Jeden, dva, tři, čtyři… počítám, kolika listy se pyšní můj první podzimní drak. Dělám ho pokaždé, když přijde podzim. Na stejném místě, ve stejnou dobu. Vzdávám tak holt silnému a chladnému větru, pestrobarevným listům javoru a dětským naivním hrám. Znám toto místo už moc dlouho a stále je stejné. Stromy mají sice své koruny o něco blíž k nebi. Kmeny zmohutněly a přibyly na nich další bolestné vrásky. Lavičky ztratily pel a zarostly trávou. Ale jinak je vše naprosto stejné. Je to místo odpočinku, nádherných snů. Je to poslední zastávka pro zachycení zlatých paprsků do tváře.
Splést dlouhého draka je záležitost vetší zručnosti. Natáhnout dlouhý ohon tak, aby se nepřetrhlo křehké spojení dvou listů, obnáší značnou dávku obratnosti. Pečlivě si vybírám každý list. Nezáleží jen na krásných barvách, dokonale vykreslené kostře, ale také na pružnosti a samozřejmě na dlouhé a měkké stopce.
Nepřeberné množství listů na mě volá. Chtějí být součástí mého infantilně tradičního rituálu. Mám už tak dlouhý ocas, že i já sama se bojím jakkoliv se pohnout. Nastal čas najít tu nejoriginálnější hlavu pro draka. Většinou posloužilo více spletených listů do klacíků. Ale to není ono. Letošní rok je ve znamení nových výzev a nápadů. Hledám jakoukoliv maličkost, která by mi padla do oka. Prodírám se kolem keřů, dívám se i za lavičky. Když už pomalu vzdávám své novátorské postupy. Vidím, jak v jedné malé kupce listí, svítí list popsaného papíru. Neváhám ani chviličku a už jej držím v ruce. Klasický linkovaný papír, popsaný z obou stran. Číst se mi moc nechce. Jenže na jedné straně na mě vykukuje velikými písmeny slovo DĚKUJI. Že by dnes někdo někomu děkoval, honí se mi hlavou. Má snaha o charakterní chování vzala velmi rychle za své a přistihla jsem se, jak zuřivě hltám každičké slovo na papíře. Je to nádherný milostný dopis. Není smutný, ani moc nesmyslně zaláskovaně dojemný. Je to dopis pro ženu, která způsobila, že se jeden muž stal lepším, protože mohl milovat. Ač jeho láska nebyla nikdy prozrazena ani opětována, děkoval ženě za nádherný pocit naplněnosti, kterou nevědomky rozdávala.
Ano to je naprosto dokonalá součást mého draka. Romantický dopis, jako základní kámen letních lásek, který plynoucí čas odsouvá do pozadí chladných a romanticky depresivních večerů přicházejícího podzimu. Ohon z javorových listů jej popohání směrem k další naivně romantické lásce. Připevnila jsem konec listů k papíru a kolem jsem prostrkala několik zajímavých listů z dubu a jilmu. Nádherný, mistrovsky dokonalý výtvor jsem zavěsila na keřík šípku vedle mé oblíbené lavičky.
Chodila jsem se na svůj výtvor dívat každý den. Zůstal netknutý na svém místě. Jen vítr občas rozechvíval několik listů ohonu. A dnes když jsem přišla naplněná několika bizardními problémy z práce a zoufale doufala v nádherně provoněný a poklidný podvečer, se můj drak proměnil. Dopis zmizel a místo něj velmi precizním způsobem zůstal uvázaný čistý papír, na němž bylo napsáno: „Lásku čas vzal, lásku čas dá“. Trochu mě to rozhodilo. Zadívala jsem se na všechny strany, plná rozpaků jestli mě někdo nepozoruje, jsem se stále nervózně rozhlížela. Bylo mi dost trapně. Přeci jen to byl něčí soukromý dopis a já z něj udělala posla podzimu. Chvíli jsem přemýšlela. Rozebírala a spekulovala nad možnými pocity dotyčného. Nakonec jsem usoudila, že nemohl být zas tak moc naštvaný, protože velmi pečlivě předělal mého draka. Nenapsal žádný sprostý ani puberťácký vzkaz. Jen pár docela moudrých vět. Vlastně mi to přišlo docela zábavné. Začala mě nahlodávat myšlenka odepsat. Odepsat!!!! Bojovala jsem asi tak 5 minut. Má zvědavost je silnější. Vyndala jsem své kuličkové pero a přemýšlela, co bych tak mohla opovědět. Přeci jen jsem žena činu a mé hluboké hloubání mělo velmi rychlého konce. Jasně a stručně jsem napsala.: „S pravou láskou léta odříkání zmizí“. Chvíli jsem ještě poseděla, popřemýšlela o svém životě a jako vždy plná tisíce nezodpovězených otázek, odcházela velmi pomalým krokem domů.
Je to možná zvláštní, ale z mého podzimního draka se stal na krátký čas malý spisovatelský deník dvou bláznů. Každý den jsem přicházela na své místo a vždy jsem našla na svou písemnou reakci odpověď. Jsou to všechno nádherná slova, plná porozumění a moudrosti. Je zvláštní, jak dva naprosto cizí lidé si rozumí a dokáží se svěřit na kus obyčejného papíru. Bylo mi nádherně. Toto rozkošné dopisování však nemělo dlouhého trvání. Jak to tak bývá, když přijde chladný podzim, s ním přijde i rýma a chřipka. A tak se stalo. Onemocněla jsem a na místo příjemných chvil strávených na lavičce s papírovým drakem, jsem ležela zachumlaná v posteli asi tři týdny. Po těchto dlouhých, nekonečných týdnech samoty jsem se konečně dostala ven. Přistihla jsem se, že se chovám jak malá holka. Celou cestu k šípkovému keři jsem doufala, že najdu svého dráčka s dopisem.
