. Někdy, když ji za chladných nocí při svitu temně šedého měsíce pozoroval jak spí, měl pocit, že září. Jako by nějaké světlo vycházelo z jejího těla a s ním odcházela i její síla a její život. To jen kvůli ní proklínal sám sebe za to, že vůbec vkročil do toho podivného království, i když věděl, že s ním něco není v pořádku. Dlouho, velmi dlouho slýchával zvěsti, podivné příběhy o vzdálených světlech na obloze, které sice měl jen za obyčejné povídačky, přesto se ale chtěl přesvědčit na vlastní oči. Jenže od chvíle, kdy překročil hranice království, cítil ve vzduchu něco zlého, navíc čím hlouběji postupovali do nitra země, udivovalo ho naprosté ticho, které bylo v děsivém kontrastu s šedou patinou rozbořených měst a vesnic. Pronikli hluboko do království, aniž potkali jediného člověka, viděli jediné zvíře, aniž by ucítili co jen závan vůně živého lesa nebo obdělaného pole. Viděli jen zkázu a zmar. Kdysi kvetoucí města byla v troskách, jako by je jakási obří ruka smetla z povrchu země. Všude viděli jen zbytky hradeb a domů, poválené zbytky historie, která jakoby tady byla jen na skok a hned pak musela zpátky do rozvratu. A nad tím vším kyselý zápach smrti, do morku kostí pronikající chlad a něco plíživě nepopsatelného, co se všude kolem vznášelo a mučilo těla a mysl až k šílenství.
Putovali několik týdnů a s každým dalším dnem bylo těžší se rozhodnout k návratu. Balzatar si říkal, že snad už za několik dnů dojdou na okraj říše, jevilo se mu tedy lepší pokračovat, než riskovat několikatýdenní návrat. Teď už ale ví, že to rozhodnutí bylo špatné. A tak, když došli až do této vesnice a oslík se sklátil vyčerpáním, už nebylo síly udělat jakékoli rozhodnutí. A teď trávili své dny v maringotce pod košatým stromem bez listí a čekali na konec.
Jenže jaký konec? To Balzatar nevěděl.
Nemohl vlastně přijít na kloub ničemu z toho, co se tady dělo. Byť jisté vysvětlení na svém putování našel ...
Před několika dny přišli k hlavnímu městu království, nebo alespoň tomu, co z něj zbylo. Nad městem se vypínaly zbytky hradeb hradu, které vládly troskám kdysi velkého města. Balzatar, který už po několika týdnech putování dávno ztratil ostych a pocit, že dělá něco špatného, vyrazil do opuštěných obydlí pro něco k jídlu. Po prohledání několika domů zamířil k rozvalinám hradu, kde objevil chodbu, která mířila do podzemí. V naději, že se dostane k nějakým větším zásobám, po ní sešel dolů pod hrad, ale byl zklamán. Chodba končila v místnosti s hromadou knih a starých papyrů. Pohled mu padl na několik velkých svitků rozhozených po velikém stole a když se začetl, pochopil, že se dostal do královského archivu. Už už se chystal odejít, nechtěl totiž Grizetku nechávat příliš dlouho samotnou, když ho zaujalo několik rudě podtržených vět na papyru s černou pečetí a erbem znázorňujícím draka letícího přes mohutný červený mrak. To, co četl, ho zaujalo a ohromilo.
Papyry byly v podstatě záznamem událostí minulých let, prokládaným korespondencí vládce říše s Čarodějem z Temné hory, který kdysi dávno přišel do tohoto království nabídnout své služby. Papyry popisovaly, jak byl vlídně přijat a jak mu bylo umožněno věnovat se svému umění ke prospěchu celého království. Nic zpočátku nenasvědčovalo tomu, že něco je špatně. Čaroděj se ukázal jako veliký muž, který v prvních letech zlepšoval život lidu v království, byl všude tam, kde ho bylo potřeba a pomáhal, kde mohl. Kdykoliv král potřeboval poradit v záležitostech, které se týkaly království, nebo ho přizval na setkání s vyslanci jiných zemí, Čaroděj vždycky přispěl radou, která se ukázala být tou správnou. Království se stávalo známým po celém světě a jeho král proslul jako moudrý muž, díky kterému říše vzkvétá.
Někdy v té době ale Čaroděj začal žárlit na královu moc a na jeho slávu, kterou považoval za svou vlastní. Z jeho rad se během času začaly stávat příkazy, začal si nárokovat větší právo rozhodování a začal dokonce vetovat některá rozhodnutí krále. To krále přinutilo odebrat Čaroději jeho četné výsady a ve snaze omezit jeho ambice ho přestal zvát na některá důležitá zasedání. Tu Čaroděj otevřeně vystoupil proti královské moci a začal si nepokrytě dělat nároky na vládu.
