Jen pryč - 2. část

Hodně dlouho jsem se rozhodovala, zda-li tuto povídku zveřejnit, či nikoli. Je to poměrně děsivý příběh mé velmi dobré kamarádky, který se opravdu stal. Sice vypadá jako vytržený z pořadu "Věřte - nevěřte", ale hlavní linie příběhu není pozměněna. Samozřejmě jména, místa a trochu i časy jsem v rámci utajení kamarádčiny totožnosti upravila. První čtenářkou byla ona. Schválila mi to, a tak jdu s kůží na trh. Jelikož vše nešlo sepsat na několik řádků, je povídka delší. Proto jsem ji rozdělila do několika částí, které budu zveřejňovat průběžně.


Autor: Deneir , 5.7.2009, Povídky

  

„No, to je paráda,“ založil ruce v bok, „já támhle musím poslouchat kázání o tom, jak nezvládám svého syna, a vy se tady kliďánko bavíte, jako kdyby se nechumelilo.“
„Nechceš se přidat?“ pronesla jen tak Kamila. Nemyslela to zle.
„Co? Ty budeš ještě drzá?“ přikročil Kubíny k dívce a vlepil ji facku. Vzal hru ze stolu a jedním mocným nápřahem ji smetl se stolu. „Švihej se učit,“ zahřměl na Filipa. „A běda ti, jak vystrčíš nos z pokoje!“

Chlapec skočil na postel a usedavě plakal. Proč nás nemá rád? Vždyť by to šlo přece vyřešit i v klidu, jen kdyby si něco nechal někdy vysvětlit. Už abych byl velký. Vezmu sestru a odstěhujeme se na druhý konec republiky. A třeba i do ciziny. Na Havai. Tam bylo tak krásně, to tam byli ještě s maminkou. Teď tam tak být. Bez táty. Bože, jak já ho nesnáším...
„Hezky se učíš, hm,“ promluvil mu náhle otec za zády. „Všímám si, že mě poslední dobou vůbec neposloucháš.“
„Já už jsem naučený a úkoly mám taky napsané,“ pronesl odhodlaně.
„Řeknu ti jednu věc. Dneska ve škole jsem si připadal coby malý uličník a musel poslouchat, jak strašně zlobíš, jak tě prý nezvládám, že jsi roztěkaný, věčně něco zapomínáš, nevnímáš při hodinách, děláš si prostě, co chceš. A navíc ještě ty boty. Věděls´, že chtěli volat na policii? Dovedeš si alespoň trochu představit, jak jsem vypadal? Jaká je to strašná ostuda? Moc jsi mě zklamal. Ale jak jsem slíbil, dneškem ti začíná vojna, o jaké se ti ani nesnilo. A když nebudeš poslouchat, řemen mám pořád po ruce. Od kantorky už nechci slyšet jedinou stížnost, mám svejch starostí dost. Mluvím jasně?“
„Ano, tatí.“
„Ukaž mi ty úkoly.“
Filip mlčky nalistoval příslušné stránky v sešitech. Už mu bylo zase smutno. Doma je mu vždycky smutno.
„Příšerně načmárané. A co ty škrtance? Hrůza a děs. To se to nestydíš odevzdat? To je tedy vizitka. No prosím, matika jakbysmet. Podtrháváš od ruky, píšeš bez podložky. Tak to tedy ne, pod tohle se nepodepíšu.“ Vzal oba sešity a přetrhl je napůl. „To přepíšeš do nového. Všechno hezky od začátku. A krasopisně.“
Cáry papírů hodil po Filipovi. „Můžeš začít. Dokud to nebudeš mít hotové, neopustíš pokoj.“
Filip sesbíral kusy domácích sešitů a dal je dohromady. Další zbytečná práce. Ach jo. Takových úkolů. To nenapíšu ani do rána. A to jsem tam měl i jedničky…

Kamila umývala nádobí, když za ní otec přišel.
„Hraješ si na matku?“ pronesl jí do zátylku.
Dívce zamrazilo. Zalapala po dechu, na tohle nebyla schopná odpovědět. Jak vůbec může…
„Proč se ho tak zastáváš?“
„Jsi na něj moc přísný.“
„Přísný? To je legrace? Dnes a denně na něj slyším stížnosti. Už mě to nebaví. Vynadali mi, jako kdybych byl já ten zlobivec. Co všechno si vždycky musím vyslechnout, to je hrůza. Taková hanba, co vrhá na podnik a na mě.“
Aha, tak o tohle jde. Nejde o výchovu, ale o to, aby se pan Kubíny necítil špatně, aby synáček nepošpinil dobré jméno fungující firmě. Jak by se pak v novinách vyjímaly zprávy, že syn váženého podnikatele je zlodějíček?
„Je to ještě malý kluk, občas něco provede, ale jinak je moc hodný. Pomáhá mi, učí se výborně...“
„Tak dost! Vidíš ho úplně jinak. Počkej, až budeš mít vlastní děti, to si teprve užiješ, maminko.“
„Možná, ale určitě je nikdy nebudu bít. A máš pravdu – jo, někdo ho musí mít rád, když ty nemáš,“ provrtala ho svýma jasnýma hnědýma očima.
„Teď jsi chytrá. Ale to si ještě povíme. Už se těším na vnoučata! Já ho nemám rád. Zrovna já. Kdybych ho neměl rád, princezničko moje, tak bych o něj ani prstem nezavadil, ať si dělá co chce. Ale já kvůli němu chodim z bláta do louže a ty mi řekneš…“
Kroutil hlavou a škrábal se na předloktí jako vždy, když byl ve velkém stresu.
Nevyznala se v něm. Chvilku jí připadal tak milý, chvilku by byla radši, kdyby neexistoval.
„Nic nechtěl ukrást, tati. To by nikdy neudělal. Není to hlupák,“ pronesla už smířlivěji.
„Je rozmazlený. Měl jsem zasáhnout dřív, než ho matka zkazila. Dopadne to s ním úplně stejně jako s Petrem. Je pro mě zklamáním. Ta jeho dnešní poznámka mě stála pět tisíc. Jen kvůli hrozící dvojce z chování, a piš si, že by ji dostal!“
Otec se posadil do křesla a skryl hlavu do dlaní.
Za nic nestojí. Mám špatnou rodinu. Tenhle jestli někdy zdědí podnik...
Dívka chvíli jen tak zamyšleně pozorovala dění za oknem, zatímco jí jarová voda varhánkovatěla prsty.
„Proč jsi to udělal? Nemusel jsi přeci uplácet. Nějak by to dopadlo. Vysekal by se z toho sám a přinejhorším by mu tu dvojku dali. Přeci by to nebyla taková tragédie.“
„Ale musel, musel, děvenko. To ještě nedovedeš pochopit, jsi moc mladá. Zlodějina. To by byla výborná věc. Už vidím, jak by to místní drbny pěkně rozmázly. Taky by nás to mohlo stát větší peníze. A pak by si řekli – jaký syn, takový otec, kdoví, kam až by to zašlo.“
„Tomu nevěřím, že by nějaká klukovina mohla ohrozit pověst podniku a jména.“
Muže už začalo téma unavovat. Filip, Filip, Filip. Jako by byl jediný na světě, na kom tu záleží. Smrad je to. A řezat ho budu, ať se klidně zblázní. Vymlátim to z něj jednou provždycky… Nemám rád, nemám rád…
„Ty jsi něco jiného. Vždycky jsi byla. Ale nemáš pravdu, sakra, že bych ho, vás, neměl rád. Je to těžké, víš, mně taky moc chybí. I když už je to tak dlouho…“
Ulekla se jeho náhlé změny chování. Chvilku drsňák a pak se mi tu div nerozpláče. Cholerik jeden!
„Pojď se ke mně posadit,“ ukázal na pohovku.
„Nemám čas, chtěla bych to dodělat.“
„Kamilo!“
S povzdechem odložila houbičku a šla k otci.
„Jsi moc pěkná žena. Dospíváš každým dnem.“
Ach ne, tyhle rozhovory nesnáším. Už zase bude…
„Až doděláš školu, chci, abys nastoupila u mě v kanceláři jako asistentka. Přepíši na tebe 20% společnosti Kubíny group software. Co ty na to?“
Aha. Tak tohle tedy rozhodně nečekala.
„Já ale myslela...chtěla jsem jít dál do školy, na vysokou.“
„Dobře. Tak alespoň na vedlejší pracovní poměr. O prázdninách můžeš zkusit praxi, abys měla co napsat do životopisu.“
„To je přeci ještě daleko, jsem teprve ve druháku.“
„Uteče to jako voda. Jen jsem tě na to chtěl připravit. Uč se hlavně jazyky a s počítači. Víc nebudeš potřebovat.“
Dívka sledovala sekundovou zlatou ručičku na hodinách. Zajímavé, jak se vždycky slunce pěkně odrazilo, když byla na poloviční cestě mezi pětkou a šestkou…
A mám to. Nalinkovaná budoucnost. Nemusím se strachovat, že bych nesehnala práci. Můžu se připravit léta předem. Ale chci to? Není lepší počkat na příležitost, která vyvane odkudsi z neznáma? Mám přeci spoustu plánů, co chci uskutečnit. Mám se zabednit v softwarovém podniku, když mě počítače vůbec nezajímají?
„Co se děje? Něco se ti na tom nezdá?“
„Učím se na přijímačky na práva.“
„Právnička? Na to nemáš, zůstaň na zemi. Vezmi příležitost, co ti nabízím. Ale rozhodni se rychle. Nechci všechno měnit ze dne na den.“
Na to prý nemám. Jak jen to může vědět? Nikdy jsem neměla na vysvědčení ani jedinou horší známku než jedničku. Co chci, to dokážu. Matka to říkala.
„Nechceš počkat na Filipa?“
„No jistě!“ vyskočil. „Zase on. To už tady jednou bylo, myslím. Pořád čekám, až některé z mých dětí ocení práci, kterou jsem vykonal kvůli nim. Ale toho se asi nedočkám. Nejdřív Petr. Teď ty odmítáš. A Filip je k ničemu. Tak to vypadá, že veškerá snaha přijde vniveč. Nevděčný parchanti!“

Petr byl nejstarší z dětí, velice problémový. Už odmalička byl samý průšvih. Nikdo ho nedokázal zvládnout. Otec trávil většinu dne v práci při zakládání firmy a na syna neměl vůbec čas. S dobromyslnou matkou zvlčel do té míry, že druhý stupeň základní školy dokončil jen tak tak., ale to byla také konečná. V deváté třídě přičichl k drogám. Protloukal se tak nějak po melouchách, vždy na několik dní zmizel a vrátil se v hrozivém stavu. Rodiče ho donutili jít na léčení, ale z něj také utekl. Jednoho dne přijel vymóděný v novém bouráku s blonďatou kočičkou na předním sedadle. S otcem se hrozně pohádali. Petr nedokázal vysvětlit původ peněz, které tak náhle získal, a samozřejmě ani způsob zisku řidičského oprávnění. Otec ho vyhodil. Jen tak. Na ulici. Od té doby rodinu nenavštívil. Jen Kamile poslal pohled k Vánocům odkudsi z Kalifornie. Že tady teď žije. Čeká rodinu a má se dobře. Víc nic. Jistě někde v klidu oslavil své třiadvacáté narozeniny. Nikdo neznal jeho adresu, a proto mu ani nemohli dát vědět o matčině smrti.

„Vždyť já tě neodmítám, tati. Jen to nechci hned po škole. Jsem mladá, třeba budu ještě cestovat, pojedu do Ameriky na brigádu, vystuduji školu, třeba si založím rodinu. Pak můžu dělat u tebe. Vždyť přeci nechceš do penze tak brzo.“
„Do jaké penze? Chci tě uvést do života, abys to měla jednodušší.“
„Ale já nechci.“ řekla tiše, ale důrazně.
„Huso hloupá. Počkej, až budeš na pracáku a budeš brečet, že jsi mě neposlechla. Vykašlu se na tebe.“
„Ale třeba si to ještě rozmyslím, vždyť to přeci nemusí být hned.“
„Jasně, tatíček bude v záloze. Až bude nejhůř, podnik ti bude dobrý. Pěkně jsi se vyznamenala.“
„Tak tohle nebudu poslouchat,“ odsekla a zvedla se. Tohle je to jeho mám vás rád?
„Sednout. Ještě jsem nedomluvil,“ okřikl ji. „Nějak začínáš vystrkovat růžky. Jdi drzá až na půdu. Nelíbí se mi to.“
„Jen jsem řekla svůj názor.“
„Samozřejmě.“
Ach jo, proč musí být tak tvrdohlavý? Horší než malé děcko, když není po jeho.
Vypjaté ticho v místnosti protrhlo zazvonění mobilního telefonu. Muž přijal hovor a chvilku se bavil o obchodních záležitostech. Když zavěsil, pravil jen: „Musím do práce. Vrátím se nejspíš pozdě večer. Dohlédni, aby šel Filip brzy do postele. A ty žádné courání venku. Až přijedu, dokončíme náš hovor.“
Odešel do své domácí kanceláře, sbalil několik lejster a laptop a zanedlouho již startoval luxusní vozidlo, které ho mělo odvézt na místo určení.
(pokračování příště)

Zobrazeno 17x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Jenny 14.1.2012, 10:00
Hodnocení: 5

strhující, jen bych se opakovala
každopádně jdu hned na pokračování.

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>