Naší pravidelné skupinové terapie se dnes zúčastní nováček. Seznamte se s Jakubem a vezměte ho mezi sebe. Jakube, řekneš nám svůj příběh?“ nechal se slyšet zarostlý brýlatý prof. CSc.
Dospívající chlapec, či už spíše mladý muž přehlédl šestici ubožáků sedících na nepohodlných židlích kolem. Tvářili se asi jako slon na bavlněné oranžové ponožky. I ten prófa se už určitě viděl doma, když mu měla za hodinu končit galejnická služba spodině světa.
Co je mi po nich? Proč si mám těm looserům vylejvat srdce?
Ale přesto spustil nesčetněkrát odemletou písničku.
„No jo. Začlo to, když mi bylo něco přes deset a byl v pětce. Klepal sem se před vejpraskem. Právě měly v týhle době totiž nějak končit třídní schůzky na pololetí a byl sem si vědomej svejch nevalnejch výsledků, hlavně v chování. Učivo ještě jakž takž šlo, ňáký dvojky, ale za ten hafec poznámek sem měl cosi slíbíno. Zalez sem do peřin už v sedum, abych se usnutím vochránil od nářezu.
Což vo to, táta bejval milej, kamarádskej a celkem fajn, i když vobčas cholericky vyletěl i kvůli blbostem Ale nesnášel, když sem mu něco zatajoval. To ten dopis vod úči. Jistě by se vo něm ten večír dozvěděl.
Nemohl jsem za to, jak jinak co? Kamil to na mě klíďo hodil a dělal ze sebe svatouška. A Žirafa, teda třídní, samo chytla jenom mě, to už tak v těhle srceryvnejch scénách bejvá. Napsala hotovej román, kde bylo něco vo dvojce z chování, a dala ho do vobálky, abych ho předal doma. Do žákajdy ani čárku. No jo, jenže to by tatík asi vylítnul z kůže a já nutně potřeboval ven, na skejtský závody. Ukázat mu to, to by znamenalo nejen Vánoce pro fotříkův řemen, ale určo i zaracha na ty skejty. Tak sem ho sbalil. Já ho fakt chtěl ukázat, jenže pak sem vomarodil, asi sem chytil bacila na skejtech. Měl sem horečky a do školy nechodil. To by bylo jasný, že sem to tátovi neukázal a ten by mě samo přerazil vejpůl. No a vod tý doby sem ve škole nebyl, máti volala vomluvenku, ale nic se neřešilo, protože to vzala zástupkyně, která nejspíš vo ničem neměla páru.
Zato ty schůzky. Ty byly určo drsný… Mít ještě aspoň horečku, třeba by táta nemlátil chudáka nemocnýho… Jenže já už sem byl jako rybička a ani neležel, dopisoval sešity a zejtra měl naklusat do školy. Tak nevim. Ale byl sem posranej strachy.
Neusnul sem. Nešlo to. Čekal sem do vosmi, devíti, pak si pustil telku, potichu, aby máti nevěděla. Asi jel na pivo. Tehdy sem si to myslel, teď už to vim. To dělával, když měl blbou náladu a nechtěl pak přiletět naštvanej a vylejvat si vztek na mě nebo na mladší ségře. Pohovor se asi teda vodkládal na zejtra. Bydleli sme na vesnici a do školy sme dojížděli, tak táta musel autem. Původně sme žili ve městě, ale pak sme se přestěhovali. Nebejt toho, tak… ale to už je naprd, tyhle úvahy.
Usnul sem u telky a v půlnoci mě vzbudil hluk z ulice.
Viděl sem majáčky a cajty, máma byla u nich. Lek sem se a běžel tam, ségra se naštěstí nevzbudila.
Kde je táta?
A máma brečela a objala mě. To už mi bylo jasný, že se něco podělalo.
…byl na místě mrtvý… to mi znělo ještě hrozně dlouho v uších. Hned mě napadlo, že sem ho zabil já svim lhanim. Máti se zbláznila, pač byla strašná citlivka a navíc na nás sama… No a my se ségrou šli do děcáku, kde sme upa spadli do těch sraček. Tenkrát jí bylo sedum, tak si toho moc nepamatovala, nebo to spíš rychle zapomněla. Se ale dostala do pěknýho srabu s jednim vychovatelem, zdrhla a teďka někde u hranic šlape, ani nevim přesně kde. Ve čtrnácti je total v hajzlu. Došlo to do extrému, tak sem teď tady, na odvykačce chlastu a heráku. Je to tu sice drsný, ale nic jinýho si nezasloužim. Až si to tu vodkroutim, tak mě čeká ještě půl roku pasťák za vykrádačky aut.
A ten dopis sem si schoval. Pač jestli budu někdy normálka žít, tak si ho zarámuju a pověsim na zeď, aby moji haranti věděli, že lhát se prostě nemá!“
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Na lovu v lomu | Posledních 48 hodin | Těch motýlků... | Jen pryč - 6. část | V.I.P.