Tou dobou už sídlil v Temné hoře a ve své spupnosti jednal s králem prostřednictvím svých vyslanců a stupňoval jak své požadavky, tak časem i hrozby.
Balzatar četl papyry psané rukou samotného Čaroděje, ze kterých se čím dál víc ozýval hlas války. Čaroděj psal o svých plánech, které má s tímto královstvím a vyhrožoval, že moc bude patřit buď jemu, nebo nikomu. Tvrdil, že odhalil tajemství hmoty a vládne sílou tisíců sluncí a nebude váhat ji použít, pokud jeho požadavky nebudou splněny. Smířlivé odpovědi krále se se stupňující útočností požadavků Čaroděje měnily v hrozby, a poslední papyry už z obou stran řinčely zbraněmi. Pak přišlo z Temné hory ultimátum - buď se král podvolí a předá Čaroději vládu, nebo ten zničí město po městě celé království. Král už na tuto výzvu nereagoval a začal shromažďovat vojsko. Po vypršení ultimáta dal povel a armáda vyjela k Temné hoře.
Té noci se poprvé zjevily světla na obloze a za strašlivého hřmění bylo zničeno hlavní město království. Tváří v tvář té naprosté zkáze král zaútočil na Temnou horu. Jenže ta byla nedobytná, vzdorovala každému útoku, jakémukoli umění královské armády. A další noci vyrostl nad dalším městem opět mrak smrti, během vteřiny vyšlo slunce a město lehlo popelem. A další noci opět ...
Válka netrvala dlouho. Královskému vojsku se nakonec povedlo dobýt Temnou horu, ale Čaroděj unikl a té poslední noci zahřmělo naposledy. To v posledním záblesku války a mraku ve tvaru obrovského hřibu zanikla Temná hora i s celou armádou a králem. Tou dobou už bylo království bez lidí. Kdo mohl a stihl to před dalším zahřměním, prchl ze země. Vylidněná země se stala příbytkem šakalů a hyen, aby nakonec i ti mrtvou zemi opustili.
Balzatar nad papyry seděl dlouho do noci. Když zhasla poslední louč, zůstal ve tmě a přemýšlel nad tím, co četl. Už dlouho věděl, to přece bylo jasné na první pohled, že zemi zpustošila krutá válka, ale jeho představivost se vzpírala pochopení té naprosté zkázy. Co mohl Čaroděj vrhnout proti silné královské armádě, jak ji dokázal zničit, a s ní celé království? Vždyť nikde v papyrech se nepíše o žádné Čarodějově armádě, jen o síle tisíců sluncí, hmotě a podobných věcech, což mohlo být docela dobře jen okřídleným slovním obratem. Ano, mohlo to sice být i označení nějaké nové zbraně, ale jaká zbraň dokáže tohle? Přemýšlel nad erbem, nad červeným mrakem, nad sluncem, jež vyšlo během vteřiny ... Ale ne, tohle naprosto nedává smysl!
Do maringotky se vrátil až pozdě v noci, Grizetka už spala. On sám usnout nemohl, bděl až do rána a pak se vydali na další cestu.
Balzatar tedy nevěděl, jaký konec je čeká, měl jen mlhavé tušení. Válka už přece dávno skončila, co by jim tedy mělo hrozit? Potravin měli dostatek, ty ještě pořád v poživatelném stavu nalézali v rozvalinách domů, a voda řek jim zahnala žízeň, byť měla podivnou olověnou pachuť. Přesto se den ode dne cítili hůř. Možná to bylo vzduchem, který byl těžký a zvlášť kolem poledne nedýchatelný. Grizetka měla celé dny horečku a v noci temné, naříkající sny. Balzatar o ni pečoval, jak nejlíp dovedl, byť sám se necítil dobře. Bolela ho hlava, viklaly se mu zuby a pár mu jich už i vypadlo, a trpěl strašnou závratí. Ano, něco bylo ve vzduchu, něco, co je pomalu zabíjelo a oni s tím nemohli nic dělat. To ve vzduchu byl ten neviditelný nepřítel, který zničil v půdě jakýkoli život, zabil všechny slabší tvory a ty silnější přinutil k útěku.
