3 002 autorů
Vrzající kolo není vždy naolejováno - občas je vyměněno.
[Peers John] Další >>
Hebi Ichigo (Trnité jahody)
První část starší povídky. Ráda bych se k ní vrátila, ale nejprve vám chci alespoň část ukázat a požádat o hodnocení a vyjádření, zda má cenu pokračovat. Uvítám jakékoli připomínky i případné nápady na vývoj děje.
Autor: JezinkaHime
,
4.1.2012,
Povídky
2010, Berlín, Německo
Noční nemocniční chodbou oddělení intenzivní péče se rozléhaly těžké kroky. Jejich původci bylo deset můžu v dlouhých černých kabátech, které jim dosahovaly až k okovaným botám. Ten, který šel v čele, rukou dával ostatním znamení. Dva z nich se oddělili a vešli do místnosti označené jako sesterna, zatímco ostatní pokračovali v cestě. Za jejich zády se brzy ozvalo několik přidušených ženských výkřiků.
Bílé světlo zářivky neklidně poblikávalo na stopě, když otevřeli dveře na konci chodby. V pokoji stálo jediné nemocniční lůžko obklopené množstvím poblikávajících přístrojů. Zdálo se, že přišli včas.
Vůdce skupiny udělal několik kroků vpřed.
,,Tamiko-sama, vaši služebníci jsou zde." S hlubokou úklonou pronesl poslední větu nutnou k probuzení.
Přibližně osmnáctiletá dívka která dosud nehybně ležela v bílých nemocničních poduškách otevřela oči. Beze slova se posadila, přeběhla všechny muže ocelově šedým pohledem.
Na sesterně hlasitě pípal přístroj ohlašující, že se probudila z komatu. Neměl však koho přivolat, tihle muži jsou pečlivý. I když zrovna ona už jejich ochranu nepotřebuje. Okna pokoje se zachvěla pod náporem větru.
Vstala z postele a několika rychlými pohyby ze sebe strhala hadičky od přístrojů.
,,Oblečení." Řekla prostě a přesto v tom jediném slově zazněla celá arogance jejího bytí. Jeden z mužů jí s uctivou poklonou podal balíček věcí. Bez většího zájmu jej od něj vzala, načež vůdce skupiny rychle zavelel k tomu, aby všichni opustili pokoj, a on sám, za sebou zavřel dveře.
Tamiko si zběžně prohlédla co si to má obléct. Upnuté kalhoty, halenka střihem podobná kimonu s typicky dlouhými rukávy, široký pásek a vysoké boty na podpatku. Po rtech jí přeběhlo cosi, co by se možná dalo nazvat úsměvem. Ren prozatím plnil jejich dohodu a poslal jí přesně to co si vyžádala, v černé a temně modré barvě.
Beze spěchu se oblékla a přešla k malému zrcadlu nad umyvadlem. Pečlivě zkoumala každý rys své nové tváře. Nebyla přímo spokojená, ale mohla dopadnout hůř. Dlouhé světlé vlasy té dívky přece jen docela dobře ladily s jejíma šedýma očima.
Vyšla na chodbu, kde čekal její doprovod. Muži se skloněnými hlavami a pečlivě se vyhýbající jejímu pohledu ustupovali stranou, aby mohla projít.
,,Katanu." Napřáhla ruku k veliteli skupinky.
,,Tamiko-sama.." Hluboce se uklonil muž ,,Ren-sama se domnívá, že ji na cestu do Tokia nepotřebujete, proto jsme vaši nepřivezli." Neodvažuje se narovnat.
,,Dej mi svou." Zazní její odpověď prostě a přesto natolik výhružně že bez protestů uvolní z opasku svojí a položí ji na napřaženou ruku.
Na stříbřitě lesklé oceli se na okamžik mihne odraz zářivkového světla chodby. Devět mužů stojí bez pohnutí. Krev desátého na bíle vymalované stěně vytvořila abstraktní malbu. Sehla se pro jeho hlavu a za vlasy ji zvedla ze země.
,,Příště se ani Ren-sama ani nikdo z vás nebude domnívat, ano pánové?" Nečeká na odpověď, hlavu hodí muži nejblíže stojícímu k ní. ,,Teď jsi vedoucí ty, tak veď." Ukáže rukou do prázdné chodby. Muž se ještě chvilku dívá do mrtvých očí svého bývalého šéfa. Pak jeho hlavu postaví na židli u stěny a rázným krokem se vydá k východu z nemocnice, následován Tamiko a svými muži.
