Leafi
Můj první literární počin - prozatím nedokončená kniha s názvem Leafi: Zrození Raöl. Jsem vděčná za připomínky a komentáře všeho druhu ;)Autor: hermionablack
,
26.7.2009,
Povídky
Temný soumrak zahalil malou vesničku obklopenou vysokými, neprostupnými horami. Všechny listy už dávno opadaly a ty poslední se líně snášely dolů, jako by se jim vůbec nechtělo opustit strom, na němž tak dlouho přebývaly. Vítr se šuměním sfoukl poslední listy a ty se odevzdaně snesly na zem.
Šumění přehlušilo řinčení lifenské zbroje a tichý nářek. Muži se stavěli do řad a naposledy se loučili se svými ženami, matkami nebo dětmi. Zítra měli odejít a možná se už nikdy nevrátit. Takový byl osud mužů, kteří nikdy nebojovali a bojovat nechtěli, z malé vesničky obklopené vysokými neprostupnými horami.
***
Podzimní listy už byly dávno zasypané sněhem, ale vločky se pořád snášely k zemi a vytvářely tak na ní bílou přikrývku. Muži stáli v řadách a kam až jejich oka dohlédla, všude byl jen bílý sníh.
Každý měl více či méně zrezivělý meč, přilbici a pár plátů železa, které měly nahrazovat brnění. V jejich tvářích byl vidět strach z nepřítele, ze smrti, ze zajetí. Poslední vzpomínky na rodinu je hřály jako letní slunce a dodávaly jim odvahu, které se jim příliš nedostávalo.
Do čela lidského vojska vjel muž na bílém koni a v přepychové zbroji přímo zářil. Vedle něj stál mladý chlapec ve stejně honosné zbroji, ale jeho výraz nebyl tak bojovný a odhodlaný, jako výraz staršího muže.
„Kdy tu budou?“ zeptal se starší muž chlapce a pohlédl na něj.
„Každou chvíli by tu měli být, králi,“odpověděl s třesoucím se hlasem chlapec. Mluvit s králem na bitevním poli by byl zážitek pro každého muže, jenže tento chlapec byl stále ještě příliš mladý a ne muž připravený na krvavé bitvy.
„Přeji si, aby ses v rámci možností držel dál od bitevní vřavy. Slíbil jsem to tvé matce,“ řekl král směrem k chlapci, ale díval se před sebe, jako už by chtěl něco nebo někoho spatřit. V tomhle mrazu bylo i jemu zima a to nebyl oblečen tak nalehko jako většina vojska.
„Co to znamená, v rámci možností, otče?“ zeptal se chlapec a setřásl ze sebe nános sněhu. Nenáviděl zimu víc, než cokoliv jiného, a to z jednoho prostého důvodu, že mu byla zima. Bylo to víc než absurdní, ale byl to holý fakt, který nešlo jen tak ignorovat.
Král se na něj dlouze podíval a pak v myšlenkách, že ho s sebou opravdu neměl tahat, protože je to přece jen ještě dítě, jak mu to připomněla jeho žena, netrpělivě odpověděl: „To znamená, že budeš rozumný. Nebudeš si hrát na hrdinu, ale taky se nebudeš chovat jako zbabělec a utíkat do kouta,“ i když tady žádný kout není, ale to přirovnání je přesné, řekl si v duchu král.
Muži netrpělivě přešlapovali na svých místech. Jednak proto, aby se alespoň trochu zahřáli, ale také proto, že už jim tak trochu docházela trpělivost. Neměli chuť strávit tady zbytek dne čekáním na nepřátelskou armádu těch zrůd, co si říkají lifenové.
Ozvalo se křupání sněhu pod mnoha stovkami bot. V rytmických in-tervalech pochodovaly šiky lifenů směrem k lidské armádě. Bylo jich víc, než kdokoliv očekával. Zaplnili celý obzor na šířku, jako by jejich vojsko nemělo konce. Přestože je lidé považovali za zrůdy, byly to nádherné, inteligentní a ušlechtilé bytosti, ale to nikdo nepovažoval za důležité. Teď s nimi musí bojovat, jinak je čeká smrt. Náhle se zastavili několik set metrů od nich s nevypočitatelným výrazem ve tvářích.
