„Máme v sobě tvary stromů a hvězdy a pohyby řek.“ ( Patrick Jasper Lee, autista )
Z paneláku, ve kterém bydlím s mámou a sestrou, je to silnicí do Krásného údolí osmdesát pět kroků. Mých indiánských kroků. Baví mě pleskat po asfaltu hodně nahlas teniskami, rozlíhá se to a odráží celým sídlištěm. Je možný, že se někdo i vzbudí. Na mobilu je šest třicet pět, neděle. Raději běžím rychle dál. Kdyby se něco semlelo, je nejlepší utýct. Utýct a schovat se, aby mne nenašli.
Jindy spím skoro do oběda. Jsou prázdniny. Stejně jako loni bývám celé dny u táty na farmě. Před třemi dny se narodilo kůzle. Uviděl jsem to mládě v chlívku na slámě jako první. Pohladil jsem ho. Musí si zvykat na dotyky, aby z něj nebyl autista, tak jako já. Nesnáším, když na mne někdo sahá. To bych nejraději utekl, nebo někoho praštil, když už to musím vydržet. U zvířat mi to nevadí.
Teď dvě stě kroků kolem hřiště a sto do stráně kolem statku sochaře. Cestička je celá rozpukaná suchem. Hlavně, aby tu nebyli slepýši a ještěrky, těch se bojím.
Nechci si svlíknout tmavou mikinu, i když se v ní potím - bez ní bych si připadal jako nahej, s holýma rukama. Mohl by mne pokopat Šmudla, až ho budu chovat v náručí. Teda, když ho chytím. Tomu by nikdo nevěřil, jak peláší a skáče, mrňous!
V kapse nesu Ostřížovi snídani. Tu mi s sebou zabalila máma. Neví, že ji dostane Ostříž. Sele se narodilo o loňských prázdninách - bylo nejmenší ze všech a dali jsme mu jméno Ostříž. Táta mi už loni slíbil, že ho nezabijeme. To mi bylo šestnáct.
Koukalo na mne, když jsem včera ve výběhu rozhraboval hlínu a chytal velký mravence. Ne lesní, těch se trochu bojím, jako včel a dalších bodavců, ale červený. V kelímku s víčkem jich mám dvacet. Dvacet by mohlo k snídani stačit. Hmyz je čistá bílkovina, strava budoucnosti. Všechno mám vyčtený z internetu. Další informace získávám z obalů potravin. Tabulky sacharidů, bílkovin, to je moje. Taky éčka. Někdy mám pocit, že mi ze všeho ta šiška musí snad prasknout. Snažím se mámě vysvětlit, jak má vypadat správně složený jídelníček a pitný režim, ale vždycky řekne, že to moc přeháním. Hádáme se kvůli oblíbeným jídlům, a mě pak bolí hlava. Jako před záchvatem.
Sláva, jsem tady. Rozhlížím se z altánu dolů do údolí. U zvířat je klid, ještě asi spí. Vltava se hodně leskne. Vlní se jako pohyblivý zrcátka.
Nejdřív ze všeho si připravím tu speciální snídani. Proto jdu tak brzy, abych byl sám, a aby mi experiment nerozmlouvali. Není to jen kvůli kůzleti, jak jsem řekl doma. Ne že bych lhal, jen jsem si něco nechal pro sebe.
Protože kdyby to viděla máma nebo ségra, otřásaly by se hnusem a ječely by na mne. Dost často se chytneme, hlavně kvůli tomu, že chodím z farmy jako prase. Ha - to se mi povedlo, asi dobrý vtip! Prý špatně rozeznávám, co je vtip a co už ne. Minulý prázdniny jsem na farmě dostal přezdívku Pán prasat. Nevím, jestli je to legrace, ale mně se to docela líbí.
Rozdělám v kamnech oheň a osmažím ty mravence, z toho indiánskýho běhu mi vyhládlo. Vysuším si na sporáku tenisky, promokly od rosy.
Do paďous, ten papír je asi navlhlej nebo co, nechce hořet. Taky bych musel naštípat třísky, a co když se seknu! Zvolím druhou mravenčí variantu.
Ohřátí vody nic není, je to snadný, a pro hmyz rychlejší smrt, než skákání po pánvici. Tak, plecháč je plnej horký vody, a tak šup tam s mravenci… Už aby se přestali hejbat. Nějak mi jich přišlo líto. Tady v lince má teta cedník, tak jsem ten hmyzí vývar přes něj přelil. Čekám, až vychladnou. Ukroutil jsem hlavičku a zbytek převaluju v puse. První sousto. Je to nějak kyselý. Aha, kyselina mravenčí, tak to je normální. Je hlavní složkou těla mravence. Dočetl jsem se, že obsahuje enzymy, dokonce takzvané mravenčí antibiotikum, pak hodně stopových prvků, vápník a protein. Hm, není to špatný. Zbaštil jsem všech dvacet, ale ještě mám hlad. Takovej mravenečník musí nalovit spoustu hmyzu, aby se zasytil.
