O pavoučkovi Sekáčovi, který neuměl tkát pavučinku

pohádka k oddechnutí, ne však za účelem vytvořit umělecké dílo...


Autor: Matěj Rychlý , 7.10.2008, Povídky

  

Nebylo to tak dávno, snad jeden pátek dozadu či dva, možná to bylo taky před rokem, nebo to ani nebylo, to se dneska už nedovíme. Chtěl bych Vám vyprávět příběh, který mi poslala babička Léta, zabalený do pavučinky. Přilétl ke mně po větru, byl celý zamotaný až zachumlaný a jeho rozbalení mi dalo celkem zabrat. Obloha byla zbarvená do ruda a já pomalinku odvíjel nitky příběhu.

První, koho se mi podařilo rozmotat, byl pavouček Sekáč. Žil na staré chalupě u hranic, usídlený poblíž ventilace na provlhlé toaletě. Většinu života strávil v šeru, akorát víkendy trávil pozorováním vyměšování majitelů chaloupky, na což měl samozřejmě rozsvíceno. Sekáč neměl kamarády, protože vlastnil ty nejdelší a nejošklivější nožičky co pavouci nosí, a neuměl tkát pavučinku. Kdyby se ho kolegové neštítili a podívali by se na něj blíž, zjistili by, že má ty nejkrásnější, nejupřímnější oči, které vás prohlédnou dřív než byste stačili říct čurymuryfuk. Měl jich víc než jsem stačil z pavučinky vyčíst, každopádně mu ale usnadňovaly pohyb v temné kukani. Jeho tvář byla zahalena ve stínu samoty, který čas od času rozehnala ventilace. Živil se zbytky much a jiných broučků, nedojedených zbytků těl, které ulovili jeho šikovnější kolegové. A tak přežíval nějaký čas mezi čtyřmi stěnami, neznaje přítele, nad velikou bílou mísou, neznaje lásku či vlídné slovo.
V oáze pod ním uplynulo hodně vody, co splachovala čas a do naší chaloupky přijela pražská rodina společně s naloženými kusy prasátek a basou, na kterou se nehraje. A v ní někde ve skulince, obklopena řinkavým sklem, seděla ona. Původem ze Žižkova, narodila se v obchodě pro volný čas, někde mezi hamakami, zábavnou literaturou a nápoji určenými k páteční konzumaci. Díky zázemí s hamakami necítila nikdy potřebu spřádat sítě, vše to bylo vykoupeno znalostmi ze zábavných časopisů. Nechávala si říkat Marianne a myslela si, že život začíná až po třicítce.

Odmotával jsem dál a po hmatu četl příběh, co přilétl z rudého nebe.

Kam čert nemůže, nastrčí ženskou a tak se naše Marianne dostala do splachovacího království. Pro obyvatele temné místnosti to bylo něco, dívka z velkoměsta, z rodu Pokoutníků a tak se předháněli s tím, jak na ni zapůsobit. Začali si plést ty největší pavučiny a nosili Marianne ty nejlepší kousky. Sekáč trčel schovaný u ventilátoru a bál se vylézt. Styděl se, protože za svůj osminohý život schytal už nespočet posměšků na jeho vzhled a šikovnost. Byl chudák celý prokřehlý zimou od proudícího vzduchu a už pěkně dlouho se mu nedařilo sehnat něco k snědku. Tak se jen krčil a čekal, co přijde dál.
Mezitím Marianne vesele tloustla a vyprávěla ostatním recepty na hubnutí. Zrovinka byla zabraná do vysvětlování čajové kůry, díky které jedna dívka zhubla 32 kilo, když v tom se náhle rozsvítilo světlo a do místnosti vstoupila holčička, asi tak velká jako si ty nebo tvůj bráška. No, sedla si na trůn a ve vzduchu kopala nožičkama, když v tom se ozvalo: „Mamííí, pomóóóóc, pomóóóóc“ Pavouci se všichni začali koukat směrem k Sekáčově úkrytu. Mysleli si, že holčička uviděla jeho ošklivou chlupatou nohu. Máma byla na místě, co by Assafa doběhl a ihned pochopila, která bije. Sundala si pravou pantofli s modrou bambulí a levou pantofli se žralokem a přervávala sítě, kterými se pavouci snažili zaujmout Marrianne. Žralok na botě spolykal i ty nejsložitější pavoučí výtvarná díla a za chviličku to všechno plavalo společně s autory ve víru uprostřed mísy.
„Klap, cvak“ dveře se zavřely a světlo zhaslo. Sekáč si dodal odvahy, prohlédl si modrýma očima Marriane, usoudil, že je v šoku a tak za ní slezl. „Neboj se mě, prosím“, řekl Sekáč. „To jste to tedy vymňoukli, co teď budeme jen dělat? Ani jeden z nás neumí soukat pavučiny. Jsme odsouzeni k smrti vyhladověním.“ A tak se naši milí pavoučkové rozhodli čekání na smrt urychlit a rozhodli se skočit do rozbouřených vod.
Náraz byl zdrcující, oba přišli o jeden pár nohou, avšak netopili se! Na špičkách nožiček se jim udělaly takové malinké vzduchové bublinky a ty je držely nad vodou. „Panenko křižáčí, vždyť my jsme vodoměrky!“ křičel vesele zvučným hlasem Sekáč a ozvěna bouchala o okraje kousek slova „měrky, měrky, měrky…“

Co Vám mám dál vyprávět.... Sekáč s Marrianne vylezli z mísy a odskákali po vzduchových polštářcích do nedalekého rybníka. Marrianne přestala mluvit o dietách a přestala vábit ostatní samečky, protože se poučila a Sekáč si konečně začal vážit sám sebe. A tak si spokojeně brouzdali a zplodili spoustu dětí a pokud je nesežrala štičí rodina, brouzdají se dodnes.

Tak to je celý příběh, pavučina je dovinuta, a mě nezbývá nic jiného, než ji znovu zabalit a poslat po větru dál. Co máš dělat ty, Aničko? A ty Honzíku? Příběh skončil, jděte se brouzdat.

Zobrazeno 21x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

karkulka 22.8.2009, 22:48

Četlo se mi to velmi dobře.Ty jediný bys mi dokázal prodat Karlštejn,věřila jsem ti uplně všechno.

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>