Královnina bolest

  

Královna vešla do své komnaty a usadila se na lože. Místnost byla umístěna v královském paláci v Achetatonu, v místech, kde dříve byla jen poušť a prázdnota. Do zející země ji, v šestém roce jeho vlády, přivedl její manžel Amenhotep a založil novou egyptskou dynastii, která měla uctívat pouze jediného boha, Atona. Protože se do něho kdysi zamilovala tak, že by pro něj byla schopna zemřít, opustila milované Théby a přestěhovala se do uměle vybudované oázy. Tehdy byla naivní a věřila, že jde o pouhý králův rozmar, nevěděla však, že se provdala za šílence, jehož jediným cílem v životě bylo najít pochopení bohů. Chtěl snad něco dokázat egyptskému lidu, a přitom věděl, že zdatný bojovník, jako byli jeho stejnojmenní předchůdci, z něj nebude. A také věděl, že ani jako stavitel by nebyl natolik výjimečný, aby si ho Egypt pamatoval na věky. Proto se rozhodl, že od základů změní celý systém bohyně Maat a že bude prvním mužem v historii, který nadobro zavrhne ostatní bohy. Amenhotep však nikdy pochopen nebyl ani poddanými, ani bohy, a ani jí, svou ženou, ačkoli se mu vlastně nikdy nepřiznala a on žil v domněnce, že Nefertitti opravdu Atona miluje jako on a je jeho dcerou. Bylo těžké stát při milovaném manželovi. V den, kdy se Amenhotep rozhodl, že zavrhne Egyptské bohy a opustí Théby, byla na zhroucení. Zůstala tehdy celý den ve své komnatě a plakala. Když manžel šťasten přiběhl do její komnaty, aby se s ní podělil o své štěstí, musela se hodně přemáhat, by ho vůbec pustila dovnitř. Když jí otřel slzy a zeptal se, proč pláče, odpověděla: "Štěstím, můj milovaný, štěstím, že Aton bude vládnout Egyptu!" A v den, kdy byl dostavěn Achetatonský palác, zavřela se na celou noc do tajné komnaty, o níž při stavbě potají požádala královského stavitele a sochaře Thutmosa. Modlila se k egyptským bohům, aby neopouštěli Egypt, a modlila se ke své patronce Neit, aby jí odpustila. Tato tajná komora, kde si sama opatrně vystavěla malý Neitin oltář, byla pro ni útěchou každým dnem, kdy musela ctít Atona a vzdávat mu hold stejně jako její bláznivý manžel. Od prvního dne, kdy si Amenhotep změnil jméno na Achnatona "sloužící Atonovi" se nepřestala modlit, aby bohové odpustili i jemu, pro jeho nemoc a slabost. S Achnatonem to šlo z kopce i nyní, v šestnáctém roce jeho vlády. Téměř denně míval záchvaty a služební ho museli vždy držet, aby si neublížil. Trpěla. Přestože byl Achnaton zrůda, milovala ho od první chvíle, co ji pojal za ženu, a milovala ho i teď, třebaže ji téměř ignoroval pro svou víru v Atona. Jen ho uctíval, skládal hymnus a velkou královskou manželku už skoro ani nepozdravil. Měla šest dcer, k její melancholii značně přispěla i skutečnost, že její dcera Meketaton, která se ještě narodila v Thébách, zemřela. Byla zoufalá. V náboženských obřadech vůči Atonovi a na kamenných stélách byli s Achnatonem a dcerami zobrazováni jako milující se rodina, což bylo jedním z cílů Atonova kultu, v paláci však panoval chlad. Věděla, že ji Achnaton miluje, byl však příliš nemocný, aby ji mohl uspokojit jak fyzicky, tak i duševně. Byla slabá. Jedinou útěchou a oporou jí byl Thutmose, dávný přítel, který ji nikdy nezradil. Thutmose byl pověřen samotným králem, aby zvěčnil krásu Nefertitti na soše z drahého, vzácného materiálu. Čím víc času spolu trávili, tím si byli bližší, až jednoho dne podlehli touze a spojili svá těla jako bohyně nebe Nut a Geb, bůh země. Často ji navštěvoval a ona měla pocit, že zase žije. Milovala dva muže. Jeden, který jí lásku vracel slovy a polibky, druhý, přestože se nikdy nevyslovil, byl na ní závislý celou svou zmatenou duší.
Jednoho večera se opět modlila k Neit v tajné komoře. Achnaton, aniž by zaklepal, vešel do její komnaty a usadil se na postel v domnění, že žena je na toaletě.
