Zámecká akce

Peníze jsou dobrý sluha, ale zlý pán. (Francis Bacon)


Autor: Bohumil Krejza , 6.2.2007, Povídky

  

První jarní den? To má bejt vtip? Dívám se z okna na hořínskej park, táhnoucího se podél Labe jako výsměch květeně. Myslel jsem si, že když ho dostanou Lobkowitzové, tak z něho udělají alespoň něco, co se vzdáleně parku podobá. Omyl. Myslel jsem si, že až Lobkowitzové dostanou zámeckou restauraci, pozvednou její úroveň. Omyl. Nikdo sem, až na ojedinělý akce jako je třeba ta dnešní, nechodí. Za svůj dosavadní život jsem si vlastně myslel spoustu mylnejch věcí. Třeba že ze mě bude profesionální fotbalista - ale když mě v dorostu mělnický fotbalový družstvo vyměnilo do Mlazic za jedny starý kopačky, byl konec snu. Taky jsem byl přesvědčenej, že jsem konečně našel tu pravou, se kterou strávím zbytek života, jenže když mě před dvěma lety načapala, jak si to rozdávám s její ségrou, kterou ještě navíc bytostně nesnáší, dostala na naše společný soužití jinej názor... Ze hry mě vyřadily další kopačky. Začínám mít pocit, že moc přemejšlím. Měl bych se radši věnovat práci, kór když už to příšerný pískání dýl nevydržím. Otočím se, přičemž jsem letmo přejel pohledem starej most. Mám pocit, že z něho někdo skočil. Nicméně tomu nevěnuju pozornost. V poslední době toho moc nenaspím, chlastám jak Dán a kouřím jak tovární komín. Takhle se to nějak říká, ne? Možná že se mi jen před očima zjevil obraz mýho konce – finální krok, finální skok a pak už jen věčnej klid. Dívám se na svýho kolegu, jak poskakuje na podiu s pískajícím mikrofonem a zpívá, Jó třešně zrály, a přepadne mě nepříjemnej pocit, že konec je už hodně blízko. Vystavuje svůj oteklej růžovej ksicht záři reflektoru a vlní se jak postřelená havajská tanečnice, přičemž ho dvě mladý číšnice se zájmem sledujou a hihňaj se. Nádhernej obrázek úpadku. Řvu na něj, ať se ztlumí a přestane konečně vazbit, ale přes jeho falešnej zpěv mě neslyší. Asi mu pohled na výstřih těch dvou kozatek zatemnil mozek. Jdu k mixu a stahuju zvuk.
„Hej, co děláš? Nevidíš, že mám diváky?“
Holky se uchechtly a mizej v lítačkách vedoucích do kuchyně.
„Copak neslyšíš, jak to píská? Copak po dvou letech neumíš seštelovat mikrofony?“
„Ty si zvukař.“
„Kecy!“
“Bééé!“ bečí jak kozel a leje do sebe dvanáctiletou whisky rovnou z lahve. Pak se konečně uráčí mi nabídnout. I když mě pěkně leze na nervy, tohle se neodmítá. Dávám si dva loky a v břiše se mi uhnízďuje příjemný teplo, který se rázem mění v pálení. Znovu mě přepadne vědomí, že na týhle akci zřejmě proděláme.
„Neboj,“ utěšuje mě Jarda (tak se můj kolega jmenuje, Jarda Medek, ale říká se mu Melďas).
Melďas dostal vizi, že dělat akce přímo v centru a na zámku přiláká víc lidí než do hospodskejch prostorů okolních vesnic. Má to ale jednu vadu, pronajmout si zámeckou restauraci něco stojí.
„Volali mi řidiči,“ slavnostně oznamuje a jeho - narozdíl od obrovský hlavy - rachatickej hrudníček se dme pýchou, „že všechny tři autobusy sou plný hladovejch důchodců. Můžou tu bejt během půl hodiny ... kurvadrát, dyk se to sem ani nevejde, tak co se furt čílíš, člověče!“
„No právě, včera do Borku přijely taky tři plný autobusy, vešli se tam všichni úplně v pohodě a navíc to všechno stálo skoro jako tady!“
„Tak vidíš!“
„Jenže do toho počítám ještě Matuškovo vystoupení!“
„No a?“
„No a? Matuška dneska nepřijede.“
“Ale máme v ceně prohlídku zámku a ochutnávku vín!“
„Sou to důchodci, proboha, ty nepoznaj rybízák od Ludmily, a kolik z nich bude ochotnejch šlapat do schodů podívat se do poloprázdnejch plesnivejch mimochodem nevytápěnejch rádobyzámeckejch pokojů?“
„Koho to sere!“ mávne rukou a mrkne na servírky, co se vrátily z kuchyně. „Já ňákýho Matušku v poho zastoupím. Dneska mám formu. Dneska to rozbalíme!!!“ A na důkaz toho začíná vlnit bokama a do vyplýho mikrofonu ječí:
„CHCETE ROKENROL?“
Načež servírky pištěj: „Jóó!“
Mám takovej pocit, že Melďas má svoji práci rád a toho se bojím. Každej, koho tahle práci uspokojuje, je svým způsobem nebezpečnej.

