Vstal jsem, a hledal jsem po cizím pokoji zbytky svýho oblečení. Triko viselo přes fíkus, ponožky pod postelí a kalhoty byly naruby na africký sošce vysušený ženský. V hlavě jsem měl kry drcený ledoborcem na stolní předraženou vodu. Sakra, kde to jsem?
V pokoji byl starej socialistickej lustr z korálků, totálně posranej vod much. Na zdi visel plakát s blonďákem Oldou Šetrným a v knihovně by ses pořádnýho čtiva nedořezal. Na hodinách z čínskýho porcelánu pomalu tikala votravná ručička času. Bylo něco vokolo půl jedný. A majitelka bytu byla zřejmě někde v práci.
Kuchyň byla malá. V lednici bylo zazátkovaný zvětralý pivko a kus něčeho co mohl bejt kdysi sýr. Vzal jsem „to“, a dvě vejce na „to“ a celý jsem to rozehřál na malý pánvi. Nechutnalo to moc dobře, zapil jsem to větráčkem z lednice a posadil se na hajzlík. Musím zdrhnout dřív než po mně bude něco chtít. Vytlačil jsem vykalený hovno, urovnal postel a bral schody dolů po třech. V hlavě mně mezi krama tekly útržky včerejšího večera, ve kterých ničivě absencovala prostorem tvář tý, co jsem s ní skončil. Ale co, když pánbůh dá, už jí v životě neuvidím.
Venku byl lesopark sestavenej z paneláků. Králíkárny lidskejch existencí někde na okraji Prahy. Nejspíš Jižní město. Zeptal jsem se nějakejch joudů, jak se dostanu domů a upaloval co mi popletený nohy stačily.
Dal jsem si vanu, voholil rašící vous a převoněl se Hugo Bossem. Na dnešní mejdan budu vyvoněnej a třebas něco klovnu. Byl jsem pozvanej od mýho kamaráda Ivana. Má to bejt nějakej firemní večírek nebo co, ale jelikož Ivan dýluje kosmetiku, tak by tam mohly bejt i prima kolegyňky.
Byly. S Ivanem sme se potkali v centru pod koulema koně. Měl sebou svou přítelkyni jejíž jméno se nedá zapamatovat. Radost jsem z toho teda zrovna moc velikou neměl. Jet někam pařit s přítelkyní je jak páchat sebevraždu levou rukou votvírákem na konzervy. Vyrazili jsme do baru. Výzdoba byla správně kýčovitá, přesně tak jak se na kosmetickou firmu sluší a patří. Zeleně nasvícenýmu baru snad už jen chyběla fotka zaměstnance měsíce. Na parketě se pohupovalo pár rozjetejch osob v rytmu RnB, kterej je normálním lidem nepochopitelnej. Dal jsem si panáka, nechal Ivana Ivanem a začal se procházet prostorem. Nacvičeným pohledem jsem hleděl po kolegyních zaháčkovaného kamaráda a hledal jsem podobnej pohled, kterej spočine na mně.
Večer probíhal přesně podle zvyklostí a podle plánů. Pilo se konverzovalo o tématech, který svou plytkostí trhaly kvádra naškrobenejch firmáků od kosmetiky. Slečny se pod vlivem alkoholu pomalu uvolňovaly a začali se bavit.
Zrovna když se mi podařilo oddělit slečnu od nudnýho chlapíka, kterej vypadal na to, že za pár let skončí někde v osadě a společně s ostaníma divochama budou hrát country písně do doby, než přijde velká sázavská voda nebo nedostanou cirhózu jater. Slečně bylo asi tak pětadvacet a svýho kosmetickýho manažera měla asi jen pro finanční rozptýlení. Vypadala na to, že by se jí šiklo i rozptýlení jiného charakteru, který jsem jí já byl schopnej a ochotnej nabídnout. A právě v tu dobu, kdy jsme lačně cukravali na baru u panáka mnou placený skotský, za mnou přišel Ivan.