"Má sladká bohyně snů a lásky, matko, prosím odpusť mému srdci, že jsem dnes opět hřešila!" Slyšel vycházet z malých dvířek za královninou postelí. "Odpusť mi, že lžu svému choti a oddávám se Thutmosovi, protože jedině on dokáže utěšit mou bolest. Odpusť mi, že jsem uznala Atona a nedokázala jsem porazit svůj vlastní rozum a vzepřít se manželovi. Nenech mě věčně putovat mezi dvěma světy. Osvoboď prosím mou duši a prosím osvoboď i tu Achnatonovu. On neví, co činí. Není si vědom toho, že pouze vy, bohové Egypta, můžete o nás rozhodovat, že Aton neexistuje. Prosím utište mé trápení a mou bolest a ušetřete i Thutmosa, protože ani on ve vás nikdy nepřestal věřit. Celé to uznávání Atona je jen fraška. Prosím vás, všemocní bohové, vraťte se do Egypta, aby náš lid mohl žít opět blaženě a spokojeně!"
"Fraška?" rozrazil malá dvířka rozzuřený Achnaton, "tak fraška? Ty jedna děvko! Ty poznáš, co je fraška! Kde je ten tvůj poskok? Zpřerážím mu hnáty! Však uvidíš, jak se nad ním ti vaši bohové smilují! Tak kde je?" Chytil ji za divoce rozpuštěné kadeře a prudce s nimi trhl. Shodil ji na zem a nemilosrdně vláčel ke dveřím, než ale z komory vyšel, zastavil se a vrátil se k oltáři. "Takže ty jsi proti mně celou tu dobu, co? Tak řekni, jak dlouho už se modlíš ke starým bohům?"
"Prosím, nech toho," kňučela, "já jsem celou dobu stála při tobě."
"Tak tomuhle ty říkáš opora, co?" zasyčel na ni a rukou rozbil celý oltář. Sošku bohyně Neit, která dopadla na zem, vzal do pravé ruky. "Už ji neuvidíš, nikdo tě nebude svádět z Atonovy cesty," řekl a smotal ji do malého koženého pytlíku, který měl přivázaný k opasku.
"Neubližuj mu! Prosím tě při tom nejsvatějším!" chytla ho kolem nohy.
"A co je vlastně pro tebe svaté? Staří bohové? Nebo ten sochař? Já už ti nevěřím jediné slovo. Máš jazyk plný prachu! Ale já tě potrestám! Nikdo se nebude vzpírat Atonovi, nikdo se mu nebude rouhat!"
"Ušetři Thutmosa!" volala na něj ještě z dveří své komnaty, když odcházel. Neposlouchal, byl zaslepen. Nikoli svou žárlivostí, byl nepříčetný, protože věděl, že ani jeho žena a ani ten sochař nikdy v Atona neuvěřili a že za zády podváděli jeho i jeho boha!
Dny plynuly, ale Achnaton neopouštěl svou komnatu. Zůstával v ní uzamčen a nikoho nepustil dovnitř. Nefertitti zlomila touha vidět znovu sochaře, a tak vyrazila potají do jedné putyky, kde Thutmose trávil hodně času. Místnost byla plná lidí, všichni se bavili. Tiše se vkradla dovnitř. Tmavý plášť halil její něžnou tvář a ona si přisedla k dřevěnému stolu. Chytla opatrně Thutmosa za ruku.
"Milovaný.." zašeptala. Sochař se na ni obrátil a chvíli si ji prohlížel.
"Nejkrásnější, kde se tady bereš?"
"Ach jak moc jsem ráda, že tě zase vidím - živého. Musíš odjet. Rychle!"
"Co to říkáš? Nemohu odjet, jsem zavázán tvému choti, zaplatil mi mnoho peněz, abych zvěčnil tvůj něžný obličej do lesklého kamene."
"To už je teď jedno. Thutmose, musíš rychle odjet z Achetatonu! Prosím spěchej. Jsou to tři dny, co mne můj choť viděl modlit se k Neit. On ví, co mezi námi je. Bojím se o tebe, prosím tě, neotálej!"
"Tys mu to přiznala sama?" zeptal se jí, a protože mu náhle vyschlo v krku, musel se napít, aby neztratil dech.
"Ne, můj nejdražší, on mne slyšel, když jsem se pro tebe modlila k Neit. Sbal si své věci, ráno již může být pozdě!" stále šeptala. Dveře místnosti se otevřely a do místnosti vstoupili vojáci. Králova osobní jednotka. Obstoupili stůl, u něhož seděla královna se sochařem, a prudce ji donutili vstát.
"Uteč!" volala na sochaře, ale ten seděl jako přibitý na dřevěné židli a snažil se pochopit, co se děje. Pak do místnosti vstoupil faraón. Všichni v krčmě kromě vojáků poklekli, aby ukázali svou úctu na odiv. I Nefertitti sklopila zrak, když k ní přistoupil.
"Naše malá kurtizána! Copak tady hledáš? Nějaké zákazníky? Nemyslím, že by o tebe ještě někdo stál. Tak ukaž, kde je," řekl a odstrčil ji stranou, aby si záhy stejným způsobem prohlížel Thutmosa.
