Bylo mi ještě moc málo, abych rozuměla všemu co se kolem mě dělo. Vnímala jsem emoce, nálady, zklamání, strach i radost. Nemohla jsme však pochopit, proč se tak děje. Proč se maminka směje a brečí zároveň. Proč si tatínek balí dva kufry jedním dechem a druhým dodává, že se zítra vrátí. Netušila jsem, proč mě paní Voráčková – sousedka z pavlače neustále lituje, když jsem byla zdravá a šťastná. Bylo toho mnoho a mně se na spousty věcí nechce vzpomínat, protože život jde dál a ač byl plný šťastných i smutných zážitků, stále je nějaký kousek přede mnou a ten stojí za to prožít ho teď. Ale jedna věc tu je, kterou chci vyprávět. Je to jeden malý střípek, který když se přiloží k ostatním, vytvoří nádhernou mozaiku bohatého života, který jsem prožila.
Tatínek nás opustil, anebo spíš maminku opustil, protože mě vždycky říkával, že neodchází kvůli mně, že se nemusím bát, že mě bude chodit navštěvovat. Bylo mi tehdy pět let. Pro mne to však byla jen hra. Každou sobotu si pro mne tatínek přišel a šli jsme ven na procházku. Nezdálo se mi, že je něco v nepořádku.
Jak krásné je být dítětem, které je milované.
Častokrát jsem vídávala maminku velmi smutnou, plakala. Když však zjistila, že jí pozoruji, neváhala ani na chviličku a objala mě. Stiskla mě tak pevně až jsem dýchat nemohla. Začala se mi smát do ucha. Pohladila mě po vlasech a pak mě pustila a šla pracovat. Měla jsem vždycky všeho dostatek, jídla, hraček, oblečení i lásky. Jediné co mi chybělo, byl sourozenec. Vzpomínám, jak často jsem se maminky ptala, kdy budu mít bratříčka. Ale nikdy mi neodpověděla. Jen se usmála a řekla, až zavoláme do nebe.
Každý večer před spaním jsem se pomodlila, jako každá malá holčička. Poprosila jsem andělíčka, aby byla maminka šťastná. A nakonec jsem zavolala do nebe, opravdu jen po tichoučku, aby mě maminka neslyšela, kdypak mi pošlou toho mého bratříčka. Volala jsem častokrát, ale nikdo mě nikdy nevyslyšel.
Někdy je život opravdu nespravedlivý, ale člověk s tím nic nenadělá. Maminka zemřela, když mi bylo 16 let. To už jsem byla skoro dospělá dívka, plná rozumu a dychtivá po životě. Přestěhovala jsem se ke svému otci, který už dávno měl jinou manželku a další děti. Můj život v této etapě nebyl jednoduchý, ale dal se ustát.
Vdávala jsem se velmi brzy. Chtěla jsem vlastní rodinu, svůj domov, milujícího manžela a nezávislost. Tak jsem si to vysnil jako malá. Každá vdaná žena byla svobodná, mohla dělat, co chce, chodit kam chce, bavit se, asi tak jako moje maminka. To že je to naprosto jinak jsem pochopila až pozdě. Můj manžel byl velmi dobrá partie. Také mi jí všichni záviděli. Mladý, pohledný syn lékárníka a ještě k tomu všemu jsem do něj byla zamilovaná. Prvních pár let spokojeného soužití velmi rychle vystřídaly časy plné hádek a častých modřin. Je velmi výhodné mít v rodině někoho z oboru lékárnického. Když vás přepadne jakákoliv nemoc, léky byly vždy po ruce. A když jsem nešťastnou náhodou upadla na chodbě, byla po ruce náplast.
Už jsem nebyla malá holčička a moc dobře jsem věděla, že tehdy když jsem jako dítě volala do nebe pro svého bratříčka, bylo to naprosto zbytečné. Maminka žila naprosto sama. Od té doby co jí opustil můj otec, neměla žádného muže. Když žila s otcem, byla smutná, když odešel, byla taky smutná. A já pomaličku všemu začala rozumět.
Vychovávali mě ve víře. Chodili jsme v sobotu ráno na mši do kostela. Párkrát jsem byla i v zákristii a vyprávěla o tom mamince. Smála se mi, ale měla velikou radost. A i nyní jsem žila s Bohem. Ctila jsem svazku manželského, který vzešel před zrakem božím, a proto jsem nemohla nic dělat. Ač jsem byla nešťastná, nemohla jsem utéct. A tehdy jsem poprvé jako dospělá volala do nebe o pomoc. Pomoc přišla za 10 let. Manžel zemřel na nemoc, na kterou ani on ve své lékárně neměl lék. To že už nebyl, bylo pro mne vysvobození. Během našeho společného života jsme bohužel, anebo bohudík, neměli děti. Jeho otec mě neměl rád a tak mě ve vší slušnost vyplatil a donutil odejít.