Dny v maringotce se loudaly čím dál pomaleji. Když měla Grizetka světlejší chvilku, vyprávěl ji Balzatar podivuhodné příběhy, které mu kdysi vyprávěl jeho děd. Byly to příběhy o tajemných lesích, vílách, skřítcích a kouzelnících, příběhy o chaloupkách z perníku a zámcích na stříbrné niti visících z oblaků, o statných rytířích utkávajících se s draky a usilujících o ruku princezny, příběhy plné dobra a lásky, příběhy tak neskutečně jiné, než byl svět, ve kterém teď žili. Grizetka ty příběhy poslouchala s okouzlením a představovala si sama sebe, jak i ona je součástí těch příběhů a byla, alespoň pro tu chvíli a den, šťastnější. Pak spala o trochu líp a byla pokojnější.
Balzatar objevil v jenom z domů balíček tabáku a dýmku a tak často, když skončil s vyprávěním příběhů a Grizetka zaspala, sedával před maringotkou, kouřil a přemýšlel o všem, co je potkalo. Přemýšlel taky nad příběhem, který nikdy Grizetce nevyprávěl. Byl to příběh, který mu jeho děd vyprávěl jen několikrát, ale pokaždé s velice podivným zaujetím a třpytivou jiskrou v oku. Byl to příběh natolik zvláštní, že o něm Balzatar přemýšlel vlastně celý život.
Jeho podstatou bylo tvrzení, že existuje jiný, skutečný svět, ve kterém si lidi o tomto jejich vyprávějí příběhy, pohádky a pověsti. Že jejich realita, jejich životy, všechno to, co je obklopuje a co tak důvěrně znají, jsou jenom jakýmsi odrazem, mlhavým odleskem tamtoho světa. Zvláštní na příběhu byl fakt, že oba světy jsou propojeny a to, co se stane v tom skutečném, se projeví i v tom jejich. Každá radost, každé trápení v tamtom světě se, byť třeba někdy v jiné formě nebo v jiném významu, odehraje i tady.
Balzatara ten příběh tenkrát, když mu ho děd vyprávěl, fascinoval a to okouzlení v něm už zůstalo navždycky. Jak šly roky a život plynul, ať už dělal a prožíval cokoli, pořád podvědomě po očku sledoval události kolem sebe a hledal znamení, která by ten příběh potvrdila.
Možná, napadlo ho v jeden nevlídný večer před maringotkou, že tohle všechno je tím znamením, které už roky očekává. Možná, že ten daleký, neznámý svět je právě teď na pokraji velkých a nebezpečných změn a jeho strach se promítá do téhle zkázy. Možná i v něm vynalezli strašlivou zbraň a chystají se ji použít, pokud tak už neučinili. Nebo snad i ten svět umírá, tak jako teď ten jeho …
Balzatar se dlouze zadíval do stínů mrtvé vesničky, vypustil oblak hustého dýmu a tak jako když byl kdysi dítě, přímo úpěnlivě ve své mysli vyslovil přání. Nechtěl nic pro sebe, spíš z celého srdce přál tamtomu světu všechno dobré, aby našel cestu od srázu, na okraji kterého se ocitl, aby se obrátil zpátky k životu a sešel z cesty, která směřuje nevyhnutelně k smrti. Protože, jak věřil, když se tak stane, jeho vlastní svět opět vykvete do své bývalé krásy a všechno, proč má cenu žít, bude opět obnoveno.
Tohle si Balzatar přál, když šedé paprsky zapadajícího slunce na jeho staré tváři kreslily tvary podobné nestvůrám z těch nejhorších dětských snů, a v mrtvé řece opodál si černé kameny zpívaly píseň o hmotě a ohni ...
-----
Nad Královstvím za nesčetnými horami plynul dál tok času. Když proud meandrujících řek nadobro změnil tvář země, když vítr dohladka obrousil ostré hrany ruin starých měst, a když už i příběh Balzatara a Grizetky byl dávnou minulostí, do lesů, polí a řek se vrátil život. Netrvalo dlouho a do země se odvážili i první lidé. Svět opět zazelenal a ptáci začali zpívat. Život opět rozkvetl a nechal minulost minulostí.
Kdoví, možná se opravdu splnilo to největší Balzatarovo přání a tajemný svět za šedou oponou snů, který sám snil o tom jeho zanikajícím světě, a ve kterém se zrodilo tolik krásných příběhů, opravdu zvládl tanec smrti na okraji propasti a vrátil se na cestu života.
Ale víme to jistě?
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Lubor (Dneska má svátek ...) | Radmila (Dneska má svátek ...) | Marie (Dneska má svátek ...) | Olga (Dneska má svátek ...) | Šárka (Z cyklu Dneska má svátek ...)