Naštěstí mám pořád v kapse snídani z domova, Ostřížovi budou stačit jen kůrky chleba. Stejně brzy přijde táta a nakrmí všechna zvířata tady na farmě. Včera slíbil, že si přivstane, i když je neděle. Zavolám mu, kde je tak dlouho. Mohlo by ho zajímat, že jsem ty mravence vážně snědl. Když něco povídám, nikdo mne pořádně neposlouchá, všichni si asi myslí, že jsou to hlouposti. Vlastně nevím, co si přesně myslí, ale vidím, že mi všechno odkývají. Pak se diví, když udělám něco, co nečekali.
Telefon má vypnutý. Tak nejdřív hodím přes plot zvířatům bedničku suchýho pečiva. Než jsem si na chatce uvařil a snědl ten hmyz, všechna už vstala a čekají u korýtek. Potom půjdu k nim do výběhu.
„Emane, Toni, Jani, pojďte na rohlíky, Ostříši, honem, než ti všechno zešerou.“ Kdyby tady byla ségra, hned by mne upozornila, že si zas pletu s-z a š-ž. Naštěstí jsem tady sám.
Taky šest pašíků, dvě kamerunské ovečky, kozy a tři kozlové. Pokaždý všechny přepočítám, jestli někdo nechybí. Všichni jsou tady nastoupení. Ale kde je kůzle?
„Báro, kde máš Šmudlu? Šmudlo, Šmudlíkůůů,“ volám cestou do chlívka. Ve slámě jsou vyležené pelechy, ale kůzle nikde. Nad hlavou mi vlaje velká pavučina i s pavoukem, těch se štítím. Opatrně vycouvám ze dveří, a jdu dál, kolem prasečího bahniště na půdu prohledat seno. Koza Bára je mi v patách, vypadá to, že hledá se mnou. Půda je plná čerstvě sklizenýho sena. Po Šmudlovi ani památka.
Musím jít ven, mám alergii na seno. Citím, jak se mi spouští rýma, ale pamatuji, že stále musím mít u sebe kapesník. A zároveň smrkám i slzím. Tak silný alergický záchvat během chvíle jsem ještě nezažil. Ach Šmudlo, Šmudlíku - možná jen brečím… Ale ne - docela normálně řvu jako malá ségra, když jí beru mobil. Naposled jsem brečel, kdy nečekaně chcípla naše želva. Měla se dožít šedesáti let, a klidně si chcípla.
„Šmudlíčku, Šmudlííí, kde jen jsi…“ a táta taky nikde. Skoro nikdy nesplní, co slíbil.
Půl kilometru odtud v domku, kde bydlí majitel farmy, se právě rozhodoval pittbulteriér Bertík, jestli poruší zákaz a vypraví se sám od sebe na kopec. Nebylo by to poprvé. Měl by počkat, až pán vyjde před dveře a řekne: „Berte, Rufe, jdeme nahoru“. Pak teprve smí nasadit trysk a běžet, následován krátkonohým jezevčím křížencem Rufem.
Bertík naslouchal, zdálo se mu, že z dálky slyší naříkavý chlapecký hlas. Bylo rozhodnuto. Krouživě strkal velkou hlavu do malé mezery ve výpletu branky tak dlouho, až otvor mnohonásobně zvětšil. Kam se vejde hlava, tam proleze celý.
Ještě se s otázkou v očích ohlédl na Rufuse, ale když ten bojácně couvnul zpátky, Bertík vystartoval. Ruda volá! Vzhůru na farmu.
„Co tady děláš, Bertíku? Kde máš mojeho taťku a Rufíka? Ty jsi saz utekl, co? Tak pojď, pomůžeš mi vystopovat kůzle.“
Jde za mnou do chlívku, zvířata dobře zná a nevšímá si jich – ani ona jeho, jen ovečky trochu rozčileně frkají nozdrami.
Dám mu čichnout ke slámě, kde lehává Bára s mládětem, a jdeme ven na pastvinu. Bertík je neklidný, divoce mává chvostem ze strany na stranu. Vypadá to, že opravdu chytil nějakou stopu. Žene se do míst, kde začíná lesík, část je ještě na naší pastvině. Najednou strká hlavou do planěk starého plotu, tak chci a musím ho dohonit, aby náhodou neutekl, Berte, Béértééé……ale už je pryč.
Nejen, že nenašel kůzle, ale ještě sám zdrhnul. Vidím, jak peláší hlouběji do lesíka. Jako by se najednou stmívalo, je mi nějak zle. Bertík se sám vrátí, není to poprvé a ani naposledy, co utekl z farmy.
Půjdu domů. Vlastně jsem si ráno nevzal svoje prášky, zůstaly na stole.
Jen jestli mi něco není z té mravenčí kyseliny. Zapiju to magnézií, flašku minerálky nosím celý den v ruce. Píšou tam, že přispívá ke správnému fungování svalů. To se mi teď na běh domů hodí! Taky prý pomáhá k normální činnosti nervové soustavy. Vida, kdybych odmalička pil magnézii, možná bych nebyl autista! Na tuhle vodu prostě nedám dopustit.