Pár let jsem hledala své priority a někdy i cestu k Bohu, která se mi ztrácela ve spletitých zatáčkách. Vždycky jsem však měla pocit, že jsem se vrátila a pevně našlapovala na té správné cestě. A i mně se po čase poštěstilo a můj život dostal správný směr. Vdala jsem se po druhé. Můj druhý muž už nebyl tak výhodná partie, ani to nebyl žádný úžasný model, byl to obyčejný, těžce pracující muž. Ale s jistotou můžu říct, že mě miloval a já jeho. Byli jsme Šťastní, měli jsme oba práci, byt, ale přeci jen nám něco chybělo. Ač jsme se snažili, neměli jsme děti. Nevím za co mě pán Bůh tak trestal. Já se ho ptala každičkou noc, ale marně. Pomaličku jsem se stávala posedlejší a posedlejší myšlenkou, že musím dát svému muži dítě. Tak moc jsem ho chtěla a tak moc jsem byla zabraná jen sama do sebe, že jsem si nevšimla, jak moc ubližuji svému manželovi. Miloval mě a chtěl dítě tak jako já, ale na rozdíl ode mě se se skutečností smířil. A tehdy to bylo podruhé, co jsem volala do nebe, aby mi seslal Bůh dítě. Teď už před postelí neklečela malá holčička s kudrnatými lokýnkami a bílou krajkovou noční košilkou. Klečela tam žena ve středních letech, plná jizev na duši i na těle.
Nebylo mi dáno mít vlastní děti, jak říkával náš pastor, ke kterému jsem se chodívala vyplakat po mši. Za to mám určitě jiný úkol a ten mi vynahradí vše ostatní. Nádherná slova. S úlevou se poslouchali. Ač jsme měla oči zalité slzami, upřeně jsem zírala na sošku ukřižovaného Krista. Na ramenou jsem měla ruku pana faráře a s útěchou na srdci naslouchala všemu, co mi říkal.
Byla jsem žena, která už vlastně žena z jedné půlky nebyla, ale naučila jsem se s tím žít. Co jiného mi zbývalo. Začala jsem více chodit na faru a naslouchala jsem kázání z bible. Nakonec jsem odešla z práce a stala se hospodyní na faře. Můj muž s tím nesouhlasil, protože viděl, jak se od něj vzdaluji. Nechtěl se smířit s tím, že ho opouštím, i když já to tak neviděla. S odstupem času mu musím dát za pravdu a omluvit se mu. Měl pravdu, utíkala jsem od něj pryč. Nebyla jsem schopná dát mu rodinu a tak jsem se schovávala za pozlacené obrazy a pomlácené sošky se svatozáří.
Nevím, proč mě Bůh uložil tuto cestu, proč mi nedal v životě nic zadarmo. Nakonec mě můj druhý manžel opustil. Věděl, že se nikdy nenechám rozvést. Já ho tak trápila, odháněla od sebe, že nakonec opravdu odešel sám. Nikdy jsem ho už pak neviděla. Nevím, jak se mu dařilo, zda si našel někoho jiného, či umřel sám.
A tak plynuly dny, týdny, měsíce a roky a já žila v malém uzavřeném světě, který se zdál být bezpečným.
Během kostelních příprav na velký pátek jsem otírala obrazy a rovnala kancionály v lavicích. V první řadě hned na kraji lavice seděla mladá žena. Mohlo jí být tak dvacet let. Tiše se modlila, asi. Občas jsem zaslechla vzlykot. A tak jsem se k dívce přiblížila a viděla jsem, jak v ruce dřímá malé nemluvně, zabalené do zavinovačky. Sladce spalo. Nechtěla jsem nikoho otravovat a tak jsem potichu a nepozorovaně odešla. Běžela jsem pro pastora. Ta žena se určitě potřebovala někomu svěřit. A jediný kdo jí mohl vyslechnout a pomoci byl právě on. Nevím o čem, ani jak dlouho se spolu mluvili. Mě stačilo vědět, že se jí dostane odpovědi a pomoci.
Utekly asi tak tři měsíce od té doby. Křtiny, svatby, pohřby byly na denním pořádku v kostele. Lidé se brali z lásky, zasvěcovali děti bohu a dostávali poslední pomazání na cestě do nebe. Ale tehdy, když byl pohřeb jedné mladé ženy a malého dítěte, jsem začala o své víře pochybovat. Dozvěděla jsem se, že tu ženu a dítě zabil její muž. A když jsem ji viděla, vzpomněla jsem si na přípravy před velkým pátkem, kde klečela na lavici a vzlykala. Pochopila jsem, že hledala pomoc. Chtěla utéct a zachránit život nejen sobě, ale tomu malému božímu zázraku. A já jí nepomohla. Naopak poslala jsem za ní někoho, kdo vlastně tehdy nepomohl ani mně. Začala jsem si uvědomovat, jak moc hloupá a naivní je moje víra. Místo abych pomáhala, vyrovnávala se s životem, takovým jakým je, schovávala jsem se za křížek na krku a planá slova na starém papíře.
Není lehké odejít odněkud, kde se cítíte v bezpečí. Ale dokázala jsem to. Odešla jsem, našla si podnájem, práci a zkoušela znovu žít. Možná jsem přeskočila z hlavní cesty, na které nebyl ani kamínek, na vedlejší zarostlou cestu plnou děr a kamenů, ale zas jsem měla pocit, že žiji.
Našla jsem si práci na místě, kde bych to nikdy nečekala. V domově pro sirotky. Starala jsem se o ně s takovou láskou jako by byly všechny moje děti. A ač jsem je neporodila, byla jsem pro ně jejich mámou. Bůh mi nedal jedno dítě, o které jsem prosila a volala do nebe, jak říkávala moje maminka, ale dal mi za to desítky dětí, které neměly svoje matky.
Učila jsem je věřit v pána Boha, uctívat staré lidi, lásce k ostatním a nakonec jsem je učila volat do nebe, když jejich srdíčko po něčem moc toužilo.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Luna | Ulice | Snad ještě jeden den | S křížkem po funusu | Uplakaná