Krysí Elegie III – Lžička rozumu
Další lžičku cukru, snad už poslední. Kafe je příliš sladké, nedá se pít, vlastně ani kafe nepiji. Tohle je zvláštní případ, oslavuji. Ano, oslava, i tak se to dá nazvat, je to oslava. Cukr pomalu mizí v černé hlubině, hladina se uzavírá. I dobré věci mizí. Nápoj chladne, ale neztrácí nic na své hrozné chuti. Škoda, těšil jsem se na to kafe. Ale už se nedá pít, přehnal jsem to, asi, nejspíš. Pomalými doušky upíjím, ale opravdu jen po troškách. Více můj žaludek nesnese. Natahuje se mi z něj. Chce se mi zvracet, nepřestávám pít. Je to moje kafe, moje hrozné kafe, můj omyl, má chyba vzešlá z nenasytnosti! Nemám více sil to dopít až do hořkého konce. Nejde to. Nechávám šálek šálkem. Ne, takhle to nemůže skončit. Beru hrnek konečně do svých rukou, křečovitě jej svírám. Stisk čím dál více sílí. Co dál s ním, s kafem plného nechutnosti?
Nevím, opět nevím co mám dělat s něčím, co jsem chtěl a přehnal jsem to. Dopít, to nedopiji. Napadá mě jediná věc, vylít to, spláchnout nejlépe i ten hrnek. Všechno to utopit, všeho se zbavit jakoby se to nikdy nestalo. Ale neudělám to, oslavuji. Je oslava a lidé na oslavách mají být veselý a příjemní, většinou. Byť jsem na své oslavě vlastně, sám. Nejsem překvapen. Však ani pozvánky jsem neposlal, nikomu se nezmínil. Raději jsem si udělal to zatracené kafe. Dost s kafem, házím hrnek na nejbližší stěnu, zásah. Jak jinak, netrefit zeď, až tak špatně na tom nejsem, ať si doktoři říkají co chtějí! Co nás nezabije, to nás posílí, snad to není pravda, tiše doufám. Aspoň ty střepy mi v minutové chvilce pověděly svůj smutný konec o setkání se stěnou. Lepší příběh jsem si nemohl ani přát, opravdu. Příběh plný sebepoznání, trýzně, zklamání a náhlého konce. Však on, ale pokračuje, sic bez hrníčku, ale pokračuje. Bohužel, nikdy není konec, dokud básník nenapíše poslední verš svého epilogu.
Skvrna, sladká, černá skvrna na žluté zdi. Celkem komické, v tuhle chvíli, se mi to tak jeví, pravda je jinde. Jaký příběh poví mi skvrna? Ať poslouchám jak poslouchám, nic neslyším, je tichá, tišší než moje oslava, tišší než tlukot mého srdce, zda tam nějaké je…. Ani nevím, zda je to pořád oslava, vždyť přípitek skončil na zdi. Ironické, však praktické. Nemůžu se zbavit pocitu, že skvrna má svůj důvod a představení v dnešním programu. Nemluví, vypráví příběh beze slov, tiše. Člověk musí sledovat, musí hádat začátek i konec, nic není zadarmo, nic, nikdy. Pozoruji ji, vidím obrazy, vidím všechno, co jsem kdy chtěl vidět. Vidím sebe, vidím doktory, vidím skvrny na papírech, vidím injekce, prášky, rodiče, bílé postele, bílé zdi, bílé lidi s výrazem smrti ve tvářích. „Ano, pane doktore, ano, cítím se lépe, cítím se skvěle. Ne, pane doktore, vše je v pořádku.“ Bolest, skvrna mi způsobuje větší bolest a nevolnost než kafe předtím. Proč, proč vše má rub a líc. Proč pěkná věc nemůže být pěkná napořád. Daň za krásu je příliš vysoká. Odcházím od skvrny, snažím se zapomenout na její příběh, na svůj. Už neoslavuji, není ani co, pořád jsem duchem na klinice, pořád tam jsem, bohužel. Z oslavy je rozlučka, sbohemdání… sobě sama!
Venku začíná pomalu pršet, nemusím se ani dívat z okna, vím to. Kapky deště buší do okenic a do plechové střechy. Chvíli poslouchám směsici chaotického bubnování, líbí se mi to. Nacházím v tom určitý směr uklidnění, přírodní hudba, přírodní chaos, síla skloubená s volností. Déšť sílí, zrychluje, zesiluje, mohutní, sráží mě k zemi svou silou, zrychluje se mi dech. Raší mi jemný pot po celém těle, cítím tu sílu za okny, na střeše. Nejdu se však podívat. Nemůžu. Nechci. Nesmím. Mám potamofobii. Nelze, abych tam šel. Nikdo mě nedonutí, nikdo a nikdy. Zkoušely to, zbláznil jsem se, nevydržel jsem to. Proč nedaly mi svatý pokoj, proč mě nutily, proč ubližovali. Oni, oni za to můžou, oni a svět. Oni a jejich názory. Rodiče, přátelé, jejich dobré rady. Falešné bylo moje dětství, plné prášků, přetvářky a vody. Však bez ní by to nešlo, že páni doktoři. Když má potamofobii, tak na něj pustíme proud vody. Lámat přes koleno křehkou duši, zlomí se,a zlomila se. Blázna to nepoškodí, více než je. Mýlili se, ošklivě, škoda plakat nad minulostí.
Umírám jenom při vzpomínkách na ten prokletý čas, umíral jsem tam, na klinice mezi anděly v bílých pláštích. Duch dávno zemřel, nemohl odolat, zklamal jsem. Prášky, tekoucí voda, bílé pláště, bílé stěny, bílé tváře těch, jenž už dávno tajně taky zemřely. Zlomí každého, zlomí, pošlapou, poplivou. Bez úcty, bez výčitek, pro pocit, že pomohli. Ano, pomohly mi, pochopit svoji existenci, svoje bytí. Že vlastně nejsem, bez prášku nejsem nic, nic nedokážu. Když však je prášků dostatek, mám vlastní pokoj. Vlastní kafe, které nepiji, stěny žluté, ne bílé! Odměna za lhaní je sladčí než samotné léčení. Spolknout pár lží a zapít je studenou smrtí. Krása, krása hodná jenom bláznů, bláznů v bílých pokojích bez oken. Bez smyslu pro konec a začátek příběhu, bez smyslu vůbec pochopit pointu jejich příběhu. Přitom je to tak snadné, jedno slovo, jedno slovo a bolest z vlastní reality skončí. „Děkuji, pane doktore, vyléčil jste mne.“ Snadné, až příliš snadné, avšak, nejde to tak lehce. Člověk musí nejprve zalhat zbytku zdravého rozumu, tomu co zůstal někde hluboko ukrytý v každém z nás. Tím zabije sám sebe, zlomí se, pokoří se, poklekne před sebou samým a bude mu odpuštěno. Přeci šálek hrozného kafe a realita v drobných prášcích to spraví…
Bolí mě hlava, bolí mě duše. Co nabídly mi v šálku kafe, já rozbil o stěnu pravé reality. Čas udělat poslední krok, čas naučit se plavat. Nádherný sen se strašným koncem. Otvírám okno, přátelé z bílých pokojů, jdu se učit plavat. Nashledanou...
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Krysí Elegie - Stála tam tiše | Krysí Elegie I - Začátek příběhu | Krysí Elegie - Lžička Rozumu | Krysí Elegie | Přichází