Žádám slečny, aby šly zkontrolovat řízky a bramborovej salát a pobízím Melďase, ať mi pomůže srovnat všechny ty krámy, co jsme sem dotáhli a který se ještě pořád válej pod podiem. Máme tady jako obvykle pánve, nože, hrnce, kosmetiku a náš hlavní triumf - matrace

Pak přicházej na řadu mikrofony.

„Nesmíš s nima pobíhat jak splašenej nebo budeme vazbit!“
„Já musim bejt v pohybu. Sem herec, kurva, bez pohybu nic neprodáme!“
„Říkal sem ti, ať koupíš bezdrátový mikrofony, ale to bys nesměl bejt línej jako prase!“
„A proč si je nekoupil ty, he?“
„Koupil sem celou tuhle zasranou aparaturu a tys mi na ni nepřidal ani floka!“
„No tak, ty citlivko, ty víš, že se ti do mě daná investice vždycky vrátila, protože já sem ŠOUMEN!“
Když začíná zpívat Michala Davida, mám sto chutí ho zabít. Navíc přicházej číšnice a začínaj tleskat do rytmu. Vzdávám to. Beru si od Melďase láhev vizoura a pořádně si přihnu. Je to všechno moje chyba. Měl jsem s touhle prací už dávno seknout.

***

Za hodinu už je sál plnejch důchodců. Cpou se řízkem a bramborovým salátem a nevěděj, co je čeká. Jak bych asi reagoval, kdyby mezi nima byli moji prarodiče? Naštěstí jsou už mrtví. Takovej Melďas by jim určitě prodal aspoň dva páry matrací. Sleduje večeřící oběti jako hladovej sup. Jakmile číšnice odnesly poslední talíř, popadne mikrofon a spustí. Ani mě nevaruje. Dopíjím zbytek piva a skáču na podium. Na tváři se mi objevuje úsměv. Bolí čím dál víc. Už ani nevím, kdy jsem se zasmál od srdce. Mám strach, že úsměv mimo pracovní dobu by mi způsobil infarkt. Sakra, řek jsem mu, ať tu tolik nepobíhá! To pískání trhá uši. S úsměvem přikovaným na ksichtě se vzdaluju k mixážnímu pultu a snažím se s tím něco udělat.

„Možná si říkáte, proč nás sem tihle dva hejsci pozvali (písk)? Aby nás zase oškubali jako slepice? (Melďas de do polodřebu a dělá slepici.) kokokookdááák (písk) hahahaha , dobré že? Ale omyl.“
Do odmlky vniká další vazba. Tentokrát už nerve tolik uši. Vracím se zpátky do svýho soukromýho světelnýho kotouče. Je tu výheň jak v peci. Po spánku mi stejká první kapička potu, zatímco z Melďase pot už doslova stříká. Světla už taky musíme vyměnit. Co to vlastně kecám. Vždyť dneska končím. Ať se Melďas klidně upeče ve vlastní šťávě.
„My jsme se tady s Václavem rozhodli, že dneska vám budeme dělat jenom samou radost a že se oškubáme sami. Je to tak, Václave? “
„Ano, Jardo,“ přitakávám. Melďas opět dělá slepici a já z něj trhám pomyslný peří.
„Kokokodááák. Dobré, že? Ale jak tak na vás koukám, tak mi asi nevěříte.“
Melďas bere ze stolu pánev a zase začíná se svejma tancema, přičemž pánev používá jako vějíř.
„Pánev z ušlechtilé oceli (zaťuká mikrofonem na dno – písk, písk). Je energeticky neuvěřitelně úsporná, takže můžete smažit (po slově smažit na mě mrkne, cvrnkne si do nosu a hlasitě popotáhne), opékat, napařovat, dusit až do alelůů – písk - ůůůůja a za elektřinu nezaplatíte skoro nic.“
Pak jde ke stolu a přiklápí na pánvičku průhledné víko.
„Víko může být využíváno i pro uchovávání potravin v čerstvém stavu a hlavně ...“
Hází víko na zem a pak ho zvedne a nastaví proti světlu.
„ .... je to téměř nezničitelný produkt, takže pánové pozor na manželky, až se budete vracet pozdě z hospody ...“
V sále se ozývá smích.
„ ... na rozdíl od vás má pánvička doživotní záruku, haha, dobré, že? Tak kdopak chce naší multifunkční nezničitelnou pánvičku? Upozorňuji, je to zadarmo! Kdo bude ten šťastný, Václave?“
„Nevím.“
Snažím se skrz světelný kotouč zaměřit nějaké diváky.
„No tak, Václave, dál už nenapínej!“
„Tak třeba támhleta paní v modrém svetru,“ říkám a ukazuju na paní, sedící u jednoho ze stolů v první řadě.
„Výborně, paní, pojďte mezi nás.“
Šťastný výherce chvíli neví, jestli je řeč o ní. Podívá se na svůj svetr, pak kolem sebe a nakonec na podium, odkud ji Melďas nepřestává povzbuzovat.
„No tak, paní, jste to vy, už žádné okolky. Pojďte k nám a vy všichni jí zatleskáte. No tak.“
Ozývá se nesmělý potlesk. Paní vstává a, i když je podium jen několik čísel vysoké, má problémy se k nám dostat. Přebírá pánvičku a mává s ní ostatním. Ozývá se další mdlý potlesk.
„ To má být potlesk?“ čertí se Melďas.
„Kampak paní,“ zastavuju výherce, kterej svírá svoji výhru na prsou jak novorozeně, a odvádím ho ke stolu s dalšíma lákadlama. „Tady nám hezky počkáte.“ Copak si vážně myslí, že tu pánvičku bude mít zadarmo? Copak si vážně myslí, že ty dva ožralý třicátníci řídí auta za milion, protože si ve svý pracovní době hrajou na Santa Clause? Řek jsem Santa Clause? Proč jsem neřek Ježíšek?
„Václave, Václave!“
Dívám se na Melďase. Je rudej jak rak a stejně tak i vařenej. Doslova se z něj kouří.
„Podal bys mi další dárek, ale pozor, opatrně!“
Podávám mu sadu nožů. Zvedá ji proti světlu jak boxer mistrovskej pás.
„Takže tu máme patnáctidílnou sadu nožů!“ Vytahuje ten největší nůž a zbytek mi vrací. Přikládá si čepel na ukazováček, pak zakřičí AU, načež si za mlaskavýho zvuku oblízne si prst, „teda řeknu vám, ostrý je, haha, dobré že? Speciálně upravené ostří, ale nebojte, žádné nebezpečí nehrozí. Má protiskluzovou bezpečnostní úpravu rukojeti! Tak kdopak chce tuto kouzelnou sadu nožů?“
V sále je ticho.
„Ale no tak, zase vás neslyším! Tak dobře. Víš co, Václave?“
„To nevím, Jardo.“
„Mám takovej kulišáckej nápad, jak z těch stydlínů něco dostat.“
„A co to bude?“
„Zahrajem si na kukanou?“
Bože, já končim, přísahám bohu, tohle je moje poslední akce. Protahuju svůj úsměv, až mi koutky div neprasknou, a říkám:
„No to je ale skvělý nápad, Jardo!“
„Takže, Václave, kdo dostane sekáček na maso, nůž šéfkuchaře, nůž na chleba, nůž na mražené potraviny, nůž na kosti, šest nožů na steaky, nůž na zeleninu, nůž na loupání a nůžky na všestranné použití?“
Před očima se mi začíná dělat mlha. Melďasův obličej se nepřirozeně vlní. Proč to dělám, když na to nemám žaludek? Jenže na co ho mám? V poslední době vydáví skoro všechno, co do něj dostanu. Melďasův rozplizlej obličej čím dál víc brunátní.
„Tak Václave, koukám že by sis ty nože nejraději nechal sám, haha, dobré že?“
Melďas svou práci ovládá skvěle. Možná že našel svý poslání. Svým způsobem je šťastnej.
„Tak kdo dostane nože?“ naléhá.
„Kdo první zakuká,“ vypadne ze mě.
„KDO PRVNÁ ZAKUKÁ!“ zopakuje víc nahlas a názorně divákům předvádí, co se od nich čeká. Zase začíná chodit po podiu v polodřepu, ale tentokrát místo kokodání kuká.
„Kuku – písk- kukukukukukuku- písk! Tak co, kdo první zakuká?“
Sál se mění v kukaččí hnízdo. Přemejšlim, že bych přes něj nejradši přeletěl, nechal se zavřít do blázince a skončil jako Jack Nicolson. Pár šoků a konec.

Za chvíli se na podiu objevuje další šťastný výherce. Další ovce na porážku. Ale řezníkovi to nestačí.
“Myslíš, že mají dost, Václave?“
„Rozhodně ne, Jardo.“ Vlastně ano, mají dost. A já taky. Přísahám, že je to moje poslední akce.
„Taky si myslím, Václave. Lidé nikdy nemají dost. Haha, takže věřte nebo nevěřte je tu desetidílná souprava hrnců!“
V sále to jenom zašumí.
„Nevěříte? Tak se podívejte! Vhodné pro všechny druhy sporáků s elektrickými, plynovými, keramickými plotýnkami, halogenovou deskou. Ideální pro přípravu zdravých jídel. Vaření a pečení s malým množstvím vody a tuku umožňuje zachovat vitamíny, minerály a aromatické látky. Velice vhodné pro přípravu dietních jídel. Jídlo není nutno dále dosolovat, takže tyto hrnce vás omládnou o dvacet let, dobré že?”
Místo odpovědi se začíná ozývat kukání.
Nicméně Melďas si pro každou cenu vybírá jinou soutěž. Za okamžik důchodci štěkaj jak vzteklí psi. Jdu nenápadně k mixážnímu pultu a dávám si pořádnej hlt vizoura. Zvedá se mi kýbl. Žaludek mám plnej vařený žluče. Skutečně na to nemám, zatímco Melďas se dostává do rauše. Podium se plní výhercema. Rozdal už pět sad hrnců a teď se vrhá se na kosmetiku. Jelikož ta se týká převážně žen, nechává je mňoukat.
“Ale to už je snad všechno, ne, Jardo?” ptám se. Na malým podiu se tlačí devět výherců. Šest žen a tři muži.

“Všechno?“ opáčí Melďas, „Ne, ne, Václave, to není všechno. Rozhodl jsem se, že Ježíšek přiletí už v březnu. Máme tu první jarní den, a tak ho tu všichni řádně oslavíme! Takže teď přijde zlatý hřeb večera! Jednadvaceti dílná sadu hrnců!!! Tramtara – písk – písk - ráááááá!!“

Sál se mění ve zvěřinec.

Na podium stojí dvacet šťastnejch výherců. Sotva se tam vejdem. Dva světelný kotouče neúprosně ohřívaj vzduch, kterej začíná notně páchnout potem.

„Takže teď je na čase,“ oznamuje Melďas nebohým výhercům, „abyste nám oplatili dobrotu tím, že si koupíte naše speciální matrace. Oplatili dobrotu, vážně jsem to řekl, Václave?“

„Ano, Jardo, řekl si dobrotu, což je nesmysl.“

„Přesně tak,“ přitakává Melďas, aniž by chápal pravej význam mý odpovědi, „panenko skákavá, my se tu neustále připravujeme o peníze. Nikdo by přeci nevěřil, že tenhle krásný pár matrací ze stoprocentní vlny, s vnějším povlakem z čistě bavlněné prošívané látky, nezdeformovatelné, s dvanáctiletou zárukou , prodáváme jen za pouhým patnáct tisíc korun.“
Celý sál ztichne. Dvacet nebožáků zděšeně hledí do světla reflektorů.
„Nedivím se vašemu překvapení,“ kuje Melďas železo, dokud je žhavý, „ naše matrace je díky svému přírodnímu vláknu a bohatým dobrým zdravotním vlastnostem hydroskopická, absorbuje vlhkost až do jedné třetiny své vlastní váhy, je termoregulátorem, přijímá a ve svých vláknech udržuje tělesnou teplotu několik hodin. Je používána zejména pro prevenci revmatismu, artrózy, artritidy a nemocím z nachlazení, takže za pár nocí strávených na naších matracích budete zase skákat přes kaluže, dobré, že?”
V sále je furt hrobový ticho.
“Dává páteři správné držení, čímž je zajištěn spánek, poskytující skutečný odpočinek. Že trpíte nespavostí? Na našich matracích budete spát jako nemluvňátka! Takže kdo bude první?”
Tentokrát se nikdo nahlásí, a tak si Melďas vybírá hned zkraje.
„Ale já tolik peněz nemám,“ brání se paní v modrým svetru, výherce první ceny.
„To ale nevadí! Nabídneme vám bezúrokové splátky!“
„Ale já si to nemůžu dovolit!“
„Nemůžete dovolit? A co ty desítky, co to plácám, stovky před váma? Jim na svém zdraví a zdraví jejich bližných narozdíl od vás asi záleželo. Chcete vážně chodit k doktorovi se zádama, jestli už teda nechodíte?“
„Já nevím.“
„Ale já vím! Doktoři vám budou dávat bolestivé injekce do páteře a to stačí se jen o milimetr netrefit a jste ochrnutá. A moc dobře víte, jak na tom dnešní zdravotnictví je. To vážně chcete ochrnout?“
„Já nevím, vždyť mám malý důchod.“
„Takže nám chcete říct, že jste se přijela jen zadarmo najíst a napít a vzít si tuhle pánvičku?“
Melďas jí vyrvává pánev z ruky a mává s ní ubohé oběti před očima.
„Víte co! Když je to tak, tu pánev si beru zpátky a vy si půjdete domů pěšky, když jste taková!“
„Ale jaká?“ Reflektor osvětluje první slzy. „Jak se dostanu domů? Já si ty matrace tedy koupím. Když říkáte, že jsou dobré a že splátky jsou bezúrokové.“
„Tak se mi to líbí, Václave, sepiš s paní smlouvičku. Až se zítra probudíte do růžova vyspalí, budete nám vděčni. Takový obchod jako dnes, už nikdy neuděláte.“
Sedám si za stůl vedle mixážního pultu a vytahuju lejstra. Nikdo koupi neodmítne. Ti, kteří nedostali žádný „ceny“, maj matrace za polovic, což se taky neodmítá. Navíc, všichni se děsej toho, že bychom je skutečně neodvezli zpátky domů. Melďas by toho byl určitě schopnej. Připadá mi, že místo matrací prodáváme rakve. Nedokážu se nikomu podívat do očí, ale slz, který občas spadnou na papír, si nemůžu nevšimnout. Úsměv na mým ksichtě držej dva pomyslný hřebíky, který mě bodaj do tváří. Ta bolest postupuje do lícních kostí, čela až na temeno. Už se nikdy nezasměju od srdce, protože žádný nemám. Narval jsem ho do matrací místo úspor na stáří, který teď nemilosrdně okrádám. Mám takový podezření, že pár spadlejch slanejch kapek patří mně. Ale koho to sere? Svěřit se Melďasovi, tak budu středem posměchu.

„Děkujeme vám, děkujeme, řidiči vás od vezou domů a já vám přeji Dobóóó – písk – óuuu nóó- písk -óc na nových matracích!“ řve Melďas do mikrofonu.
Ani nemám na to, říkat mu, ať mi pomůže nandat prodaný matrace do autobusů. Od toho jsem tady já a řidiči. On je šoumen. On svojí práci zvládnul, což se o mně říct nedá.
Na ochutnávku ani prohlídku, jak jsem tušil, nikdo z účastníků zájezdu nejde. Kdo by měl náladu pít nápoj králů a procházet se zámkem s vědomím, že je o patnáct litrů lehčí? Ovce nastupujou do autobusu poražený zaživa a řezník jim mává na rozloučenou. Cejtim na rukou jejich krev. Autobusy mizej z dohledu a já zvracím do květináče, který lemujou nádvoří zámku, zatímco se zevnitř ozývá Melďasův falešnej zpěv.
Chtě nechtě, se tam musím vrátit. Má můj podíl. Přes noc mu ho nenechám.
Když tam dorazím, můj drahej kolega mi s úsměvem oznamuje, že i mým jménem pozval číšnice a číšníka na ochutnávku vín. Nechce se mi, ale nakonec se nechám jako vždycky ukecat. Navíc, poslední akce se musí zapít. Balím zbytek věcí a ptám se číšníka, jestli si je můžem v sálu nechat do rána. Když váhá, Melďas vytahuje tisícovku. Dál už není co řešit.

„Dneska jsme si vydělali třicet táců v hotovosti. Nájem sem ukecal o deset procent dolů!“ oznamuje mi, když sestupujeme do zámeckýho sklepa. Chvíli se odmlčí a pak volá, až se kamenný zdi třesou: „Každej, třicet táců pro každýho, kámo, na tady sou!“
Určitě si vzal nejmíň padesát, ale mě je to jedno. Příště budu smlouvat já, vlastně, žádný příště už nebude. Strkám peníze do kapsy a snažím se opětovat svůdnej úsměv číšnic. Bolí to jako čert.

Ve sklepě je zima jak v márnici a já se přesně tak i cejtim. Navíc se ukazuje, že až na číšníka nikdo není znalec vína, i když Melďas si na něj samozřejmě hraje.
„Víte co!“ zvolává, když dodegustoval pátou skleničku na ex, „Půjdeme ke mně. Mám tam plnej bar a hlavně teplo!“
“Já musim domů,“ namítne číšník.
„Tebe taky nikdo nezve,“ směje se Melďas a mrkána číšnice, který do svýho svůdnýho pohledu dávaj všechno.

Když vycházíme ze sklepa, prosíme číšníka, jestli si můžem nechat dodávku do rána na nádvoří. Ten lišák zase váhá a tak má záhy v kapse další litr.
„Přeci dámy nebudeme vozit v transitu?“ komentuje to Melďas a nasedá do mýho Superba.

Na oběť svýho zvrhlýho chtíče se vrhá hned v předsíni. Obírá ji a líbá, jako kdyby rok neviděl ženskou. Je neustále nadrženej. Čím dýl tuhle práci dělám, tím menší mám chuť na píchání. Vlastně si ho už ani nehonim. Odumřel jsem. Pták mi visí mezi nohama jak mrtvej hlemejžď. Jdu si nalejt vizoura a pozoruju Melďase, jak pracuje na svým mase. To moje si sedá vedle mě na pohovku a čeká. Další ovce, pomyslim, a opět mně přechází chuť, tedy po pravdě řečeno se žádnej sexuální apetit ani nedostavil. Mezitím si to ta vášnivější dvojice rozdává, aniž by se obtěžovala najít si soukromí. Možná Melďas doufá, že se přidáme. Jenže na tohle jsem vážně už starej ... nebo spíš na to už nemám.

Jak tak uvažuju nad svojí neschopností, ani si nevšimnu, že mi moje ovečka rozepla poklopec. Dívám se na její natupírovanou blonďatou hlavu, jak se pohybuje nahoru a dolů, a vybavuje se mi hudební dvojice Kamélie. Tyhle dvě číšnice vypadaj přesně tak. Vzpomínám na osmdesátý léta. Na plísňáky, mrkváče, mokasíny s třásničkama, fialový bolsy, neholený kundy a můj hlemejžď se ne a ne probudit. Takhle to dál nejde. Jsem zralej na léčení.

„Končím,“ oznamuju Melďasovi, když se mi před očima zjevuje hlava Gustava Husáka. Odsunuju natupírovanou hlavu z klína, zapínám si poklopec a házím na sebe bundu.
„Končim s tímhle vším. Seru na to. Najdi si jinýho parťáka!“
„Jasně,“ opáčí Melďas, aniž by se uráčil vytáhnout ho ze servírky, kterou si přehodil přes kožený křeslo jako duchnu.
„A co já?“ ozývá se ta druhá. „To deš jako domů, jo? Co to budu dělat?“
„Neboj, velkej Melďas tě nenechá na holičkách!“ ujišťuje ji můj teď už bejvalej kolega a na důkaz vytahuje tu svoji kládu a dvakrát s ní opisuje neviditelnej kruh o průměru nejmíň dvacet čísel. Pak ho zase zasunuje do duchny.
„Zejtra ti zavolám.“
„Nevolej!“
To už stojím ve dveřích a konečně padám pryč z osmdesátejch let.

Venku v roce dvatisícepět řádí doba ledová. Lezu do auta, zapínám topení a čekám až přední okýnko rozmrzne. První jarní den? Pěkně blbej fór! Přemejšlim, co budu dělat. A čím víc přemejšlim, tím víc si uvědomuju, že vlastně nic jinýho neumím. Startuju motor a vyjíždím z řady zaparkovanejch aut, načež za mnou zabliká modrej maják. Výborně. Policajti. To mi usnadní přemejšlení. Bez řidičáku jsem nahranej. Pro Melďase i pro celou firmu ztratím veškerou cenu. Budu dělat třeba nočního hlídače, je mi to jedno ... když nebudu hlídat matrace.

Zajíždím zpátky a čekám až chlupatý zaťukaj na okno. Přeci jenom je kosa jako prase.
„Dobrý den pane řidiči, silniční kontrola ... ,“ blabla znáte to, ne? Musim dejchat. Bylo to od začátku jasný, stejně tak, jako že budu mít nějaký to promile.
Když mi oznamujou, že mně berou řidičák, napadá mě, k čemu mi pak vlastně bude auto, který ještě ke všemu splácím? Jak zaplatím další splátky na plazmovou televizi, počítač, motorku, bože, proč jsem si vůbec kupoval motorku?
„Vždyť jsem neřídil,“ vypadne ze mě.
„Ale řídil,“ říká policajt. Naneštěstí ho neznám, což je na malým městě docela smůla. „Sledovali jsme vás a čekali, jestli vyjedete.“
„No tak, přeci z toho nebudeme dělat zločin. Chtěl jsem jen přeparkovat.“
Vytahuju pětitisícovku a čekám na reakci.
„To je úplatek,“ namítne policajt.
„Promiňte, zapomněl jsem na kolegu,“ omlouvám se a vytahuju další bankovku.
„Musíte mi slíbit, že dnes už nikam nepojedete.“
„Máte mé čestné slovo,“ povídám a věnuju mu širokej úsměv, kterej už překvapivě tolik nebolí.

Policajt shrábnul prachy a odchází se podělit s parťákem, tak jako Melďas se dneska podělil se mnou. Pochybuju, že někdo z nich má nějaký výčitky z toho, že si tu škváru nevydělal čestně. Bez ní bych byl teď namydlenej. Těch deset litrů jsem bral jako odpustku. Není to málo, i když já je vydělám během hodiny. Hlídače můžu dělat v důchodu. Možná si pak budu moct dovolit i párek zdravotních matrací. Slyším svůj smích. Zní skoro opravdově. Vystupuju z auta a mířím si to zpátky k Melďasovi, zatímco můj hlemejžď se začíná pomalu probouzet.

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 5x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře