Pod povrchem nebe

  

I velké slunce s obdivem leželo za jejím stínem, když jako plachá laň ladně běžela mezi zlatavými klasy obilí. Vznášela se mezi nimi jako lehký mráček kdesi vysoko na nebi. Samy ustupovaly její nadzemské kráse. Poníženě se před ní klaněly. Dlouhé světlé vlasy, které za ní nadýchaně vlály, krájely řídký letní vzduch, když rychle svištěla vzduchem. Velké oči skrývala za víčky, to společné vědomí fauny jí vedlo tělo. Proplouvala širým polem jako všemocný klín lůnem přírody. Dlaněmi ostře vnímala dlouhé šedivé vlasy země kolem sebe, které jí bubnovaly do dětsky měkkých bříšek prstů. Jemná průhledná pavučinka, coby cudná rouška její krásy, skromně pokrývala její sluncem štědře živenou kůži, jen jako odbytá boží povinnost. To soužití přírody tvořilo její opravdové tělo, jako skrýš nekonečné myšlenky pouhého bytí. Plodná ňadra bez dvojsmyslu rozkoše. Tenký krk a ladné křivky, jako jedinečný znak přírody. Jen zlehka a výjimečně se její bosá noha dotkla země, a přece s ní byla bezmezně spoutána. Země byla ona. Běžela dlouho a bez vyčerpání jako život sám. Zem pod ní se měnila, jednou černá a spálená, podruhé zelená a plodná, počasí běsnilo a těšilo. Lidé míjeli a umírali, zabarvení se měnilo, však zůstávala kouskem v každém, krása její nikdy nepominula, úcta neochladla. Její ruce nadále pečují o zemskou květenu, mysl o veškeré živočišstvo pozemské, něžné tělo stále tvoří opálenou zem a pouhá její existence celý svět.


Erich "Lid" Hora

Zobrazeno 5x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře