Všechno to začalo jednoho horkého letního dne. Bylo to ono období, kdy se prázdniny nenávratně chýlí ke konci. Sluneční svit tvořil temné stíny na dubovém parapetu, které se křížily s pohybujícím se stínem, patřícím robustnímu mladíkovi s hnědými kudrnatými vlasy a vychytralým, pichlavým obličejem. Jmenoval se Patrik a právě si připravoval a organizoval stůl a pomůcky pro nový školní rok, který se neodvratně blížil. Patrik byl studentem gymnázia, a patřil k těm lidem, kteří velmi rádi rád spoří. Ne, že by peněz nevyužíval, do kapsy sahal poměrně často, ale rád vyhledával, pokud k tomu byla vhodná příležitost, možnosti, jak si přijít k penězům co možná nejjednodušeji.
Nedávno si pořídil úplně nový, drahý mobil v rámci akce "prvních sto kusů za poloviční cenu," a poté jej na internetu vyvěsil za cenu nižší, než byla plná cena produktu, avšak přesto vyšší než částka, kterou za mobil dal. Takto tedy vydělal na prodeji mobilního telefonu krásné čtyři tisíce korun. A kolem tohoto obnosu se točí celý příběh, podobně jako planety kolem zářícího Slunce.
Na posteli poblíž okna mu ležely staré stvrzenky, pár papírů, a uprostřed toho všeho byly čtyři krásné, novotou vonící tisícikoruny. Patrik se probíral učivem z předchozího ročníku, když v tom pocítil nutkavou potřebu záchodové mísy. Zvedl se tedy, sebral z postele hromádku papírů, a vydal se na toaletu. Zde se usadil; papíry se stvrzenkami si položil na úzký rám poblíž záchodu, načež vykonal potřebu.
Roli toaletního papíru vrátil na své místo, postavil se a natáhl si kalhoty. Přitom zavadil o papíry, které spadly do mísy zrovínka v ten okamžik, kdy splachoval. Sledoval promočené listy, pomalu mizící ve vodním víru. No co, je to jen pár papírů… Pomyslel si. Náhle jej však polilo horko.
„Do hajzlu! Já spláchl ty peníze!“ vykřikl příhodně a vzápětí ho polil příšerný chlad následovaný nepříjemným horkem, které ho postihly při představě čtyř Palackých, točících se ve vodním víru.
Vztekle vyběhl z koupelny, prořítil se obývacím pokojem a byl by se jen mihl okolo kuchyně, věren své fyzické zdatnosti hokejového obránce, kdyby ho nezastavil mírně podrážděný hlas jeho matky:
„Co blbneš Patriku? Děje se něco?“ až na lehounký náznak vzteku měla příjemný a jemný hlas. Její tvář byla sympatickou, pravidelně oválnou sestavou vysoce posazených očí, nepříliš výrazného obočí, malého nosu a plných rtů. Ty nyní nechala pootevřené v mírně nechápavém mimickém gestu, čímž odhalila část zubů. Přes šaty měla přehozenou kostkovanou vařící zástěru, její husté zrzavé vlasy byly svázané do culíku. V ruce svírala vařečku, se kterou před chvílí míchala rajskou omáčku, jež poklidně bublala v hrnci na sporáku.
„Mami, prosím, spěchám. Honem, kde jsou holínky a rukavice?“ vyhrkl Patrik udýchaně.
„Uklidni se. Na co je potřebuješ?“
„Ty peníze za mobil… Asi jsem si je spláchnul do záchodu,“ odpověděl neochotně. Matka vytřeštila oči.
„To si děláš srandu, viď? To snad není pravda!“ řekla už notně navztekaně.
„Ne, je to pravda. Tak kde jsou ty holínky?“ řekl Patrik s pohledem upřeným na náhle nebezpečně velkou vařečku. Ač to již byla dlouhá léta ode dne, kdy mu byl naposledy uštědřen výprask, v tuto chvíli se stala tato dávná vzpomínka nebezpečně blízkou.
„V botníku! Kde by byly?“ odsekla podrážděně.
Patrik se na nic dalšího neptal. Vřítil se do chodby, rozrazil dveře botníku a popadl gumáky. V těch byly dle matčina zvyku zastrčené gumové rukavice, v nichž vykonávala zahradní práce. Natáhl si je spolu s holínkami a vykročil. Na prahu ucítil v zádech matčin pohled a tak se pozastavil.
„Jestli jdeš tam, kam si myslím, umyješ se pak hadicí, jinak se mi domů nevracej!“ křikla rozhodně. Mlčky přikývl a vyšel z domovních dveří. K černé odpadní jímce poblíž jejich domu skoro sprintoval. Rychle odsunul víko, odběhl pro žebřík, ten strčil dovnitř a slezl dolů, do hutného, nechutně zapáchajícího příšeří, do kterého před chvíli přispěl značně štědrým darem. Snažil se nemyslet klauna Pennywise.
S výrazem naprostého odporu ponořil ruce v dlouhých rukavicích do odporné směsice nejrůznějších splašků, a jak se je kolem dokola systematicky prohrabávat se sveřepostí člověka, hnaného silnou touhou a hněvem, nutícími ho prostě hledat, dokud nenajde. A našel. Po nechutně a jistě i nezdravě dlouhém hrabání nalezl slepenec mokrých a upatlaných papírů.
Celý bledý se s obráceným žaludkem vysápal ven a rozprostřel papíry po trávě. Peníze tam nebyly. Sprostě zaklel, a otočil se zpět k žebříku, čouhajícímu z jímky. V tu chvíli ho ale zadržel znělý hlas matky od vstupních dveří.
„Patriku, ty peníze jsi měl na posteli, nevím, proč takhle jančíš! Asi sis na záchod odnesl jen to, co bylo navrchu!“ Pohlédl směrem k domu, a skutečně. Stála tam a mávala na něj bankovkami.
Pod Patrikem se podlomila kolena a bez hlesu klesl na zem. Prudký náraz extáze vyvolané úlevou se střidal se vztekem, jakého ze sebe udělal blbce. Pak naštvaně udeřil pěstí do rozprostřených stvrzenek. Udeřil ještě několikrát, než se potupně zvedl a vyrazil k domu. Už i myslel že by to nemohlo být horší, když se zpoza dveří za matkou ozval hluboký otcův smích, pod nímž se div neotřásala střecha. Táta se smál, až nemohl popadnout dech. Když se uklidnil, poručil Patrikovi: „Svlíkni se do trenek a alou ke zdi!“ Patrik zcela rezignovaně poslechl. Otec rozmotal zelenou hadici a pustil vodu. „Jak v base,“ křikl, stále se otřásaje smíchem, zatímco omýval syna proudem studené vody ze studny.
Když se Patrik později toho dne sprchoval, musel se při pomyšlení na svou zbrklost zasmát. Vždyť se vlastně nic nestalo. A když už nic jiného, bude alespoň na rodinných sešlostech další historka k lepšímu!
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Smutek v noci, žal úplňku | Jízda vlakem | 4. díl- Návštěva odjinud | Osud a exkrement- upravená verze | Pověst o bezejmenném vojákovi