Sto kroků dolů kolem sochařovy zahrady, kde jsou trosky uměleckých výtvorů, a středem zahrady protéká potůček. Většinou se tomu pozemku vyhýbám, mají kluka starého asi jako já. Taky je tam u potoka beran na provaze, a kousek vedle něj uvázanej foxteriér. Nesnáším, když někdo uvazuje zvířata! Měl jsem utíkat oklikou, vidím, že ten kluk je už venku. Co naplat, teď se nebudu vracet a obcházet ten jejich pozemek, je to dálka. Proběhnu kolem a budu za chvíli doma.
„Ty blbej čokle, cos to zas v noci proved? Další slepice je v hajzlu, neřáde!“ Ten kluk kope do toho uvázanýho foxteriéra! Měl jsem přece jen běžet jinudy!
„Co ti ten pez udělal tak ztrašnýho, že do něj kopeš?“ Nedá mi to a musím se psa zastat.
„Nic jinýho nezaslouží, už zakous kolik slepic. Na řetěz s ním, a co je tobě, magore, vůbec do toho?“
Zastavil jsem a s přehledem dal najevo, že jsem o hlavu vyšší než ten kluk. Sice je menší, ale tlustej. Máma mi zakázala do něčeho se dospělým míchat. Jenže tohle není dospělej.
„Povídám, nech toho čokla. Třeba to udělala liška, k nám na farmu taky chodí. Ještě jednou do něj kopneš, a …“
„A co se stane, ty…“ a zas kopnul do foxíka. Zatočila se pode mnou země. Rád bych věřil, že i tenhle zlej kluk má mozek a přemýšlí, ale spíš myslím, že asi ne. Kdo mlátí zvířata, a ještě uvázaná, nemá mozek, jen nějakou huspeninu. A najednou, zničehonic mi vyletěla pravá ruka sevřená v pěst a trefila se přímo do ciferníku. Tak se někdy říká obličeji, je to asi vtip. Nikoho jsem nikdy nemajznul, až teď.
Začal křičet bolestí a chytil si nos. Do té rány jsem dal všechen vztek, co jsem cítil. Za zlého kluka, za ztracené kůzle, za všechno.
V okně se vynořil táta, ten slavnej sochař: „Proč mlátíš mýho kluka, a vůbec, co jsi zač?“
„Já jsem …říkají mi Pán prazat, a to sedí.“ Podařilo se mi říct ř i r tak, že zadrnčelo. To asi tím rozrušením. Taky asi vtip, že to sedí, i když nesedím… Ale nikdo se nesmál…
Mluvím s cizími lidmi, to je pro mne překvapení. Nerad s nimi mluvím, většinou nevím, co po mně chtějí a na co se ptají. Neumím tomu chlápkovi vysvětlit, co se stalo. Přece by to měl vědět, psi se nebijí ani nekopou. Než abych ještě něco řekl, začal jsem utíkat. Počítám si skoky.
„Najdu si tě, magore!“ Křik se rychle vzdaluje.
Hlavně nemyslet na to, co se stalo. Sto kroků a dvě stě kolem hřiště, pak osmdesát pět k našemu paneláku. Oči upřené k zemi. Zpocený úplně všude buším na dveře, jako bychom neměli zvonek. Máma se tváří vyplašeně a - Rudo, už jsi zase jako prase, kam letíš a kdo se bude mejt …
Nic nechci slyšet - jen se schoulit do klubíčka na koberci v pokojíku a ucpat uši… nevím, zase mám v hlavě zmatek…spát…chci jen spát. Máma tvrdí, že je jeden svět pro všechny, i pro zvířata, zdravý lidi i pro postižený, jako jsem já. Tak proč někdo bije psa. Proč mi říkají magore?
Máma si sedla na kraj koberce. Všechno jsem jí vypravoval, jakou jsem měl neděli a co se stalo. „Dobře, že jsi se psíka zastal. Ale s tím hochem jsi to neměl dělat. Nesmíš bít nikoho, ani zlé kluky. Násilí je špatná věc a vzejde z něj zase násilí.“ Schoval jsem tvář do lokte. Bylo toho najednou moc.
„Neboj, Šmudla se najde, na kůzle si ani lišák netroufne,“ řekla a zajela mi rukou do zpocených vlasů.
Pittbul Bertík šel po čerstvé stopě lišky. Hnal se nabitý energií pěšinou do trnitých keříků, samá ostružina. Už od farmy cítil pach krve, teď uviděl zbytky z hostiny. Peří sousedových slepic se zachytilo na bodlácích, bylo roztahané po okolí nory. Bertík se přikrčil ve vysoké trávě a číhal: jednou lišák vyleze z doupěte.
Chvěl se rozrušením po celém těle.
Něco šustlo mlázím a pittbul zaútočil. Stisk jeho čelistí byl smrtelný. Boj s velikým lišákem, silným po ukořistění mnoha slepic z okolních dvorků, ho vyčerpal. Sotva se dovlekl domů.
Lehnul si před dveře, olízal se a usnul. Rufík psího kamaráda očichal a přitiskl k němu své válcovité tělo.
Začínal další prázdninový den…
.......................................
https://www.facebook.com/events/2304772003134800/
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Špitál | Podnájemníci | Pod vodou | Frida a já ( I. ) | Vzdálenějšími krajinami