284. patro

  

Stojí zdánlivě sám u velkého skleněného okna v 284. patře. Bez jediného pohybu z výšky pozoruje hemžení malých barevných teček kdesi daleko pod ním a chaotické blikání chladných světel dopravních semaforů a neonových reklam. Šedý kouř, který v pramíncích stoupá od nekonečna aut, která křižují obzory, hledá líně cestu vzhůru a úplně se rozplývá až v úrovni jeho kulatých šedých očí. Celý svět pod ním je tak oděn neurčitou mlhou, která zastírá hlubokou noc vznášející se okolo něj, všech a tiše, bezhlasně a pomalu i jeho mysl. Barevné záblesky zářivých světel, které si prorážejí cestu hustým plazivým oblakem šedavého dýmu kdesi pod ním, jsou pro něj vlastně jediným opravdovým důkazem čilého lidského života kdesi pod ním na povrchu. Na nespočet vysokých chladných hranolů, výškových budov, které rostou ze zahalené země pod ním, pohledem ani nezavadí, všechny jsou stejné, identické, vzájemně se překrývají a v dálce splývají v neurčitou hráz, která jen uměle zvyšuje obzor. Ve dne se od jejich zrcadlových stěn blýskavě odrážejí sluneční paprsky stejně jako pátravé pohledy - otázky jako odpovědi, které se navrací k tazateli a všechno další tajemně utajují a chrání. Stejné tlusté sklo, za kterým teď stojí, jedno z miliónů a miliard stejných skel před ním, ho spolehlivě chrání před chladnou nocí venku, ale to všechno je jen část. Co dál? Zamrazilo ho. Dál nehybně stojí u velké prosklené stěny v jinak holé tmavé místnosti, kterou jen sem tam osvětlí ruch z povrchu, živý, sytý a barevný, kterého se ale rychle ujímá šedá kouřová clona rozprostírající se všude nad ním. Změkčuje ho, krotí a vynáší vzhůru, až se jako vystrašené záblesky tisíců skomírajících plamínků dostanou kdesi vysoko do chladného labyrintu obrovských zrcadel, kde vládne pouze vítr a slunce, který je tak tichý a nadýchaně vzdálený životu ve shonu tam kdesi dole. Doputují tak až k velkým šedým očím, které je bez přestání úzkostlivě sledují. Do 284. patra.
Jak jsou všichni tam dole vzdálení, uvědomil si, neznají modro na obloze, jasné slunce se jim rozplývá ve velký neurčitý zdroj světla, nic víc. Žijí mechanicky, prožívají den co den s nejasnou úzkostí, kterou svorně nazývají život. Prožité dny jim pak tvoří mosty přes minulost k dalším zítřkům, naprosto stejných zítřků, dalších adeptů na post chatrných mostů zastiňujících opravdový život. Stejně jako barvené semafory na přeplněných křižovatkách, které jsou stále ponořeny do tmavého kouře, který jednotlivě stoupá od špinavých vozů a spojuje se nevysoko nad křižovatkou, se jejich životy řídí identicky chladnou logikou. Dole na chodnících rozehrávají proudy lidí bláznivou a nikdy nekončící šachovou partii. Křižují se, předchází, vcházejí a vycházejí z budov, přecházejí cesty, ubíhají, ano, ubíhají, ale nikdy neuběhnou. Jsou jich tisíce, možná statisíce, ve dne či v noci, neustálý závod, ale křik vítěze nikde žádný, jen kouř pomalu stoupá vzhůru ruchem velkoměsta, zatím ponořeného v noční temnotě.
