Klid, blažený stav každého feťáka těsně po rauši. Po klidu ovšem přicházejí střípky vzpomínek a s nimi ještě větší chaos, než si člověk dokáže představit. Mysl se začne soustředit na neexistující detaily předešlé noci. Tyhle stavy už jsem měl v malíčku. Pár rychlých pohybů směrem k rozkroku. Ujištění se, že vše je tam, kde má být, nevěnuji už pozornost pomočení nebo rozešlému zipu. Jsou to malichernosti v porovnání snahy vzpomenout si, kde to jsem a jak jsem se sem vůbec k čertu dostal. Místnost připomíná pokoj na záchytce, co jsem znal tak důvěrně z vyprávění kamarádů. Ale nejsou tu popruhy, ani bílé postele, něco bílého tu je, ale pochybuji, že je to povlečení. Hádám spíše měsíc staré zvratky od minulého nocležníka. Nechutné, přesto to vyvolává pocit hladu, a s ním se dostavuje i touha po další dávce.
Kontroluji svůj batoh, ach, můj přenosný pokoj na zádech. Nikdy prozatím nezklamal a snad ani nezklame pro tentokrát. Radost v očích by se dala dělit na gramy a prodávat za extravagantní cenu, tak byla silná. Pod několika nesmyslnými věcmi konečně nacházím mobil, spasení, uzamčené v černé krabičce. Přec nedosažitelné, baterie je vybitá. Začíná se mi v těle hromadit zlost a abstinenční příznaky. Rychle jednat, kde sehnat baterku do tohohle předpotopního krámu, sláva tobě, Lenine! Připadám si jako bych v rukou svíral vlastní konec existence v malé černé rakvičce. Ironické, že stejná věc mě vždy dostane do srabu, ale také mi z něj pomůže. Divný je tento svět a jeho smysl pro rovnoprávnost, spíše rovnováhu. Několikrát opakovaná resuscitace nepomáhá, zmáhá mě únava, ale tady již nemůžu déle zůstat. Zapnout zip u kalhot, pak u batohu, zavázat boty až ke kotníkům a vyrazit do světa hledat fet.
Čím déle se ocitám na straně nebytí, tím těžší jsou návraty. Současnost se mi mění na minulost a minulost na pouhé „kdyby.“ V budoucnosti nemůžu už hledat ani idylické fantazie, nemám ponětí o čase a jakákoli růžovější myšlenka se okamžitě stáčí k fetu. Svět se stal sám sobě karikaturou a já průvodcem v tomhle obludáriu. Vstupné „Jeden šleh“ hlásá mi tlampač nad hlavou. Svízelné bytí stlačené a vtěsnané do batohu na zádech mi dává poslední jistotu, že někdo nebo něco za mnou stojí, prozatím. Náročnost chůze jsem se za ta léta naučil minimalizovat, jak jen nejvíce to jde. Nejprve jsem se pokoušel o indiánskou chůzi, střídat krok a běh, plíce rezolutně odmítly nápad už v prenatálním stádiu uskutečnění. Mnoha pokusy a omyly jsem dospěl k jednoduchému kompromisu, výsledek? Má chůze připomíná poslední marš umírajícího šakala, každou zdechlinu, mršinu, odpadek důkladně prohledám ve snaze nalézt cokoli, co by se dalo sníst nebo zpeněžit. Šakalí chůze má také jednu velkou výhodu oproti opilecké chůzi. Předem signalizuje, že je lepší pro ostatní lidi přejít na protější chodník.