„Hele, vole, není mi nějak dobře a nemám nějak náladu. Musím domu a vyspat se z toho. Mrzí mě, že jsme nestačili pokecat, ale zapaříme jindy. Mám na tebe jednu malou prosbičku. Postarej se mi o Ingrid.“ „Blázníš brácho? Vo Ingrid? Vždyť mě nesnáší a já nejsem schopnej si ani zapamatovat její jméno.“ „Notak, nechci toho po tobě tak moc. Jen dej bacha ať se baví a pak jí doprovoď domů!? V pohodě!?“ „No tak dobře, vole, ale nijak odvařenej z toho nejsem.“
A tak Ivan odešel. Musel jsem pozvat Ingrid, holku mýho kámoše s divným jménem, mezi mě a tu rozdělanou holku. Bylo jasný, že z toho nakonec nic nebude. Tak jsme jenom kecali, chlastali, dokud si jí nezavolal ten její vopičák a nevodvedl si jí domů. V tom momentě mě i celej podělanej bar prosákla nehorázná nuda, která zkapávala na vyčištěný boty paniček. Dalo se to zahnat jedině pitím a tak jsme seděli a pili a mluvili a já se děsně nudil. Ivan mi posral celej večer. Naštěstí teď byla votravná ručička času na mojí straně a večer byl odsunut nejapnou nocí. Ingrid si významně zívla, jednou, dvakrát, abych to jako pochopil a tak jsem tedy zatroubil na imaginární lesní roh, nabídl tý fůrii rámě a vykráčel s ní a se vší úctou ven z lokálu. Už bylo na čase. Jeli jsme tágem, který řídil proplešlej týpek s těžkým životem. Měl tři děti, právě se rozváděl s manželkou a dlužil prachy všude, kam se podívá. Nechtěl jsem to vůbec poslouchat, ale hustil to do nás co se dalo. Když jsem vystoupil, dal jsem mu kilo dýška a popřál hodně štěstí. Snad už mě nikdy nikam nepoveze. Ingrid bydlela v malým domku někde v Krči. Nic moc místo. Pozvala mě nahoru na kafe.
Pozvání na kafe se nedá vodmítnout, obzvlášť ne v půl třetí ráno, když jseš na kost prosycenej alkoholem. A tak jsem šel.
Dal jsem si kafe a konverzoval. Vláda, nároďák, výhody biopotravy. Jedno nudnější téma za druhým. Existuje jedna jednoduchá rovnice. Ať s ženskou řešíš cokoliv, skončí to u řešení sexu. A tak se najednou řešil sex. Nikdy moc nevíte jak se k tomu dojde. Obvykle stačí zmínka vo salátový vokurce, nebo vo prohlídce Koněpruský jeskyně. Pak mě začala svádět. Chápete to? Kámošova holka s přihlouplým jménem. Bylo to k posrání. Nevěděl jsem co dělat. Ušla mi jedna kořist a druhá má bejt holka mýho kámoše? Nedělal jsem nic, koketoval a nechal si nalejt čistýho červenýho vína. U druhý flašky už jsem to nějak nevydržel a vrhl se na ní. Vona ta Ingrid nebyla tak špatná. V posteli jí to šlo na výbornou, možná na jedna mínus. Když jsem usínal vedle teplýho, naplněnýho těla, v hlavě jsem měl kotel, pod kotlem se topilo a já se v něm vařil. Ty vole, voject kámošovi holku, to se fakt nedělá. Ráno bylo obvykle trapný, jak ráno po sexu na jednu noc může bejt . Ona nevěděla jak se má chovat, trošku se styděla a stejně jako já měla morální kocovinu. Musím s tím děvkařením skoncovat. Už na to fakt kašlu.
Ivanovi jsem jen napsal textovku, že mejdan byl nudnej a jeho stará dojela domů dobře. Asi tejden sem pak neměl náladu se mu vozvat, jak mě tížilo moje prohnilý svědomí.
Ivan se vozval, ale sám. Byl v pohodě a evidentně nic nevěděl. Zval mě na nějakej mejdan a já ochotně svolil. Přijel pro mě domů a jeli jsme sockou směrem centrum. Nastoupili jsme na béčku do vagónu prastarýho sovětskýho metra. Jako vždycky jsem pátral pohledem, něco co by za to stálo, ale marná sláva. V soupravě bylo jen asi tak 30 chlapíků, některý vysmátý, některý nějak divně nasraný. Ještě že mě Ivan rozptyloval historkama z práce. Byla to jako vždycky nuda, ale aspoň jsem nemusel čumět a ty divný ksichty. Mezi Lukama a Lužinama souprava zastavila v tunelu a votevřeli se dveře. No výborný porucha metra, zrovna když jedem na mejdlo. V tom mi dal Ivan pěstí. A vyhodil mě do tunelu. „Co blbneš vole?“ „To máš za Ingrid ty svině“ a skočil za mnou do tmy. V tom se zvedla skupinka chlápků a následovali Ivana. Bili do mě pěstma, kopali si do mě a zaplavovali mě jménama ženskejch, který jsem jim nejspíš vojel. Pak mě vzali a strčili někam nejspíš do nějakýho krytu v tom podělaným tunelu, ještě chvilku do mě bili. Pak odešli a zamkli. Byla tma a byl jsem sám. Crčela ze mě krev a byl jsem zavřenej jak nějaká krysa někde dole v krtkovi. Nakonec chcípnu jako onanista, zavřenej v nějaký kobce.
„Díky Franto, ten hajzl si to zasloužil!“ řek Ivan v kabině řidiče, když se metro znovu rozjelo...
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Škola mazání vzpomínek | Nevyslovená | Vězeň pro tebe i pro mne | Nepolapitelná | Pro prachy