Millerovi bydleli v rodinném domě uprostřed strmého kopce, kde auta moc nejezdily. Bylo to poklidné místo, a tak vypadal i jejich život. Měli dceru Janu, která se provdala za hodného chlapce, Jindřicha. I když je trochu mrzelo, že nemá ani maturitu a že je jen „obyčejný“ mechanik, Jindřich si vedl dobře a zdálo se, že je s ním jejich dcera šťastná. Navíc jim před rokem porodila první vnouče, takže byl další důvod k radosti. Jejich neustálé ťuťuňuňu, když se marně snažili navázat slovní kontakt s malou Dorotkou, se rozléhal po celé ulici a nutilo i ty nejortodoxnější škarohlídy zamyslet se, jestli na světě přeci jenom není hezky.
Mladí měli pokoje v patře, Millerovi si nechali přízemí. Vchod měli společný, ale zatím s tím nebyly žádné větší problémy. Byl jednadvacátý březen, třiatřicáté výročí jejich svatby, a jako každý rok měli na večer zamluvený stůl ve vinárně.
Pan Miller seděl v kuchyni a čekal na manželku, až se připraví k odchodu. Pokaždé jí to trvalo o dost déle než jemu. Krátil si čas čtením novin, přičemž každou chvíli zkrabatil svůj malý špičatý nos, na kterém byly posazeny velké hranaté brýle se stříbrnými obroučkami. Občas také našpulil své protáhlé úzké rty, zatímco se jeho baculaté tváře prorostlé červenými žilkami ani nehnuly. Když došel k příloze sportu, jeho manželka se objevila ve dveřích. Měla na sobě černé šaty na ramínka a na krku zlatý řetízek se srdíčkem. Pan Miller se podíval na její boty s vysokými podpatky a pomyslel, že takto ho bude přečnívat skoro o dvě hlavy. Nicméně se svými obavami se manželce nesvěřil, jelikož jí nechtěl kazit výročí.
„Není to moc odvážné?“ zeptala se paní Millerová, hladíc si svá kostnatá ramena.
„Sluší ti to,“ pochválil ji manžel, snažíc se dočíst reportáž o fotbalovém zápase.
„Nevypadám v tom, jako když jdu na pohřeb?“ váhala dál paní Millerová.
„Vůbec ne,“ řekl pan Miller, aniž by odlepil zrak od novin.
„Možná bych si ale měla vzít svetr, je tam zima, co říkáš?“
„Možná by to bylo dobré. Řádí chřipky.“
„To máš pravdu. V lékárně se dveře netrhnou. Dnes jsem doprodala poslední zásoby Coldrexu. Tržby budou dobré. Nejraději bych ale lidem řekla, že stačí Acilpirin a citron, jenže to bychom nic neprodali, že?“
„Máš naprostou pravdu,“ uznal pan Miller s přilepeným zrakem na novinách.
Paní Millerová chtěla manželovi říct, ať nečte, když s ní mluví, a ať neustále nekrabatí nos, ale nechtěla si kazit výročí, proto se jen zeptala, co zajímavého píšou v novinách.
„Ale,“ vzdychl pan Miller a položil noviny na stůl, „nic veselého.“
„Jako obvykle,“ přitakala. Pak dvakrát za sebou kýchla, přičemž jí husté černo-šedivé vlasy sčesané na patku spadly do čela. Jelikož byly příliš krátké, aby jí vadily ve výhledu, nevšimla si toho.
„Jsem také trochu nastydlá.“
„Možná bychom měli zůstat doma,“ reagoval pan Miller.
„Tak zlé to zas není.“
„Ale malá by to mohla chytit.“
„Tím spíš bychom měli jít pryč,“ zasmála se jeho manželka.