Je to slastný okamžik, když člověk ví, že je něco jiného, než všechny ty ovce kolem. Dobytek, uvězněný v pomyslných světech o své velkolepé dokonalosti. Robotníci z jiné planety, snažící se uživit se na kupě sraček. Sláva vám, lide pracovitý! Každé ráno vstávat do práce, dřít se až do morku kostí a líbat prdel člověku, kterého vlastně ani neznáte. Přijít domů k ženušce, kterou už vlastně ani nevíte, proč jste si brali. K dětem, se kterými další rok života znamená utrpení a vzdalování se snu, že jednou ony budou živit nás. Nechat se čechrat na umírající pěšince vlasů levnými kanály a pomalu si nechat vysávat mozek z posledních genitálních buněk. Raději trávit dlouhé hodiny sám před zrcadlem a ujišťovat se, že všechno tohle mdlé maso bylo jednou žádaným artiklem na sexuálním trhu. Rychle do sebe kopnout prášky na spaní, políbit ženu, za předpokladu, že vedle vás leží nebo aspoň sedí, a usnout. Ráno stejný pokurvený sen s ještě větším pozlátkem dalšího mrtvého dne, dalšího dne blíže snu. Tleskám vám, lidé pracovití!
Já si tak maximálně můžu stěžovat na nedostatek čistých ponožek a absenci teplé večeře. Se šakalí chůzí obcházím potencionální živitele, většinou mladé lidi, písklata připravená prodat svou kůži lacino na trhu práce, drog nebo sexuálních rozkoší. Miluju tyhle předem ztracené existence, které se snaží dobýt svět. Jak hrdě odplivnou, když mě vidí, jak hrdě stojí, když se skláním pro drobné v kaluži, které tam hodily, jak hrdě stojí. Stejně jednou všichni chcípneme, proto nevidím důvod je nenávidět. Jsou mladí, nic nevědí, nic neznají, hlavně že se drží své paličaté hrdosti. Jaké bych jim já mohl prodat zkušenosti za hlt piva nebo malou dávku fetu. Jsem král zálesáků v tomhle bohem posraném betonovém bludišti lidských trosek. Ruku na srdce, který boží tvor by dokázal dýchat a žít tak dlouho z úplné nicoty? Hrdost mladých, jejich vlastní záhuba. Jejich škoda, aspoň že dávají drobné, drobné!
S hrstí rolniček různých velikostí a nákupní síly, stojím uprostřed náměstí. Dilema drásá mou hlavu. Nakoupit si jídlo na pár zubožených minut svého bytí nebo zkusit štěstí v telefonní budce? Svíravá bolest v žaludku se už pomalu přemisťuje k batohu. Sníst si svůj vlastní domov, poslední naději a posledního strážce za zády? Stát se nefalšovanou lidskou troskou, která nemá už co ztratit? Vyměnit za kladný iluzorní pocit nasycení a prodloužení agónie v hledání fetu o pár minut? Stáhnout se z kůže jako had a pozřít vlastní minulost? Raději vlastním pohlavím prorazit si lebku a zemřít na vytečení posledních myšlenek z hlavy. Batoh zůstane tam, kde je. Stejně nevím, jestli už s ním nejsem natolik srostlý, aby šel sundat. Je to moje součást a jediný společník, jenž se neotočí zády. Drobné v ruce dále drnčí svou nedočkavou píseň.
Čas najít telefonní budku nebo dobrovolníka, co riskne mi půjčit svůj mobil. Moje krabička perverzních slov a kontaktních čísel nevyčíslitelné ceny se odebrala do služeb ďáblových, stejně jako všechno kolem. Na výběr moc nemám, hrdá omladina, stará paní na lavičce s růžovým pudlem nebo chlap zabraný v debatě s holuby, spíše to vypadá na hádku o pár drobků ležících kousek do popelnice. Člověk by řekl, že v poledne bude na náměstí více potencionálních cílů. Ze seznamu automaticky škrtám hrdost ve fázi spermogeneze i blázna s holubem v ruce. Zůstává stařenka a její barbie pejsek.
Tenhle moment je rozhodující, existují dvě cesty nebo i více, ale nikdy jsem nad nimi neuvažoval, tolik času většinou nezbývá, musíte jednat rychle. Buď nasadíte smutný výraz a vyblijete ze sebe nějakou tu báchorku, že vás okradli a vy si teďka potřebujete zavolat domů, ať si vás vyzvednou. Druhá, že vám chybí pár drobných na vlak nebo podobnou blbost a budete se snažit vypadat nervózně a roztěkaně, že vám za chvíli jede spoj. V hlavě propírám všechny možnosti jako v automatické pračce, bohužel nevím, jak ji nastavit na ždímání a nechat tak odplavit všechen ten nepotřebný bordel, co v ní mám. Šakalí chůze nejspíše neladí pohledu pudla, okamžitě se ježí a ukazuje zuby. Stejné gesto opětuju. Babka si erotického jiskření mezi mnou a psem okamžitě všimne.