Někdy, vždy ze zvláštního důvodu, se jeden z nich zastaví, zapomene na iluzi kolem něj a pohlédne nesměle vzhůru ve snaze prohlédnout skrz ten obrovský skleník, ve kterém je nevědomým vězněm. V úžasu ze světa nad jeho hlavou, který je tak blízko, a přece tak daleko, celý život nad ním a stejně mimo něj, zapomene na spěch a každodenní strach, kolébavý stereotyp, který už se mu za ta dlouhá léta vryl pod kůži, vytvořil nesmytelnou hořkou pachuť na jazyku. Oči mu rychle klouzají po neurčitém šeru vysoko nad ním, upouští tašku, jídlo, cokoli má právě v tu chvíli v ruce. Svazky s realitou se tou chvílí začínají přetrhávat. Lidé okolo postupně šednou, stejně nekončící ulice zasněžené práškem krutého odloučení. A on, teď už osamocený, na smrt vylekaný rychlým odtržením od masy, která tak dlouho byla jeho matkou, bezmocně hledí vzhůru. Vzdaluje se tomu všemu okolo, ubožák. Snaží se alespoň jednou na dálku dotknout, spatřit - koho vlastně? Sám neví. V té chvíli mu začínají být všechny pohledy cizí. Odporné. Připadá si průsvitný. Prostý tajemství před společností, která ho obklopuje. Náhle nemůže ani vystát to, pro co celé dlouhé roky žil. Utíká ulicemi jako raněné zvíře, halí se do neprodyšného kabátu a jedinou útěchu a klid nachází kdesi hluboko pod zemí, tam, kde ho nepronásledují tázavé pohledy lidí nebo jejich pouhá existence. Co nejníže v nejzapadlejších částech podzemních systémů, kterým vládne stálá tma. Tam beze svědků, někdy dlouze a bolestivě, umírá. A jediné, co po něm skutečně zůstane, je pouze nedokončený úmysl, za kterým šel, když ho přemohlo vždy černé, šedavě tíživé nebe. Ano, připomněl si, zpravidla to tak bývá. Jistě i teď, v tuto chvíli, pomalu přicházející východ slunce donutil alespoň jednoho nebožáka, aby neskrytě pohlédl vzhůru. Jeden z nich, pomyslel si, dívaje se na dlouhé zástupy pohybujících se a sotva rozpoznatelných teček daleko pod ním. A opravdu se mu zdá, jako kdyby zrakem zachytil jednu nezřetelnou tečku, která se nehýbá. Jako neposlušná kapka v lidském moři. Stále součást proudu, ale náhle už bez cíle, hledí upřeně vzhůru, rovnoběžně s vysokými lesklými budovami nad ním, které úzkostlivě splývají s nocí a zrcadlí ji na svých hladkých stěnách. Proud lidí kolem něj nehledí na překážky, dotírá na něj ve vlnách, snaží se ho nemilosrdně vytěsnit ze svého středu, naráží do něj a další nevnímá. Sám je unášený pochodujícím davem, ale stále s nadějí nahlíží vzhůru, když tváří v tvář, zblízka, vidí propadlé tváře lidí kolem něj. Vyhaslé pohledy plné beznaděje. Pryč od něj, od neznáma nad nimi, čte z nich, z každého. Do jednoho hledí na šedý chodník, v rychlém tempu si jen některý občas posune klobouk více do čela, křečovitě upraví tuhý límec, jejich hluboké vrásky, deníky života prožitého ve tmě, se při tom jemně zavlní. A on teď už mimo příšerný tok, který hučí nesouměrným pochodem, klapotem bot po tvrdém betonu, na straně, kraji ulice, pro něj relativně v klidu a v bezpečí stojí nevědomky na okraji hluboké strmé propasti. Jen jediný krok, který učiní, jistě ho učiní, ho posune vstříc pomalé smrti kdesi pod zemí. Nekonečný pochod lidských těl se nezměnil, zvuk ošoupaných kufříků, které rytmicky bouchají mužům o kolena, mu bodá do hlavy, nemůže už ani vystát všechny lidi okolo něj, upřeně zírají na chodník, klobouky mají naražené na hlavě, nevšímají si ho, ale stejně cítí ty jedovaté pohledy, které ho pálí po celém těle, když se k nim na malou chvíli otočí zády, slyší výsměch všech okolo, přitom jde odněkud z něj. Potí se. Pryč! Krok...
Mizí ve tmě ulice, stále utíká, ohlíží se, ale sám už padá. Nevnímá nic okolo sebe, hledí vzhůru na sráz, ne s lítostí, počítá sekundy k dopadu, když ho tma chlácholí jako poslední rozhřešení, konec.
Přes šedavý opar, který se pomalu vznáší za oknem, začínají do místnosti od obzoru pronikat první ostýchavé sluneční paprsky. Jakoby z nekonečné dálky, trnitou cestou, osvětlují pokoj mdlým a neurčitým světlem, jen pomalu, nenuceně, vyhánějí tmu i ze šedých rohů holé místnosti. I jeho oči, které se znovu probudily z dlouhého šedého snění, dychtivě slídí po ranním slunci a unaveně se míhají v rytmu pomalého dechu. Jak paprsky postupují, barví svět pod ním a dávají jen malou šanci dlouhým jitřním stínům, které se zaraženě kryjí za svými pány. Odhalují i hrubou, surovou strukturu zdí místnosti, ve které stojí, stěny pokrývají drobné tečky stínů, které zdůrazňují jejich neosobní chlad a lhostejnost pro něj, kterého spolu pevně drží, ochraňují. Postupující sluneční paprsky zalívají i všechny další budovy okolo, brodí se v jasném slunečním svitu, který se odráží od lesklých stěn a rozlétá všude okolo, oslňuje, nepříjemně bodá do očí a tak je chrání před kradmými pohledy zezdola. Stíny se krátí a neustálá šedá mlha, která tak dlouho opanovala vzduch a pečlivě zastírala výhled, se neznatelně rozplývá, když slunce stoupá po zastřené obloze. Horký vzduch se tetelí nad rozpáleným asfaltem silnic daleko pod ním, stoupá, stoupá daleko vzhůru, vynáší s sebou spodiny kouřících výfuků, nesčetně obláčků kouře z dlouhých úzkých komínů. Majestátně proplouvají kolem něj a stále stoupají, teď už rozplynulé v neurčitou šedou mlhu, která se ve vírech a poryvech větru smyslně nakrucuje, odhaluje, ale stále nehlučně stoupá, proudí za tenkou skleněnou vrstvou okna. Bezhlasně naslouchá, jak se město pod ním probouzí, celé ho má jako na dlani, proudy lidí a aut se táhnou až daleko k obzoru, kde je pohlcuje šedá mlha, na kterou jako by tam v dáli slunce ani nepůsobilo. Ruch se ale nedrží u země, a stoupá spolu s horkým vzduchem vzhůru, a když překoná celou vzdálenost, pronikne i za vrstvu skla a nakonec s úlevou dolehne až k němu, který bedlivě poslouchá. Slyší tisíce drmolících hlasů, ale dokonale jim rozumí, vždyť slova jsou všechna stejná, myšlenka pouze jediná, spousty aut, které zcela synchronně a řízeně startují a zastavují, vytvářejí kolísavý zvuk, který ho bláhově ukolébává, klaksony, které jen tu a tam svištivě přeříznou vzduch, jsou stejně tak rytmické a rychlý klapavý pochod po tvrdých chodnících tomu všemu dodává až mrazivě pevný řád. Nevědomky vytváří ohromnou skladbu plnou zvuků, nikdy nekončící, gradující. Při každém startu auta, když se naplno rozburácí motor, zaklepe výfuk a vypustí do vzduchu první černá oblaka, když opozdilec vychází z domu, rychle se zařadí do davu a naladí, až nepřirozeně, nelidsky, na společnou rytmiku chladného pochodu, bouchnutí dveří, zběsilé štěkání psů, nářek dětí, vždy se bleskově otočí, snaží se zaostřit, najít ten určitý zdroj, alespoň jeden, jeden jediný, člověka, který opravdu zívl, jedinou, přesně tu tramvaj, která právě hlasitě zatroubila a poprvé tak rozčeřila hladinu hluku, který zaléval ulice jako přílivová vlna. Sám nehnutě pohledem skáče po celém obrovském městě pod sebou, vyhýbá se stoupajícím šedým obláčkům, které mu cloní výhled, hledá, stále hledá, první kapičky potu mu úsilím vyrazily na čele, snaží se odfiltrovat všechnu tu směsici zvuků, dostat se až tam hluboko, k prvnímu jasnému výkřiku, ale lidé ho, jeden po