Venku jejím hustým vlasům udělil další ránu silný vítr, který tu řádil už několikátý den, zatímco blonďatá patka pana Millera držela nějakým zázračným způsobem na místě. Paní Millerová se zavěsila do svého manžela a omotala si zbytek dlouhé bílé šály, který jí čouhal z kabátu, kolem krku. Jelikož většinou chodila mírně shrbená (navíc ji vichr donutil ohnout páteř ještě víc), nebyl jejich výškový rozdíl tak výrazný.
„To je ale Sibérie!“ řekla.
„Raději přidáme do kroku,“ pobídl ji manžel.
Ani ne za deset minut už byli v restauraci. Číšník je zavedl k malému stolu pro dva v rohu místnosti.
„Hned jsem u vás,“ řekl a vzdálil se.
„Půjdu se upravit,“ oznámila paní Millerová a podala manželovi kabát. Pan Miller ho pověsil na věšák, který stál hned u jejich stolu, pak se posadil a sledoval číšníka, který pokládal plné talíře na vedlejší stůl. Když se jeho manželka vrátila z toalety, vstal, aby ji přidržel židli.
„Děkuji.“
„Není zač,“ odvětil a vrátil se na své místo.
Chvíli mlčky pozorovali okolí. Až na dva stoly bylo plno.
„To dřevěné obložení tu bylo?“ prolomila ticho paní Millerová.
„Myslím, že ano.“
„Je to tu útulné, že?“
„Velice.“
„Jsem ráda, že jsi opět vybral tuhle vinárnu.“
„Síla zvyku.“
„Zvyk je železná košile.“
„Příště můžeme jít někam jinam.“
„Ne, to ne. Líbí se mi tu. Opravdu.“
„Ale mohli bychom zkusit něco jiného.“
„Třeba, jak myslíš.“
„Uvidím, jaké nám přinesou porce.“
Oba se usmáli a pozdravili číšníka, který jim přinesl jídelní lístky.
„Smím vám nabídnout nějaký aperitiv?“
„Já nevím, já… teda my bychom... ,“ váhal pan Miller a promnul si svou krátkou, ale nezvykle širokou bradu. Než stačil dokončit větu, jeho manželka si objednala suché Martini.
„Já si dám tedy jen pivo, děkuji,“ řekl a začetl se do jídelního lístku.
Proč musí pořád krabatit ten nos? pomyslela si paní Millerová, načež její pozornost upoutala nabídka jídel.
Když číšník přinesl pití, ještě nebyli rozhodnutí, co si dají. Pan Miller váhal mezi biftekem na hříbkách a vepřovou panenkou se zeleným pepřem a paní Millerová nevěděla, jestli si má dát rybu nebo kuřecí. Přiťukli si na výročí a dál listovali v jídelním lístku.
„Pořád nevím,“ řekl pan Miller a zkrabatil nos, „hovězí tak často doma nemáme.“
„Mohu ti ho někdy udělat, jestli chceš.“
„To je dobré. Dám si ho tady.“
„A nedával sis tu biftek minulý rok?“
„Je to možné.“
„Mám dojem, že byl nedodělaný… pane číšníku, mohla bych požádat ještě o Martini?“
Číšník kývl a za moment bylo pití na stole.
„Přeci jenom si asi dám ten biftek… i když ta panenka je také lákavá. Tuším, že si ji minulý rok měla ty.“
„Byla vysušená,“ řekla paní Millerová a notně si přihnula ze sklenice.
„To si nepamatuji. Myslím, že jsme si pochutnali.“
„Ty by sis pochutnal všude, když máš doma tak příšernou kuchařku.“
„Ale jdi. Jsi skvělá kuchařka,“ řekl pan Miller a položil dlaň na manželčinu ruku.
„Pokud se už k vaření dokopu, nedá se to jíst, tím jsem si jistá,“ ušklíbla se a dopila zbytek Martini.
Nastala chvíle ticha, kterou přerušil příchod číšníka. V ruce držel velký talíř plný jídla.