Král spočítal převahu. Ačkoliv nebyl přesvědčený o snadném vítězství, rozhodl se zaútočit.
„Nebude to jednoduché, můj pane,“ poznamenal generál, jenž právě přijel se zbytkem ne příliš početného jezdectva.
„Ano, ale to přece nikdo ani nečekal. Žádný boj není lehký. Ještě se ale můžou vzdát. Jsme v přesile.“ V tom posledním lhal. Vůbec se nedalo tak od oka říct, čí armáda je početnější. Lifenové se totiž zatím vůbec neměli k případné kapitulaci. Hrdě stáli v uspořádaných řadách, a pokud se báli, nedali to ani v nejmenším najevo.
„Dávám jim pět minut, pak zaútočíme. Oznam to vojákům,“ zavelel král a uvelebil se v sedle. Jeho syn zatím bez hnutí seděl v tom svém a klepal se zimou. Pořád hustě sněžilo a vločky mu ulpívaly v tmavých vlasech.
Mezi vojáky to zašumělo. Vzrušení z nadcházejícího boje bylo znát na obou stranách bojiště, jen on sám ho nepociťoval.
Uplynula stanovená lhůta, ale lifenové nepřišli. I nadále nehybně setrvávali v původních pozicích s hlavami vysoko vztyčenými.
Král se neklidně zavrtěl. Doufal, že budou mít aspoň špetku rozumu. Jak se zdálo, hluboce se v nich mýlil.
Zavolal k sobě generála, vydal poslední rozkazy, v duchu si zopakoval všechny připravené tahy a postupy. Nevěřil v boha a nemodlil se, ale právě teď by nějakého potřeboval.
Vyjel před své muže, kteří byli nejen vojáky, ale i manžely, syny, dělníky nebo vysokými hodnostáři. Stáli tam všichni vedle sebe bez většího ohledu na svůj původ, věk nebo povolání. Tady si byli až na výjimky rovni.
„Synové Alkénie,“ zvolal mocným hlasem a veškerý ruch rázem utichl. Nepociťoval nervozitu. Po tolika letech si už zvykl pronášet proslovy před větším množstvím lidí a nedělalo mu to sebemenší problémy.
„Dnes bojujeme nejen pro bohatství, čest a slávu. Bojujeme, abychom vybudovali nový domov pro naše syny na území, které nám právem patří, a jež nám vzali oni,“ přičemž namířil prst přes pláň k nepřátelské armádě. V té malé chvíli si všiml, jak velký vliv na ty obyčejné lidi má. Stačí je motivovat, ukázat jim, že zabíjejí pro vyšší dobro a své rodiny.
„Mnozí z nás padnou,“ pokračoval a uvědomoval si, že jeho proslov je šíleně fádní. Jak mu jenom můžou věřit? „Ale jejich jména budou navždy vytesána nejen do náhrobků a pomníků, ale také do myslí nás všech a také těch, kteří budou spokojeně a v míru žít na půdě, pro kterou teď prolijeme spoustu krve. Můžeme, ne, musíme doufat, že té jejich krve bude víc.“ Ta poslední slova už skoro křičel. Tak blízko… Už jsem tak blízko…
Vytáhl z pochvy dlouhý, nablýskaný meč a bojovně jej pozvedl k nebi. Ostatní ho s hurónským řevem následovali. Vítězoslavně se usmál. Účel celého snažení byl splněn. Otočil koně čelem k lifenům a namířil na ně meč. Kolem něj se míhaly stovky, možná tisíce mužů s dychtivými výrazy. Mezi posledními i jeho syn. Zase poslední.
Armády se s obrovským řinčením střetly. Mrchožrouti se slétali. Právě se jim připravovala skvělá hostina o několika chodech.
(celkem: 22, počet hlasujících: 5)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
kvalitní komentář (0)
kvalitní komentář (0)
kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Leafi, 3.díl | Leafi, 2.díl | Leafi |