druhém, opouštějí, stejně stroje, vysoké duté píšťaly a sirény, klaksony, nenásilně sesazené z trůnu, kde určovaly řád, pevně daný, jediný a spolehlivý. Hluk odchází, se slábnoucím šuměním se proplétá ulicemi kdesi v dál, jako by s náručí velkoryse otevřenou, ale s hlubokým šrámem pod závojem hledal dalšího věrného posluchače ve stovkách, tisících vysokých budov okolo. Město umírá, utichá a místo něj jen mrazivé ticho - svištivé kuropění slunečních paprsků, které tančí po dlouhých lesklých plátech skla před ním. Pohyb pod ním ale neustává, ticho mu neubírá na síle, zdá se být jen čistější, když je obnažený, bez závoje. V místnosti už rezonuje pouze jeho dech, ruch z ulic daleko pod ním prosvítá vzhůru jen jako nekonečný němý film, a přece je z něj cítit síla, taková nesmírná síla, řád, síla masy. Nadechl se. Sám a dál stojí za oknem v holé místnosti v 284. patře.
Napíná sluch, pečlivě zkoumá každou část města pod ním, každý blok, kterýkoliv detail na něm, auto, od kterého by přece měl zaslechnout alespoň náznak hluku, nebo člověka, vždy tolik hlasitého, který přece mluví, řve, až se vykřičí na celý ten tichý a neurčitě šedý svět kolem, alespoň jeden až se obrátí proti proudu, stačí jediný krok, který by ho jasně označil, říká si. Mrazivě tichý pohled na neměnný ruch města mu do ucha šeptá stále stejnou táhlou odpověď. Ještě ne. Ani jedna hlava se nezvedne vzhůru k nebi, dlouhý plášť se nepřestane vlnit. To až se zvolna přicházející východ slunce začne podkopávat jeho vědomím, ano, jen jeho, pouze toho jediného, který nakonec tak jako tak podlehne jasnému vábení, poprvé odhrne dlouhý, nekončící závěs svých myšlenek a konečně vzhlédne, jen jednou v životě, poprvé a naposled, k opravdové volnosti, obyčejné a prosté svobody, kterou v životě nepoznal, o které pouze nejasně snil za průzračnějších nocí, kdy tma byla vlídná a šedý soumrak ještě úplně nezastřel obzor. Probouzí se potom doma celý zpocený, plný strachu ze sebe samotného, strachu, že by snad někdy i ve dne mohla jeho chorá mysl opravdu zatoužit po světle. I když leží na své posteli, ve svém vlastním bytě, bojí se pohlédnout do nejtmavějšího rohu místnosti, který se ztrácí v šedi, protože právě tam tuší oči společnosti, masy, která jej ještě stále obklopuje, úpěnlivě sleduje a hodnotí. Síla, za kterou se kryje někdy se sklopenou hlavou, jindy stočený do klubíčka jako malé dítě, když mu svítivé jazyky blesků při bouřce nahlíží až do pokoje, síla, které už je tak dlouho součástí, náhle začíná tiše a pomalu pracovat proti němu. Jediný střípkem obrovského soukolí, který narušuje řád, je teď právě on sám. Kolikrát už to cítil, uvědomuje si, jako slabou nejasnou bolest, která mu vždy začíná pulzovat někde u paty a tupě se šíří po chodidle, zamlžuje mysl. Chce se jí zbavit, pokaždé a za jakoukoliv cenu, ne snad proto, že ho bolest tolik sužuje, to spíš pouze ta maličkost, která je opravdu vidět, bolestný krok, kterým prochází životem a který jej tolik odlišuje od ostatních. Dobře si na to pamatuje, na všechny ty dny, kdy ho bolest doprovázela každým krokem, kdy skrz ni a skomíravé výkřiky zarudlých očí hleděl kolem sebe. Může se přetvařovat, snad měsíc, snad rok, ale jednou už bude sám tak slabý, že ho pouhá jeho touha po opravdovém světle přemůže a donutí vzhlédnout. Kruh se znovu uzavírá. Závadný článek je odebrán, vyměněn, nahrazen. Minulost ovšem neexistuje, záznamy se nevedou a otisky času už dávno vybledly na chladném betonu. To ani slunce úplně neprostoupí šedým oblakem, který je jediný, kdo opravdu nahlíží.