"Tady je ten muž, jemuž dává královna přednost před svým chotěm," naklonil se k němu, "copak ty nemáš ani kousíček úcty ke králi?" Chytl ho za vlasy a přitáhl ke svému křivému obličeji. "Vskutku jsi kus mužského, moje paní má dobrý vkus."
"Pane.." řekl sochař, ale faraón ho přerušil.
"Já už přece nejsem tvůj pán, když ty ses rozhodl zaujmout mé místo, po boku mé manželky. "Tak řekni Nefertitti, miluješ tohohle skřeta?" otočil se na ní. Královna padla na kolena a sklopila svůj zrak, který ukryla v dlaních. Věděla, že se mu nemůže přiznat. Když se opět postavila a podívala se na krále, její rozmazané líčidlo utvořilo kolem krásných očí malý, černý kruh. Nebyla schopna odpovědi. Bála se, že kdyby se k lásce k sochaři přiznala, krutost jejího manžela by neznala mezí a on by ho jistě nechal zabít, a proto radši mlčela, jako by se jí ta otázka netýkala.
"Tak miluješ ho?" křičel na ni. Cítila, jak se jí podlamují kolena a do očí se žene další nával slz, které ji pálily. Podívala se na Thutmosa, který také čekal na odpověď. Ano, musí ho zachránit, třebaže by byl vyhoštěn a ona musela žít bez něj. Thutmose nesmí umřít, protože ona ho vždy milovala a se stejnou láskou ho i dnes přišla poprosit, aby odjel z města a tak se zachránil před nelidskou krutostí jejího chotě. Uhnula zrakem a zadívala se na kolemstojící, kteří sledovali její nešťastný obličej, když se rozhodovala, zda ho má nechat zemřít, nebo se odsoudit na život bez něj. Malá slza zoufalství, kterou se tak moc snažila potlačit, jí stekla přes obličej na ústa a ona cítila na svých rtech sůl. Ruce se jí roztřásly, stejně jako kolena a ona se opět podívala na Thutmosa.
"Ne, můj milovaný.." řekla, aniž by od sochaře odvrátila pohled, "nemiluji Thutmosa. Byla to jen hra pro pobavení." Zavřela oči a snažila se nepoddat svému pláči, ale její hlas zbarvilo zoufalství a ona si přála sama zemřít.
"Protože ty, můj milovaný choti, na mne nemáš čas a já se ocitla v tak velkém paláci úplně sama, potřebovala jsem rozptýlení. Thutmose pro mne byl pouze zábavou. Prosím nech ho jít, není pro mne nic jiného než otrok," dořekla a těžce otevřela oči. Ulpěl na ní sochařův pohled a ona znovu zatoužila být mrtvá. Stejně jako její slzy jí rozmazaly líčidlo, tak učinily i ty jeho, které držely na jeho řasách jako deštivý mrak na modré obloze. Byl to výraz člověka, jehož zradí vlastní srdce.
"Takže Thutmosa nemiluješ?" zeptal se znovu faraon.
"Ne, miluji tebe, Mocný býku, pane Obou zemí, miláčku Atona - faraone Achnatone, můj jediný vyvolený," řekla a další slza jí stekla po tváři. Byla krásná, i když plakala. Byla jen skromně nalíčená a vlasy měla sepnuté co copu, ve kterém spávala. Na sobě měla lehký, vlněný oděv a prosté kožené opánky.
Thutmose sklonil hlavu, život pro něj již neměl smysl. Dva vojáci, kteří jej drželi, ho na králův příkaz postavili na nohy a spoutali mu ruce.
"Dobře tedy. V tom případě se musíme zbavit plevelu," řekl a chytl královnu zezadu, sevřel její ruce a kývnutím hlavy dal pokyn vojákovi, který držel sochaře.
"Ne!" vykřikla, ale královo sevření bylo tak pevné, že nemohla nic dělat. Jednou rukou jí zavřel ústa, druhou stále svíral vzpírající se Nefertittino tělo. Voják vytáhl z pochvy, přichycené na opasku, svůj bronzový meč, chytl sochařovu hlavu a podřezal mu hrdlo. Proud krve zbarvil jeho bílý oděv a Thutmose se zhroutil k zemi. Nefertitti chtěla otočit hlavu stranou, ale král ji přinutil se na jeho smrt dívat. Nemohla křičet, protože jí v tom zabránil, nemohla k němu běžet, protože ji držel, a ani mu nemohla říct, že ho miluje, protože to byl Achnatonův plán. Chtěl, aby ho ranila, aby zemřel s vědomím, že ona si s ním hrála a že ho nemilovala. Když vykrvácel a naposledy vydechl, Achnaton jí odhrnul tmavé vlasy a naklonil se k malému uchu. "Nikdo už ti nebude ubližovat, moje maličká!" zašeptal.

Zobrazeno 15x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Dedek 2.4.2024, 23:16

Tohle mi nesedí.

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>