Z pusy, nebo spíše z protézy vyletí slova, mířená na psa, nikoli na mě. Nedokáži dešifrovat jejich význam, smysl je mi utajen, přesto efekt je hned jasný, pes ztichl. Až teď si všímám, že ta antická bytost má stejnou barvu v obličeji jako pes na zadní části těla. Kdyby mě poslal do prdele, asi bych šáhl po tom psovi a narval mu tam nejbližší věc, jakou bych našel. Celému tomu svému idiotskému plánu se začnu smát, strupy kolem pusy popraskají a povolí koutkům úst se usmát. Růžová starožitnost opětuje úsměv. Nemám zdání proč. Svým úsměvem odhalí místa, kde dřív byly zuby a nyní zejou prázdnotou jako moje hlava. Ve zlomku vteřiny si uvědomím, že vzdálenost mezi ní, mnou a tím psem je mizivá. Tenčí než kůže na falusu. Čas bojovat.
Přes velkou námahu se snažím udržet křečovitý úsměv na tváři, strupy a oschliny v koutcích začínají pálit na přímém slunku. Pomalu skláním hlavu k vrbě poznání a vyslovuji svoje přání. Místo toho se mi z úst dere nepopsatelný chrapot a drobné mrtvolky hmyzu. Sám jsem překvapen různorodostí své výřečnosti. Dokonalý plán v jediné vteřině padá, ve stejné rychlosti, v jaké vás může fet dostat na výsluní. Babka tiše přikyvuje a na důkaz protržení hranice anonymity sahá po kabelce. Šedá, zbytková hmota v lebce varuje před blížícím se nebezpečím, pepřový sprej opravdu člověku nepřidá na náladě. Překvapení je větší než zjištění, že po kardinálním uprdnutí se člověk neposral, v období malárií a střevních chřipek. Duch minulosti vytahuje růžovou láhev a podává mi ji. Instinktivně po ni sáhnu, hbitostí chobotnice obepnu prsty víčko a rvu hrdlu hlavu.
Proud svěžesti mi zaleje vyschlé hrdlo a doplní zásobu slz v očích. Střídavě hltám vodu a dusím se tím blahem. Poušť by se mohla ode mne učit, jak vypít monzunové deště. O pár kapek později už není na co se dívat. Láhev pomuchlaná jako včerejší vzpomínky leží mi u nohou. Růžový pudl stále nepochopil, že nejsem patník a všechny pachové stopy na mých kalhotech jsou má vlastní výroba. A růžová, kouzelná babička? Zlehka mi hrozí prstem, asi proto, že jsem vypil všechnu vodu, neboť na láhvi jednoznačně stálo „Růženka.“ Voda pro čokla! V evolučním žebříčku jsem si moc nepolepšil. Než se mozek stačí rozhodnout, zda vydat příkaz, ser na to nebo vyblij jí to do klína, babka jednoduše zmizí. A hrdí puberťáci opodál se válejí smíchy ve vlastních flusancích na betoně z té podívané. Neštěstí v přímém přenosu, a jen za pár drobáků.
Ač se to nezdá, opět se kolem mě rozestoupila ta nepropustná samota a chuť na fet. S novou dávkou tekutiny v žilách rozvažuji, co dál. Celodenní jídlo bylo stlačeno do pár kapek psí vody a naděje na líbezný hlas, linoucí se z mobilu, to blahodárné určení místa a ceny za budoucnost, ztratila se stejně rychle jako růžová dvojice trosek. Nezbývá nic jiného než čekat. Sedám si na místo, kde jsem potkal vodonoše s nejhnusnějším růžovým psem pod sluncem.