Slzy, živeny dalšími a dalšími návaly smutku, líně stékají po jeho tváři jako několik oddělených lavin, které se navzájem spojují, aby dohromady mohly klesnout ještě alespoň o malý kousek. Nechávají za sebou jen dlouhé mokré stopy, které se sice rychle smršťují a ztrácejí pod dohledem ostrého odpoledního slunce, ale v jeho mysli zůstávají stále jako dlouhé čáry lítosti, které ho navždy poznamenaly na obličeji. Netíží ho svět, jaký je daleko pod ním, rozmazaný, bez popichujícího ruchu a výkřiků tam dole, tolik povrchní a jednoduchý. Poprvé se cítí být skutečně nadřazeným nad těmi lidskými zástupy kdesi pod ním, jako arogantní mocnář, kterého obklopuje a chrání pouze všudypřítomná šedá mlha. Je tak chlácholivá, uvědomuje si, tak nadýchaná. Shlížel dolů a hledal v tom všem nějaký rytmus, logiku. Chtěl žít zároveň s nimi jejich přímé, nalinkované životy bez zákrut, skutečných obtíží a překvapení. Pozoroval a domýšlel si, bláhově zkoumal sebemenší detail a při tom ... kolik promarněných východů slunce už zažil, když paprsky začaly náhle ukrajovat tmě větší a větší část země, když se poprvé opřely do nekonečných stěn ze skla a donutily jej přimhouřit oči před tím dech beroucím proudem světla. Ale svět, který chtěl opravdu poznat a který skutečně tak dlouho hledal, není tam dole, a vlastně, nikdy nebyl, uvědomuje si, když znovu shlíží na nikdy neutichající město pod ním. Stále mu vládne stejný životní rytmus, který ho už tak dlouho udržuje při životě. Naprosto stejný, auta opět bezhlasně křižují obzory, zástupy lidí se mačkají na chodnících, beze změny. Jako by snad minulost pravidelně přemazávala jeho opravdové zážitky.
Stále osamocený uprostřed ticha, které jen občas přeruší vzdálený šum pozdně odpoledního města daleko pod ním, stojí před velkým oknem v 284. patře. Slzy už dávno uschly a bez famfár tajemně zmizely z hladké tváře, všechny bez cíle, ale s jasným směrem vymřely jedna po druhé až do poslední, která už byla sama příliš slabá a malá, a tak se rozplynula v malou vlhkou skvrnku zrovna ve chvíli, když řezavé klaksony dole ve městě vypustily najednou první pochodující davy do ohrad domů a ulic.