Před vchodem do nemocnice stála zaparkovaná jejich auta. Stejně nápadná a ve své nápadnosti neviditelná jako oni. Během několika minut se překvapivě rušným nočním provozem dostali na letiště. Díky správným dokladům a správným lidem bez jakýchkoli problémů nasedli do soukromého letadla. Muži se od ní stále snažili být co nejdále a ani na okamžik se jí nepodívat do očí. Zdá se, že ji její pověst předchází a to si myslela, že už je pouhou legendou.
1445, Edo, Japonsko
Byl neobvykle větrný den, když na periferii teprve vznikajícího Eda předávala chvějícíma se rukama matka svou, ani ne dvouletou holčičku, ženě v bohatě zdobeném kimonu.
,,Nebojte se, bude o ni dobře postaráno. Jednou na ni budete hrdá, bude bránit celou naši zemi."
,,Ano, ano já vím..." Přikývne matka roztřeseně a naposledy políbí svou dcerku na tvář, v očích ji pálí slzy.
,,Nesmíte plakat, paní! Buďte hrdá. Máte výjimečné dítě a jednou, jednou o něm bude mluvit celé Japonsko!" Vzala žena nechápající dívenku za ruku, její matce dala slíbený obnos peněz a zmizela i s dítětem v uličkách města.
Ještě dlouho tam její matka stála a dívala se i když už dávno ztratila svou dcerku z očí.
Tamiko vyrůstala v internátní škole s několika dalšími "nadanými", kteří byli z celé země vybráni aby až ukončí výcvik chránili svou vlast. V "programu" však došlo k několika chybám a z malých jahůdek se staly trnité jahody. Vychovatelky, trenéři, učitelé. Každý z nich měl z moci těhle dětí strach a choval se k nim s tím největším odporem a opovržením. Měli je učit harmonii, klidu, míru. Dali jim ale poznat jen hádky a rozkazy. Ničili pomalu jejich duše až ji v každém rozlámali na stovky kousků.
Byl neobvykle větrný den, když škola "nadaných" byla stržena vychřicí, lehla popelem a byla pohlcena zemí. Na nebi se shromažďovaly velké blesky, zvířata z okolních lesů stála vyrovnána jako vojáci za hloučkem přibližně dvanáctiletých dětí.
Každé z nich dnes poprvé svedlo opravdový boj, každé z nich dnes zabilo svou duši, každé z nich se usmívá v ruce držíc zkrvavenou katanu.
Hned vpředu stojí Tamiko. Drobná dívenka s dlouhými černými vlasy a ledově šedýma očima. Před ní klečí ředitelka institutu, ta, která ji před deseti lety odvedla od její matky. Rukama se drží za hlavu, v očích šílený výraz, občas poprosí o smilování. A Tamiko se dál usmívá a nechává ženu uvězněnou v představách, které jí vkládá do mysli. A nechá ji tak uvězněnou ještě mnoho hodin než zemře vyčerpáním, zkroucená v křečích šílenství.
Zdálo se, že nikdo nedokáže zastavit vražedné běsnění, které se pak rozběhlo napříč zemí. Každý z Hebi Ichigo se toužil mstít. Mstít se všem kdo dovolil aby mu vzali duši, kdo znal jejich rodiče a nezasáhl, kdo byl jejich příbuzný a myslel si, že pro ně dělá dobře.
Pět let trvalo tohle peklo, pět let trvalo, než se Hebi Ichigo opět v celém poštu sešli na místě kde do všechno začalo, kde stával institut. Mnoho silných mužů tehdy obětovalo svůj život aby všechny Hebi Ichigo poslaly tam, odkud pochází - do pekel.
Z pověsti se však časem stala legenda, z legendy pohádka, z pohádky pověra. Ale jen do doby, než si Ren na Hebi Ichigo vzpomněl. Jen do doby, než sehnal jeden z devíti náhrobků patřící jednomu z devíti vraždících dětí. Jen do doby než přivolal Tamiko.
(celkem: 3, počet hlasujících: 1)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
kvalitní komentář (0)
můj momentální stav je lehce v útlumu, takže podrobnější koment si nechám na zítřek, jsou tam drobný chybky, myslím že jedna hrubka a pár vyloženě překlepů
ale líbí se mi to nastínění, určitě bych chtěla číst i další.
kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Každý sebevrah má svého vraha | Čekárna | Ta, která vždy přijde | Hebi Ichigo (Trnité jahody) | Bezpečný dům I.