Jak trpká a bolestná jsou zklamání. Drak z keře zmizel. Nikde nebyl žádný vzkaz. Dívala jsem se snad všude. Bylo mi líto, že naše společné chvilky tak rychle skončily. Jsem zvyklá na životní realitu, absurditu a neromantičnost. Ale přeci jen mě to mrzelo. Netruchlila jsem, jen se mi bude stýskat po trošce lidského teplého slova.
Každá rekce má své následky a tak jsem se rozhodla, že tento drak byl posledním. Uběhlo několik podzimů a já už svého draka opravdu nikdy nepostavila.
Zoufalí a nenapravitelný romantik jsem však stále. Když čas dovolí, prožívám nezapomenutelnou romantiku s přáteli na toulkách přírodou. Dlouhé cesty za slunného či mrazivého počasí, útulné kempy s malými ohništi, lahodná vůně hořícího dřeva. Dlouhé večery za doprovodu kytary a sborového zpěvu. Nepřekonatelně dobíjející víkendy. Vracíme se na místa, která jsou provoněná společnými vzpomínkami, ale rádi zabloudíme na místa opředená tajemnou novotou. Tak to mu bylo i dnes. Po dlouhém, celodenním pochodu neznámou krajinou, jsme složili těžké batohy a propocené boty v nádherném kempu. Na kraji lesa podél protékajícího potůčku. V takové malé úžlabince. Tam kde končil hustý les, začínala drobná loučka, na jejímž konci protékal ledově zurčící potok. Zlámané tělo po náročném maratonu, zoufale křičelo o pomoc. Poslední namáhavá práce!! Zajištění všech nutností k poklidně probíhajícímu večeru. To je poslední dnešní kapka potu v již zvlhlém šátku na čele. Posbírali jsme dřevo, natáhly celty, uvařili čaj a pojedli něco teplého za celý den. A pak přišla už jen slastná odměna. Rozesmáté tváře, vtipné historky a nádherné písně. Miluji tyto večery. Jsou plné skutečného života, který nebolí. Sedím na dřevěných kuláčích, držím v ruce horký plecháček s voňavým svařákem. V druhé ruce žmoulám kousíčky klacíčků, se kterými vyrývám do písčité země různé nahodilé obrazce. V hlavě se mi honí slova písně, která zní do všech stran. Mělké tóny kytary nemůže nic vyrušit. Všichni si pobrukují, drží se za ruce, zasněně hledí do plápolajícího středu ohniště. A pak vzájemné tiché souznění prolomily těžké kroky. Zadívali jsme se směrem k lesu do širé tmy. Po chvíli se ze tmy vynořila postava. Zvučný, hluboko posazený hlas rozezněle ohromil slůvkem „Ahoj“ směrem k ohništi. Nikdo nezaváhal. Ač jsme byli vytrženi ze svého transu, jednohlasně jsme opakovali „AHOJ“. Náš nový host složil batoh, opřel kytaru o strom a rázně se přiblížil k ohništi. S naprostou jistotou mi podal ruku. Široký úsměv, jiskrné oči vykoukly ze tmy na mě.
„Drak“, vyhrknul na mě a přitom pěvně mačkal mojí ruku.
Nevadí nám žádný nově příchozí, rádi uvítáme kohokoliv, kdo je aspoň trošku bláznivý jako my.
Chvíli jsme se bavili, kdo je, odkud jde, kam má namířeno. Sdílně jsme vyprávěli naše strasti během dne i plánovaná dobrodružství. Věděli jsme, že každý máme jiný směr, jiné cesty před sebou, ale dnešní večer nám byl společným. Po chvíli se Drak zvedl a namířil si to ke své kytaře. Vytáhl krásnou dvanáctistrunnou kytaru s oprýskaným pelem, provoněnou nespočtem táboráků. Z batohu vylovil malý zpěvník, ručně psaný a nechal každého prozkoumat jeho osobní vizitku oblíbených písní. Bylo tam několik písní mému srdci blízkých, několik písní, které vůbec neznám a několik pro mě běžných odrhovaček. Písně se hrály a večer pokročil ke svému konci. Vypila jsem několik smalťáčků plných svařeného vína. Celým tělem mi proudila naprostá únava a slastně opojná otevřenost.
„Ještě jednu píseň“. Poprosila jsem.
Vztáhla jsem ruku po malém zpěvníčku. Listovala jsem a vybírala poslední správnou tečku společného večera. Na konci zpěvníku ležel dvakrát ohnutý starý list papíru a pod ním se lisoval nádherný javorový list. Položila jsem si zpěvník na kolena a složený list otevřela. Snad v domnění, že tam bude ta nejlepší píseň večera. Jenže jsem se mýlila. Nebyla to píseň. Byl to dopis. Psaný dvěma různými písmy. Byl to můj dopis z podzimního draka před třemi lety. Dopis, který jsem hledala a čekala na něj u šípkového keře.
Léta odříkání, pravá láska, vše přišlo a skončilo v pravou chvíli.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Chvíle přání | Stádo | Uplakaná | Sklizeň lásky | Maluji...