Stála tam tiše… mlčky pozorovala okolí kolem sebe. Všechno kolem žilo, hýbalo se, barvy hrály ve tvářích lidí kolem. Snažila se si vzpomenout, ještě jednou si vzpomenout na jeho vlídnou tvář, kterou tak milovala. Nešlo to, nemohla, moře času uteklo od té chvíle, kdy jej naposled spatřila. Smutek hnal slzy do očí, čím dál prudčeji, jako by trestal za zapomnětlivost. Slzy kapaly, plakala. Čím větší snaha o vzpomínku, tím větší bolest a trápení v duši. Zapomněla, zapomněla na to nejcennější, co kdy měla. Na jeho náruč, lásku, porozumění, na něj. Smutně pohlédla na své ruce, jak chvějí se v tenhle slunečný den. Nedokázala je zastavit. Chvěly se sami, nepřála si to, ale nešlo … Ruce neposlouchaly, zeslábly. Po chvíli se rozevřely a upustily poslední věc, kterou chránily před světem. Přeci jen je to pravda, svět je krutý. Zmuchlaný lístek dopadl k jejím nohám. Nedokázala ho zvednout, ani na něj ještě jednou pohlédnout, nemohla. Nebyla na to dost silná. Lístek se jen tak povaloval na prašné zemi, bez dozoru, volně, svobodně, osamocen…
Stála tam tiše… polykala jeden vzlyk za druhým, jak nekončící řetěz. Nešlo utišit bolest, rána byla moc hluboká a ztráta ještě větší. S velkým vypětím zavřela oči, doufala, že přestanou plakat, doufala. Bolelo to více než si připouštěla. Pozvedla z posledních sil své třesoucí se ruce k obličeji. Utírala jednu slzu za druhou, až měla plné dlaně nevinného stesku. Pomalu slzy utíkaly mezi prsty, odcházely na zem kolmo na opuštěný papír, aspoň oni nejsou sami, aspoň to. Ale už neplakala, už nešlo plakat, nechtěla, kvůli němu, ano, kvůli němu, určitě to tak je. Pozvedla pyšně hlavu k nebi a ke slunci.
Stála tam tiše… s hrdou hlavou. Hleděla do jasného nebe, hledala ho tam, v dálce, ve vzpomínkách, v sobě. Hluboký nádech, z plných plic, plný nové síly. Poslední věc, která ji zůstala nemůže ležet na zemi, nesmí! Odhodlala se pozvednou i papír ke slunci, k nebi, ke všem kdo se na nebe v té chvíli dívaly. Jemně sfoukla špínu z něj, rukou očistila co zbylo. Pevně uchopila papír, jakoby držela a zároveň vítala starou vzpomínku. Počkala, až se zvedne silnější vítr, a ten přišel v okamžiku. Ruka s papírem se ještě jednou rozevřela. Unášen větrem mizel v dálce, bez ní, zase. Hluboko v duši cítila, že udělala správně, podědila se teďka s tím se všema, tam, daleko od ní. Už na to není sama. Je hrdá na svůj čin, je hrdá…
Stála tam tiše… s lehkým úšklebkem, díky nelítostnému slunci a jeho paprskům. Svět právě v tu chvíli pro ni skončil. Všechno vzal čas a co zbylo, se zapomnělo. Teď byla řada na ní, na její zapomnění, zapomnění… Poslední věc, kterou chtěla udělat, nestihla. Život teče rychleji než se zdá, jako slzy mezi prsty, ale což, čas se nevrátí. Slunce nezajde, nepřestane hřát po celém těle, aspoň je ten den pěkně. Pozorně sleduje život kolem, život jak pospíchá ke konci. Slunce pomalu stoupá výš na nebe, mraky odcházejí za sluncem, lidé mizí a přicházejí zase jiní. Svět plyne svým tempem, skoro celý. Někomu se zastavil, prostě přestal existovat, jednoduché. Co žije, dýchá, běhá, miluje, umře, odejde. Co již umřelo, klidně spí, v lásce, v srdci ostatních.
Stála tam tiše… chtěna být milována. Soumrak pomalu zahaloval okolí, uspával hektický život. Uspával, konejšil duše, přinášel spánek spravedlivých. Jen ona, stála, už neplakala, netřásla se, byla v nitru vyrovnaná, přec pořád zmatená. Věci přicházejí neohlášené, často zraňují, i potěší, někdy. Však ona, plna bolesti a stesku, muka z vlastní existence, otrokyně vlastních vzpomínek, sebe trýznitelka. Necítila radost z krásného dne, necítila ani svoji existenci, jenom, že je něco špatně. Prázdnotu v sobě, v srdci, v životě, tesknila. Zapomněla, jak příjemné je lidské teplo, objetí milované osoby, sdílet radost, sdílet život… Teďka, mohla sdílet maximálně spleen nebo smrt. Část z ní odešla s ním, nenávratně ztracená. Druhá zůstala, ta bolestivá, ta živoucí, osamoceně. Tesknící po opětovném shledání, po jeho úsměvu, kolínské, smíchu, náruči, po něm. Den skoro celý uplynul, vzal sebou poslední zbytky naděje na jeho návrat, bláznovství, jediné co zbylo. A strach z dalšího dne, z další nečekané ztráty, z další bolesti, z … čas jít spát, ano spánek. Sny se zdají být nejlepší řešení.
Ležela tam tiše… s úsměvem na tváři, s průstřelem hlavy. Hluboce snila, jak setká se opět se svým tragicky zesnulým otcem, sláva ji. Láska je mocnější než smrt, spolu, na vždy, jako pravá rodina. Jako rodina.
(celkem: 3, počet hlasujících: 1)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
sladký.
je tam hodně slov, slušelo by jí trochu zastřihnout a vyfoukat a byla by zajímavým textem.
jenže ty stejně s tím nic dělat nebudeš, takže je vlastně jedno, co tady napíšu, žejo, no takže ...
kvalitní komentář (0)
kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Krysí Elegie I - Začátek příběhu | Krysí Elegie - Lžička Rozumu | Přichází | Krysí Elegie | Krysí Elegie - Stála tam tiše