Z nekonečného pocitu stále se vzdalujícího cíle si v zoufalství vyhrnuji tričko. Žebra mi prostupují skrze kůži nebo kůže skrze žebra. Klaunský xylofón s jedním tónem. Mých deset prstů běhá a počítá každé žebro jako letokruh neprožitého života. Vyluzuji ze svých útrob tóny nejmodřejšího blues. Paprsky ostrého slunce mi bodají noty do tváře a já v žalu zpívám o fetu, o lásce, o fetu, o žebrech, psí vodě a růžovém bonbónu na lavičce. Pocit přeskupujících se a praskajících žeber mi prostupuje celou páteří až k míše v rozkroku. Prsty lámou se o hrudní koš. Každý den se strachem z dalšího dne, ne a ne se zbláznit.
Sváteční blues mrtvého tuláka přitahuje pozornost všech těch bytostí kolem, které neznají smysl mé písně. Přidávám do rytmu, prsty jako dva pavouci mi skákají po žebrech, tóny se temní a zrychlují. V dlaních mi chrastí poslední zbytky života. Obecenstvo připomíná přeživší z nějakého nechutného romantického filmu. V rukou tašky, plné nepotřebného zboží, vřeštící děcka se dělí o obnažená prsa s milenci, hrdá mládež vzadu rozvažuje, jestli se smát nebo křičet smíchy. Nevnímám nic, hraju si svou tichou píseň o fetu. Šum mezi lidmi sílí, vím, co přijde, všude je to stejné. Smích, opovržení, pár drobných a výprask. Vnitřní hudba dosahuje vrcholu, z hrdla unikají poslední slova, prsty se lámou, žebra se vtlačují zpět do útrob hmyzí schránky. Pár posledních tónů před nevyhnutelnou ránou pěstí. Žebrající muzikant bez nástroje, smutnější než růžový pudl. Dozvuk se mi rozléhá po konečcích prstů, aspoň naladit jsem si mohl svůj nástroj, aspoň, když nic víc. Teď však bude stejně rozkopán hrdou mládeží. Slunce mi pálí na obličeji rýhy starostí a ze slz se tvoří hrudky žlutého těsta. Co člověk nevidí, to tělo nebolí. Neplatí to ovšem o kopancích života vůbec.
Choulím se sám do sebe jako pavouk, kterému pálíte nožičky lupou na ostrém slunci. Očekávám krutý potlesk a lekci hraní zdarma na svá žebra. Šum se blíží, zesiluje, bublání potůčku nabírá na síle, stává se z něj řeka, z řeky moře a z moře oceán opovržení. To vše kvůli tobě, kvůli tobě, vše pro ten fet a zatracený život bez vyhlídky na zlepšení. Cítím jejich dech na svém obličeji, jak krutí jsou lidé, rány v obličeji hodí se mi nejdéle, ó jak krutí jsou lidé. Rychlostí mrtvého brouka přikrývám si dlaněmi obličej. Očekávám varovný výstřel, pot mi zalije záda a batoh jej hltavě vpije do sebe. Nakonec se tedy stal tím tichým klíštětem na mých zádech, anděl strážný, hlídač, pojídač mého zbytečného života. Vypravěč se zrezivělými ústy a prázdnotou v útrobách. První výstřel, signalizující bouři pěstí, nepřichází, netuším, nevidím, co se stalo?
Odhrnuji proto clonu z bělostných kloubů. Jsem sám. Ležím schoulený na lavičce bez sebemenší známky nenávisti prováděné na mém těle. I hrdí výrostci stojí zase opodál a věnují se svým skleněným trubičkám, naplněným zelenými sny o lásce a penězích. Kryji si proto zbytky zraku před sluncem, přesto do obličeje mi dopadají nezaměnitelné, ostré sluneční paprsky, kloním hlavu a šípy nemizí. Slunce prokleté, proč prostupuješ skrze mé ruce blankytné? Netrap mé tělo, dlouho tu už nebudu. Po pár divokých pohybech zjišťuji, že slunce není oním zlem, nýbrž hromádka mincí, úhledně poskládaná přede mnou. Spropitné pro hrobaře, ať pohřbí mě pěkně hluboko. Připadám si jako opička hrající na tahací harmoniku, bez té harmoniky a opičky. Hrabivě krmím všemi těmi plíšky své klíště na zádech.
V duchu počítám, kolik asi toho cenného kovu mám. Dosahuji překvapivého čísla, nezastavuji se ani na chvíli. Není radno pokoušet štěstí o další úsměv. Spokojenost z jednostranného obchodu netrvá dlouho. Dostavují se abstinenční příznaky. V potu zalité tělo signalizuje brzký kolaps. Je tedy nutné si najít místo, kde se uložím ke spánku. Aspoň to, když už nic. Záchranou se mi stává stín pod blízkým křoviskem. Libá vůně naznačuje, že nejsem první, kdo se sem uchýlil z nějakého důvodu. Provizorní noclehárna působí uklidňujícím dojmem. Svazuji si nohy k sobě tkaničkami bot. Z bezpečnostních důvodů, je výhodnější se zafixovat na místo posledního odpočinku. Nebylo by to poprvé, co se mé tělo v těžkém abstinenčním šoku vydalo na svou vlastní pouť. Do dnešního dne si nesu ty jizvy s sebou. Po samobondáži ulehám na záda, hlína bude mít lehčí práci mě vstřebat do svých hlubin, a také kvůli klíštěti. Nevěřím mu, nejednou vydalo své vblitky jiným, bez mého svolení. Oči se mi zaslepují dalšími hrudkami nepoživatelného žlutého těsta. Smutně skládám ruce na svou hruď, do kříže přeložené, zbytečné nástroje pro práci. Jsem připraven, očekávám smrt, nepřijde, vím to, přesto se nechám tou myšlenkou ukolébat ke spánku.
Poslední vzpomínkou, která drásá mi rozum, je potopa. Nemilosrdná bouře, bičující mi obličej. Záplava slané vody a mé nepostřehnutelné vzlykaní a modlitba zapomenutá v hrdle. Tak taková je smrt? Pomalé tonutí v suché zemi? Nemožnost se nadechnout, ani pořádně rozhlédnout kolem? Kapky bouře pálí v očích, v koutcích úst i v na rozpraskané kůži. Topím se v kyselině bez záchranného kruhu. Pusa i plíce se mi plní další a další vlnou, slanost se mění na hořkost. Mořská pěna chutná a voní jako čpavek. Pak to hrozné pískání v uších, žádné andělské chorály, jak slýcháme od navrátilců z druhé strany. Protivné, uši drásající pískání, krev se mi vaří v hlavě, nemohu vykřiknout, při sebemenším pootevření úst se mi plní kyselou tekutinou. Pískání zesiluje, přidává se i bodavá zář do obličeje. Není tunel, nejsou andělé, není nic. Jen utrpení a zmatek při umírání. Kyselina, zář, pískání, peklo. Jsem přesvědčen, že jsem skončil v pekle.
Z ničeho nic otevírám oči. Nade mnou stojí chlupatá bytost, její velké, bílé zuby vyceněné nebezpečně blízko. Démoni! Přišli si pro ten zbytek z mé neprodané, ošoupané duše. Ďáblův dech jde cítit po rybičkách a psí konzervě. Další prašivý pes, co si mě spletl s přenosným patníkem. Pohybem levé ruky mu dávám najevo, že tohle není správné místo na vykonání potřeby. Pravou rukou si jako stěračem stahuji zbytky moče z obličeje. Z druhé strany křoviska vychází naléhavý pískot. Pes zatahuje uši, naposled ukazuje mohutné špičáky a mizí v zeleném houští. Čokl zasraný. Už ani úcta k mrtvým není to, co kdysi, už ani ta úcta k mrtvým!
Zbývá mi už jen rozvázat amatérskou bondáž na nohou, kontrola věčně přisátého klíštěte na zádech a údu jako posledního artefaktu z dob lidskosti. V polosedu antických bohů si hledím do dlaní. Snažím se klacíkem si prodloužit čáru života, aspoň tu rýhu za čáru života považuji. Sám vidím, že mi moc času nezbývá, maximálně tak do další dávky fetu. V dávce se skrývá článek oné rýhy v dlani. Po každém aplikovaní je zřetelnější, hlubší a delší. Jsem navždy odsouzen si kupovat a prodlužovat svůj vlastní život. Spletice žil na předloktí jako klubko hadů pulzuje v Morseově kódu souhlasný signál. Musím nakrmit své tělo, a to velmi brzo. Včera bylo pozdě a do zítra si nemůžu dovolit čekat. Beru do rukou mrtvý mobil.
Dnes se zázrak nekoná, zmrtvýchvstání se týká asi jen lidí, bohužel. Nikoli mobilních telefonů a jejich trucovitých baterek. Bleskem si vzpomínám na drobné z mého vystoupení ve varieté na lavičce. Je čas si koupit budoucnost, lacině, pokud možno…
V hlavě mi praskl nejspíše samotný křišťál. Jeho drobné střípky se rozletěly v celé lebeční dutině a zásluhou slunce se přeměnily na malé, žhavé špičky nekonečné řady pohrabáčů, trýznících můj mozek. S každým novým zábleskem slunce se vynořuje nová řada bodavých špiček a jejich smysl je jen mě mučit. Musím rychle z toho prokletého slunka. Svádí se tu boj o mou duši. Buď ji dostane nesnesitelná nitrolebeční bolest, nebo abstinenční příznaky, požírající, pro změnu, vnitřnosti. Nelehký úkol v tomhle světě, pro poutníky jako jsem já.
V žilách mi koluje už jen prach, sem tam mám mžitky před očima, objeví se i chuchvalec krvinek, připomínající zničehonic se objevující křáky, křižující cestu, tak, jak to známe z westernových filmů. Ať je tomu jak chce, varovný signál o kolapsu se nedá přehlížet. I přes nesnesitelnou bolest musím najít zlatou studnu a napít se nitrožilně kouzelného fetu. Náměstí mi už neposkytuje žádné možnosti jak se vymanit ze své situace. Dokonce i pro holuby se stávám nadbytečným cílem jejich fekálií. Čas stáhnout se do své hmyzí skořápky, připevnit klíště na záda a hledat zelenější budoucnost.
Drobáky křečovitě svírám ve svých rukou, až mám pocit, že vidím skrze ně a mince se mi pomalu dostávají pod kůži, kde ucpávají již prázdné žilní brázdy a kanálky. Celá má nervová síť funguje už jen z nutnosti. Z nutnosti dostat dávku nebo dobrovolně ukončit svou pouť.
Naposled prohlížím všechny své drobné přátele v rukou. Nezůstává jiná možnost, než se vydat do největších stok města a najít ještě větší zoufalce než jsem já sám. Matně si pamatuju, kde jsem byl minulou noc, než jsem se probudil v záhadné místnosti. Střípky vzpomínek připomínají filmové plakáty. Známé tváře, ale člověk si není schopen vzpomenout, odkud je zná. Snad nějakou radu nebo aspoň vodítko nabídne anděl strážný. Sundávám proto klíště ze zad. Se silným sebezapřením zjišťuji, že už je tomu pěkná řádka dní, kdy jsem to naposled udělal. Až nechutně zapraskala zaschlá špína mezi mnou a batohem. Klubka vypadaných vlasů a hromádky šupinek mé kůže vytvořily na batohu dokonalou izolační vrstvu. Nevím, zda jsem z toho nadšený nebo znechucený. Rozhodně je to rafinované a dokazuje to domnělou duševní hodnotu vlastního majetku.
Zrezivělé zuby za úporného skřípění otevírají svůj chřtán. Smrad šířící se z úst němého připomíná stoletou stoku. V duchu doufám, že žádný tvor si neusmyslel vytvořit si, byť jen na chvíli, hnízdo v útrobách samotného pekla.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zbylá poezie | Role muže | Jupíí dupíí jupíí jááá | (Ono se to bez názvu obejde) | Nedýchat ... zhluboka