„Mohl bych vám mezitím nabídnout předkrm? Máme tu rajče s kuřecím salátem, roastbeef s pikantním dressingem nebo lososovou a šunkovou rolku.“
Paní Millerová se sklonila nad tácem. Vypadalo to, jako by si k jídlu chtěla přičichnout. Nakonec si vybrala lososovou rolku. Její choť zvolil roastbeef.
„Mohla bych vás požádat ještě o jedno Martini?“
Pan Miller se podíval na manželku, zkrabatil nos a řekl číšníkovi, že jemu pivo zatím stačí.
„Nebuď takový suchar,“ napomenula ho žena.
„Ne děkuji,“ trval na svém, „snad pak sklenku vína ke steaku. Dám si ten biftek na hříbkách. Medium prosím, a ty drahá?“
„Prosím, ať je to skutečně medium,“ poznamenala místo objednávky, „manžel si ho tu dával minulý rok a byl nedodělaný.“
„To tu byl úplně jiný personál,“ řekl číšník s úsměvem, „nemějte obavy, madam. Tak co to bude?“
„Já si dám kuřecí steak s broskví a krokety… a prosím to Martini.“
Číšník poděkoval za objednávku a odešel dělat aperitiv. Panu Millerovi bylo za manželku trapně. Věděl, že mu tu jídlo minulý rok chutnalo, ale nechtěl se hádat. Starosti mu spíš dělala její žízeň. Když číšník donesl další sklenku Martini, jedním lokem ji do půlky vyprázdnila.
„Aby ti nebylo špatně,“ poznamenal opatrně, „víš, že moc nesneseš a navíc jsi říkala, že ti není dobře.“
„Právě proto, drahý, bacily je potřeba řádně spláchnout.“
„Ty jsi doktorka,“ rezignoval pan Miller.
„A ty jsi právník,“ opáčila, „naše dcera je doktorka filozofie a její manžel… automechanik.“
Bylo slyšet, že si začíná šlapat na jazyk.
„Jindřich je hodný kluk.“
„Náš pes je také hodný a nenecháváme ho s dcerou spát v posteli!“
„Ale not tak.“
„A ty jeho ruce věčně ušpiněné od oleje,“ oklepala se paní Millerová a dopila zbytek skleničky, „když si nechá v předsíni ty jeho umouněné montérky, smrdí to u nás jako v garáži. Když si pomyslím, že malá zdědí IQ po něm… z našeho domu se stane autodílna!“
„Hlavně že se mají rádi, ne? Jindřich se o rodinu postará. Je schopný. Má svoji firmu.“
„Rádi? Schopný? Firmu? Firmu si udělal z naší garáže. Jak dlouho si myslíš, že se dokáže uživit? V týhle době? A ten jeho kumpán. Ve vlastním domě se člověk musí bát. A když je tak schopný a mají se s Janou rádi, tak proč jim trvalo tři roky, než se zmohli na dítě? Ty ani nevíš, jak z toho byla Jana špatná. Také jak bys to mohl vědět, když ses jí nikdy nevěnoval. To za mnou chodila s problémy. Ty o své dceři vlastně vůbec nic nevíš... pět let trvalo tomu tvému schopnému mechanikovi, než jí připravil o panenství!“
„Marie, jídlo je tu!“ zarazil ji pan Miller celý červený.
Číšník poslední větu musel zaslechnout. S tvářemi posetými ruměnci se hlučného hosta zeptal, jestli bude jíst tu lososovou rolku. Paní Millerová na svůj předkrm úplně zapomněla. Na jejích vystouplých lícních kostech svítily červené fleky a patku měla opět spadlou do čela. Rychle rolku nabodla na vidličku a spolkla ji, aniž by kousala.
„Něco dalšího k pití?“ optal se číšník, když položil hlavní jídla na stůl.
„Máte Modrého Portugala z roudnického školního statku?“ zeptal se pan Miller.
„Ano, samozřejmě, přejete si láhev?“
„Ne, jen dvě deci.“
„Já si dám také,“ vložila se do hovoru paní Millerová a objednala láhev. Manžel na to nic neřekl. Pokusil se o úsměv a nabídl manželce talíř s příbory. Číšník byl zpátky s vínem dřív, než se stačili pustit do jídla.
„Kdo bude ochutnávat?“
„Já. Víte, manžel si hraje na znalce a přitom nepozná ani bílé od červeného.“
Když jí číšník nalil víno na ochutnání, zakroužila se skleničkou tak, že pár kapek přistálo na jejím bílém svetru.
„Může být,“ řekla poté, co víno ochutnala, nebo ho spíš do sebe kopla, aniž by zaregistrovala svůj potřísněný rukáv.
Číšník oběma nalil a popřál dobrou chuť.
„Vypadá to skvěle!“ řekl pan Miller a pustil se do jídla. On si červených fleků na bílém svetru všiml, nicméně své manželce, která každé sousto zapíjela notným douškem vína, nechtěl kazit chuť. Když dojedla, láhev byla skoro prázdná. Chvíli pozorovala manžela, jak si spokojeně pomlaskává a pak si dolila zbytek vína.
„Proč furt krabatíš nos?“ zeptala se, když kousal závěrečné sousto.
„Já ho nekrabatím.“
„Ale krabatíš,“ trvala na svém a pokusila se svého manžela napodobit. Na kořenu jejího dlouhého hubeného nosu se objevily dvě hluboké vrásky a zpod horního rtu ozdobeného jemným černým chmýřím vylezly zuby.
„Ale prosím tě.“
„Vypadáš jak králík,“ odsekla, dala si obě zápěstí k bradě a třepala prsty, přičemž dál krabatila nos. Nahýbala se nad talíř a hlasitě k němu čichala. Když to uviděl číšník, řekl si, že na odnesení talířů není zrovna ten pravý čas, ale když paní Millerová při předvádění králíka převrhla svou sklenici, nebylo vyhnutí.
„To je v pořádku, přinesu hadr,“ řekl poté, co na zeleném ubrusu spatřil velký červený flek.
„A ještě jednu lahev,“ přikázal viník.
Když to pan Miller uslyšel, rychle dopil svou sklenici a řekl, že už raději další láhev nebudou objednávat a že zaplatí. Číšník nic nenamítal a šel pro účet.
„Suchare!“
„Je už pozdě.“
„Je půl jedenácté,“ odsekla paní Millerová, vstala, šla k věšáku a začala se vztekle oblékat.
Pan Miller neustále pokukoval po ostatních stolech. Zdálo se, že jim nikdo nevěnuje pozornost, ale to mohli jenom hrát. Snad je nikdo nezná. Tak jako oni i většina jejich známých žijí poklidným životem a normálně žádné podniky nenavštěvují. Navíc i personál je tu nový, takže ani nemohou vědět o manželčiných výstupech z minulých let. Proč po těch každoročních trapasech vůbec ještě někam chodíme? pomyslel si, když spatřil manželku, jak na něj vyplazuje jazyk. Pan Miller usoudil, že bude lepší odchod urychlit a zaplatit na baru.
„To mu dáš jen dvacku dýžka? Prosim tě, seš lakomej, jak celá tvoje rodina,“ lamentovala paní Millerová. Pak vytáhla z kabelky peněženku a dala číšníkovi stokorunu.
Než se stačil pan Miller za svou manželku omluvit, což vlastně ani nemusel, protože závěrečným gestem v číšníkových očí stoupla výš než její – podle něho uťápnutý – manžel, zmizela ve dveřích. Pan Miller ji dohnal na náměstí, které bylo vzdáleno asi dvě stě metrů od vinárny. Šla rázným krokem, byla ohnutá jak vrba a vítr jí opět dělal s vlasy psí kusy. Pan Miller už z dálky zaslechl její hlas. Věděl, že jít vedle ní by mu nedovolila – děje se to přeci každý rok – a tak se držel pár metrů zpátky, dál doufaje, že je neuvidí nikdo známý.
„SEŠ NESCHOPNEJ!“ řvala paní Millerová, zatímco psi v jejich ulici štěkali na plné obrátky. „NESCHOPNEJ BLBEC!“
Nadávat přestala, až když otevřela dveře jejich domu. Pan Miller po ní zhasl v předsíni, na chodbě a v koupelně, přičemž věděl, že na něho bude čekat v ložnici. Když tam dorazil, ležela už nahá na posteli.
„Ať tě ani nenapadne oblíkat si pyžamo,“ přikázala.
Pan Miller poslechl a lehl si vedle ní. Začali se líbat. Ze tmy se ozývaly hlasité vzdechy. Marně se snažil vybavit jejich první milování. Už si ani nevzpomíná. Snad to bylo u ní, když její rodiče odjeli na chatu. Nebo u něho? Ale ne, jeho rodiče nikam nejezdili. Navíc se dělil o pokoj s bratrem. Muselo to být u ní. Nebyla panna, ale on nikdy jinou ženu nepoznal. Lhal, že už jisté zkušenosti má, což ani nemusel. Vše proběhlo v její režii. Ona vždy udávala tempo. Jaké by to asi bylo s jinou? Donutil by se k lepším výkonům? Byl by to velký rozdíl? Zamiloval by se a opustil rodinu?
„Kolik máš prstů?“ vyrušila jeho myšlenky paní Millerová.
„Proč se ptáš?“
„Že používáš jenom jeden!“
Pan Miller se vyprostil z jejího obětí a sedl si na kraj postele.
„Co je zase?“ zeptala se.
„Nemohli bychom být trochu romantičtější?“
Sotva to dořekl, hlava paní Millerové dopadla na jeho klín.
„Přeci jenom máme výročí,“ hlesl a zabořil prsty do manželčiných hustých vlasů.
***
Když se pan Miller probudil, byl nahý. Jeho manželka v posteli nebyla. Podíval se na budík. Blížila se devátá hodina. Rychle si oblékl pyžamo a šel do koupelny, kde si vyčistil zuby, oholil a vzal na sebe modrý župan. Manželku, též v županu, našel v kuchyni. Krájela chléb a mazala ho máslem. Její vlasy vypadaly, jako by jimi opět prošel vítr, který venku stále řádil a narážel na okno jako nezvaný host. Na stole byla konvice s kávou, vařená vejce a noviny. Uprostřed stolu stála váza s kytkou. Pan Miller se na ni zkoumavě podíval, přičemž zkrabatil nos.
„Hned ráno tu byl Jindřich. Přinesl mi květiny. Není to od něj milé? A ještě ti koupil Mladou Frontu.“
„To je velice milé,“ souhlasil pan Miller, sedl si za stůl a otevřel noviny.
„Někdy si říkám, že si tak hodného manžela Jana ani nezaslouží,“ řekla paní Millerová, když pokládala na stůl talíř s chlebem, načež dodala: „A já si nezasloužím tebe.“
„Ne ne ne, to já si nezasloužím tebe,“ pronesl zpěvně pan Miller, aniž by odlepil pohled od novin.
Pak bylo chvíli bylo ticho… jen ten neúnavný vítr… buch, buch… udával tempo jejich myšlenek.
„Co tam píšou?“ zeptala se nakonec Marie a dala manželovi na talíř oloupané vajíčko.
„Ale,“ vzdychl Vladimír a položil noviny na stůl, „nic veselého.“
„Jako obvykle,“ přitakala a pomyslela si, že by to manželovi slušelo víc, kdyby pořád nekrabatil nos.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Kapitán Kormorán | Zastávka | Zámecká akce | Volant | Přírodní léčitel