Něco mi tu nehraje, něco mě šimrá za krkem – nemůžu se ale podrbat, jako bych zakrněla a ležela bezmocně jak Kafkůf brouk, něco mě nenechá usnout, chvíli to lechtá a pak to začne bez ustání štípat a bodat a škrtit!, přestane to, ale... něco jako by na mně sedělo, tlačilo, dusilo. Uf, to bude těžká noc. – Venku svítí měsíc. Září. Plane a vysílá své paprsky vstříc mému spánkuchtivému obličeji. Měsíc, studí, nebo hřeje? Je tak divně vykrojený. Jak zvláštní, když mu chybý ten kulatý tvar – úplnost, celistvost, dokonalost... nebo – tváří se poměrně dokonale i teď, ale... ale co! Nad čím to jen nepřemýšlím, pryč od toho! Spát, spát, spát. Odplout si na mém bájném mráčku do světa trpaslíků s vytahanými červenými čepečky, do země jednoho prince v bledě modrých šatech a třpytivém, zlatém plášti – jak jednoduchý by to byl sen a jak jednoduchou myšlenkou se zase vzdaluju mému spánku?! Spát! Proč jen to nejde: rozkázat si, říct to a to a ono by se stalo přesně To a To. Mm. To by bylo – ale proč to není? Přikazuji si: Spát – spát – spát! Achich, smát se musím sama sobě... Nu dobře, nejspíš si tady ještě dlouho takhle poležím, takže... hvězdy se venku schovávají a i měsíc si na sebe bere tmavý plášť, skrývá se mi, mrška. Za chvíli budu pohlcena tmou, černočernou dírou, jež mě vsaje a přikryje neprůhlednou peřinkou, strašnou snad? Pro mě sladkou a voňavou! Černá noc. – Ach né! Zase to šimrání. Co si jen počnu, jak se ho zbavím, co po mně chce? Ó, bezesná noci! Královno noční! Co po mně žádáte? Co? Co? Co? Vždyť kdybych věděla, kdybych jen tušila, učinila bych tak a bylo by! Bylo by to! A já bych už spala, snila o bílém pokoji, červeném motýli s bordovými tykadly, jež s úlekem prozkoumávají čistotu bílého... ale no ták, co mě to hryže, kouše, co mi to nedopřeje chvíle odpočinku, slastný úsměv na tváři, vnitřní klid, klid, můj klid – Auvejs. Sežere mě to, už to vím, utopím se v dnešní noci, nebude zítřka, není úniku. Anebo, přeci jenom, co dělat.. -- jak dlouho už jsem ji nedržela v ruce. Můj skvost, diamant, s nímž jsem vyrývala své sny do ubohosti prachobyčejného papíru, a přeci: jak se ten kus bílé smočené a vyschlé, nasekané dřevěné směsi dokázal přeměnit v kouzelné kraje mé fantazie, v barevné představy, postavy z říše Neříše, plochy Ploch vytvořené čarami, nekonečnými čarami. Tak tužka bude mou vysvoboditelkou? Hle, ta ohavná píchaní jsou pryč. Hurá! Žádný spánek – teď ji vypíšu, teď jí dám co proto! Kolik představ, kolik snů!!! jsem v sobě za posledních dnů zadržela, nevypustila, neuskutečnila, ach kolik... Tak teď jim dám víc prostoru, teď je vypustím na Svět, vytvořím – ano vyTVOŘÍM. Co jiného bych mohla? Co jiného? Tupě pracovat jako chabě oživlý prostomechanický stroj? Žít mizerně a bezduše? Ne! Rozhodně ne. Zaplním pár papírů! Ba budu plnit desítky, stovky papírů a třeba... ano, třeba právě ty "papírky" otevřou bránu někomu jinému, ty zhmotnělé, bujaré a svobodné představy, vpuštěné ven z mé hlavy, třeba právě ony někomu otevřou bránu do podobného světa. Světa radosti a Pravdy. Říše Neříše. --- Tak to bylo ono? To bylo to neutuchající svědění? To byl důvod mého utrpení? Mého vzdychání a naříkání? Tedy: mé sny chtěly na svět, chtěly svobodu! A já jsem jim ji dala – usínám...
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zatím žádné komentáře
Hvězda února | Něco, něco, ... | Ad absurdum seňore |