Večer rychle přichází, většina hlasitých aut už pokorně vyčkává v podzemních skrýších na další rušný den, jen občas některé z nich, celé udýchané a uchvácené, unaveně dosedne k jednomu z dlouhých břehů betonových stezek, které se táhnou celým, teď už ztichlým a utrmáceným, městem až do nekonečna, spolkne jednoho unaveného opozdilce s černým kufříkem a s krátkým zakvílením s ním rychle ujíždí v dál. Auto je už dávno v nedohledu, to jen nicotný šedavě bílý pramínek kouře se za ním zvolna rozplývá a stoupá vzhůru, aby se připojil k mohutnému oblaku, který vyčkává kdesi vysoko pod oblohou, kde trpělivě těsní vypálené bílé dírky od jasu hvězd.
Šedá mlha v úrovni jeho očí se po celodenním spánku pomalu probouzí k životu. Smyslně se nakrucuje, odhaluje. Místo města daleko pod ním už skrz hustý šedavý opar rozeznává jen občas rozsvícená pouliční světla, bláhově barevné blikání zasněných semaforů, které ještě stále v pravidelném rytmu dodržují svůj denní řád snad jen pro zbloudilé oči z 284. patra. Mlha se postupně rozprostírá nad obzorem a celé město pod ní už spí v její hebké náruči. Stále je hebká a vláčná, mění se, tančí kolem něj právě v úrovni 284. patra. Lehký dým se už rozprostírá, až kam jeho oči dohlédnou, po městu nezbyla už ani nejmenší památka, dokonce i slabý ruch, který město stále doprovázel, se úplně odmlčel. Mlha dál bezhlasně houstne a proudí; dokáže dokonce i pouhým okem rozlišit jednotlivé proudy, které se navzájem láskyplně objímají a proplétají. Šedý dým sílí a zdá se být jasnější a výraznější, když poslední sluneční paprsky neochotně zaskakují za tenkou linku obzoru. Stále víří a mění se, ale jeho divokost se jakoby ztrácí někde v teplém vzduchu kolem něj. Chaotické hemžení stovek šedých vzdušných proudů zpomaluje, zastavuje. Čas se zastavil, když se poslední paprsek chystal zanechat svět osamocený jeho chladné temnotě. Opona se otevírá, když poslední obláček dolehne na své pravé místo. Kopcovitá krajina, rozpustilost šedé mlhy zmrazená časem, která se tak zjevila přímo před ním, je pro něj balzámem na duši po životě stráveném nad souměrným městem. I když sám nehnutě a bez jediného pohybu, jeho doširoka otevřené velké oči putují šedou krajinou, vychutnávají si každý krok a prohlíží všechna zákoutí. Dlouho a daleko běží v myšlenkách po nadýchaně šedém povrchu. Hlavou mu víří myšlenky. Svoboda?, zeptal se. Volnost?, křičí. Udýchaný se zastavuje na největším a nejrovnějším místě. Na konec jeho oči nedohlédnou, žádným směrem, vždyť fantazie nikde nemá hranic. Znova k němu doléhají jeho slova, někde z dálky, z obrovské výšky. Volnost, volnost, šeptá mu nekonečno tichých hlásků, nejdříve jen tak, potichu, ale čím dál tím hlasitěji a hlasitěji, až si sám musí zacpat uši, ale hlasy slyší dál, nekonečně špitavých hlásků, které drmolí stále jen své, volnost, volnost. Velké oči mu rychle mrkají. A pak, v jeden okamžik, kdy se hlasy spojí v jeden, ten opravdový a jediný, který poprvé vyšel z jeho úst, otevře oči a pohlédne kolmo vzhůru vstříc nebesům. Poprvé trhne hlavou, smutek a bolest v jeho tváři vystřídá úžas, tma konečně dolehne na město a hlas náhle ustane, když se mu zář miliónů hvězd, posetá v malých tečkách po obloze, bíle promítne v mysli jako tisíce pozorujících očí tam kdesi vysoko nad ním.


Erich "Lid" Hora

Zobrazeno 7x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře