Určitě znáte nebo jste slyšeli o zloději jménem Marcela. Ne? Dobrá, tato žena se řadí mezi špičky zlodějů. Nic nenechá náhodě a nikdy nenechá stopy. Policie po ní marně pátrá, i když tato žena se z města nikdy nevystěhovala. Marcela se schází se svými druhy v jejich tajné skrýši v podzemí, aby tam debatovali o nových nakradených věcech.
"... a já jsem jim ufoukl zadním, nehlídaným vchodem," smál se jeden z lupičů, který vypravoval historku z předchozího večera. Marcela si odfrkla (tenkrát byla docela pohrdavá): "A co tak zkusit i hlídaným vchodem! Já bych to sfoukla levou zadní."
Ze skupiny zlodějů vyšel jeden vysoký muž. Jmenoval se Richard a rád se sázel a přel o každé slovo.
"A co ty? Ty bys to zvládla?" stoupl si před Marcelu a díval se na ni. Chvíli bylo ticho. Velmi napínavé ticho.
"O co?" zeptala se mistryně kasařství a hleděla Richardovi do očí.
"Hm... To si musím pořádně promyslet," pronesl kousavě. "Dobrá, když tě chytí, půjdeš do vězení, jasný? A když prohraji... půjdu do vězení já. Sám se přiznám, slibuji."
Marcela se nerozmýšlela. Myslela, že sázku má v kapse. "Platí! Kdy a kde?" "V Nové ulici číslo 522, zítra," ušklíbl se Richard. V davu to zašumělo.
"Ale tam to hlídají policisté!" ozval se kdosi.
"No právě! A naše šéfka, ať se předvede!" odsekl sázkař. "A ty, Marcelo odneseš... ten drahý obraz s krajinou na chodbě ve druhém patře. Jinak..." nedořekl. Ani nemusel. Všichni to pochopili.
Další večer dřepěla Marcela v křoví před domem na ulici Nová. Sama pro sebe si hvízdla. Takový dům! Byl natřený na žluto a měl tři patra. Před dveřmi hlídkovali policisté. S tím Marcela počítala a hodila tam uspávací plyn. Jakmile se stráž sesunula na zem, Marcela otevřela zamčené dveře bez obtíží.
"Sakra," pomyslela si. Stála na chodbě a hned proti skleněným dveřím na zahradu. A tam? - další policisté. Marcela se neslyšně proplížila po špičkách na první patro. Nikde nikdo a všichni spali. Bylo napjaté ticho. Musela jít až na druhé patro. Potichu se sunula po schodech nahoru. A tu! Jako schválně byl jeden schod prožraný a ztrouchnivělý. Marcela na něj šlápla ozval se ohlušující rachot, jak padala. Bylo to štěstí v neštěstí. Štěstí, že se neporanila a neštěstí, že se venku probudily všechny hlídky a už prohledávaly pokoje.
"Sakra!" zaklela Marcela a dupala nahoru.
"Něco je nahoře! Rychle!" slyšela už policisty, jak mluví do vysílaček.
"Ne! Přece se nenechám chytnout!" vzchopila se kasařka a rychle a pracně obřezávala vitrínu s obrazem. Už slyšela policisty i jejich psy, s čímž nepočítala. Sebrala rychle obraz, pro kontrolu vyhlédla z okna a co tam neviděla! Richard byl oblečený jako policista a dával jim rozkazy! Ten podrazák! Ale na myšlenky nebyl čas. Rychle běžela na střechu, a teď babo raď! Nebyl tam žebřík, ani nic, po čem by slezla tak, aby se nepošpinil ani obraz.
"Buď se nechám chytnout, nebo skočím!" rozhodla se. Chytnout by se nenechala. Tolik krádeží! Mohla by dostat doživotí! Musí tedy provést druhou možnost. Nadechla se a skočila.
Nic se jí nestalo. Obraz byl kupodivu také v pořádku. Štěstí při ní stálo! Sebrala obraz a utekla do skrýše, kde ji přivítal jásot. Po asi půl hodině došel i Richard.
"Vidím, že si obraz přinesla," usmál se. Marcela se na něj mračila a mlčela.
"Tak já se půjdu nahlásit na policii, vyhrála jsi sázku."
Nic.
"Nikam nepůjdeš," zasyčela najednou kasařka a s obratností mu stáhla ošuntělý svetr, co nosil. Pod ním byla košile s kravatou a připíchlá cedulka "Richard Poláček, policejní inspektor."
"Zrádče," zasyčela znovu Marcela. "To ty jsi jim dal info, že tam bude loupež! Padej ke své policii, ale mě už nikdy nenajdeš," vykřikla Marcela a utekla.
Nebojte, dobře to s ní dopadlo. Změnila si jméno, přestěhovala se a dál žije pokojný život. I když - s krádežemi přestala. Věděla už, že by se jí to vůbec nevyplatilo.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Marcela - mistr všech zlodějů | Jsi moje... |