Experiment: Výchova dětí

Tak po dlouhé době zase experimentuji, přeji příjemné čtení.


Autor: Govrid, 18.4.2018, Povídky

  

Experiment: Výchova dětí

Svět pod Veronikou se otáčel, a ona ho za poslední dny, kdy se na něj chodívala často dívat, stále víc obdivovala. Pozorovala ho na monitoru; představovala si přitom, jak v ptačí podobě prolétává všemi kontinenty, ostrovy, poloostrovy i zeměmi a vstřebává nádheru planety Země z větší blízkosti. Uklidňovalo jí to. Ráda se nechávala unášet svou fantazií. Uslyšela, jak se otevírají kovové dveře, rychle vypnula monitor a otočila se: Ve dveřích se vznášel Václav Růžička, velitel posádky.

„Slečno Kohoutová, vaše dítě na vás čeká.“

„Já nemam dítě, moje dítě zemřelo…“

„Máte malou Elišku, je ve svém pokoji, má jistě hlad a čeká.“

„Ne! Nemám dítě, chci zpátky domů, už jsem vám to říkala, jsem tady zbytečná, Eliška je mrtvá.“

„Slečno, je to pro lidstvo důležitý experiment a vy jste její součástí, tak pojďte.“

„Půjdu, ale domů, nechci se starat o mrtvé dítě, prosím, netrapte mě.“

„Ach jo, pošlu za vámi Novotného, zatím zde počkejte.“

Kovové dveře se zavřely, za nimi zmizel velitel a Veronika se otočila zpět k monitoru – zapnula ho. Na plačící tváři se objevil nepatrný úsměv. Po chvilce se dveře znova otevřely, ale Veronika se nepodívala, kdo to za ní přišel, chtěla jenom nerušeně sledovat otáčející se svět. Muž, který právě ze dveří prostorem připlul až k Veronice, se chytnul madla na zdi a postavil se v zpříma k ženě, jenž se vznášela zády k němu.

Nesnažil se jí pohledět do obličeje, jenom nabral trochu více recyklovaného vzduchu do plic a promluvil: „Veroniko, už zase? Já myslel, že jsme tu depresi odstranili, ale ona se vrátila, že ano? Ještě včera jste s Eliškou byla jedna duše a teď?“ Albert Novotný se odmlčel, čekal, že Veronika něco poví, ale nic neříkala. „Co se stalo, že prý je teď Eliška dokonce mrtvá? Viděl jsem jí, je živá a má se k světu.“

Veronika se hlasitěji rozplakala a mezi vzlykot Albert zaslechl slova; „mrtvá…, mrtvá.“ Zamyslel se, poté ze svého šedého kufříku, který držel v levé ruce, vytáhl připravenou injekci: „Dám vám něco na uklidnění a půjdete okamžitě spát, velitel povídal, že jste zde od včerejší noci. Ještě vás přijdu navštívit, souhlasíte?“ Veronika na znamení souhlasu pokývala hlavou, Albert jí vpravil do těla uklidňující látky a doprovodil jí do její kajuty, hned na to navštívil kapitána.

Václav právě dojedl poslední sousto imitace bramborového salátu s řízkem v podobě kaše, když ho vyrušil Albert.

„Tak co jste zjistil, Alberte?“

„Dal jsem jí uklidňováka a poslal jí spát, potom si s ní promluvím, je hodně emotivně vyčerpaná.“

„Je to zase poporodní deprese?“

„Nejspíš jo, ale myslím si, že trochu jiná. Pochopte, tady trpí izolovaností, asi si představuje, že jí stanice nedokáže poskytnout to, co jí může poskytnout Země; doktory, péče, školy, nákupy…, proto chce domů, proto se nejspíš pořád dívá na Zemi, a proto si teď vštípila do hlavy, že je její dítě mrtvé, tady jej vychovávat nemůže, zde zemřela a ona tomu věří.“

„Co s tím? Jak se jí dá pomoct?“

„Terapií a léky, když to nepůjde, tak myslím, že P. čtyřicet dvojka by mohla pomoct určitě.“

„Ne! To je nezákonný, udělejte, co můžete, ale P. čtyřicet dva nikdy nepovolím. Víte, každý den si opakuji; třináct a půl miliard lidí tam pod námi čeká, jestli se ve vesmíru dají vychovávat děti – znamenalo by to průlom v kolonizačních stanicích ve vesmíru, jinak se sami zahubíme. Hladomor je první z mnoha pokusů.“

„Ano, taky si to někdy říkám…, udělám, co budu moct. Pošlete k dítěti Marešovou?“

„Už jsem jí poslal zprávu, zatím se o tu malou postará.“

Albert odešel, rozhodl se nejdříve podívat na Elišku. Plul podél šedých zdí k otvoru, který vedl nahoru, chytil se žebříku a zlehka šplhal. Zastavil se až před dveřmi, které tlačítkem otevřel. Vstoupil do malé místnosti; od zbytku pokojů a míst na lodi se lišila svou jednostranně zaměřenou dětskou výzdobou. Stěny zdobily různé obrázky roztomilých zvířat, stromů i princezen, vše růžově bilo do očí – spolu s nábytkem. U kovové postýlky se vznášela postarší žena, dívala se na dítě, které volně svázané k matraci bavlněnými řemeny, aby neuletělo, spalo. Vzhlédla k Albertovi: Ten připlul blíž a tiše pozdravil ženu: „Ahoj, tak Eliška spí?“

„Ano. A co Veronika?“

„Je to s ní špatný…, ale pro tenhle výzkum jí musíme dostat na správnou cestu.“

„Ano, ale co když zjistí…, robotic…“

„Tiše, Marie! Je to přísně tajné, ani slovo o robotech, víš, že tahle stanice je jedno velké nahrávací studio, těchhle pár minut ze záznamu potom okamžitě smaž.“

„Dobře. A co když se nevyléčí?“

„Uděláme cokoliv, domu ji poslat nemůžeme, máme jisté příkazy, jak víš. Takže žádné, co kdyby neexistuje!“ Albert se na chvíli odmlčel, podíval se na Elišku; dobře věděl, že ona i Veronika je velmi důležitý výzkum, do kterého stát vložil ohromné množství peněz i času, a proto si uvědomoval, že selhání je nepřípustné – sám tomu fanaticky věřil. Po chvilce, když došlo k probuzení dítěte a jeho následnému kojení z láhve, odplul z dětské kajuty a zanechal Elišku s Marií Marešovou o samotě. S přesvědčením, že musí Veroniku přivést na tu správnou cestu, což znamenalo, že se znovu musí stát milující matkou, která se stará o svou dceru, ať už jí přesvědčí jakkoliv, plaval chodbou za ní.

Veronika, obepnutá bezpečnostními pásy podél těla, aby necestovala nulovou gravitací v kajutě, ležela na posteli. Nespala, usnout se ji nedařilo už tři dny, i když se po té uklidňující injekci cítila ospale a malátně. Přemýšlela. Myslela na své dítě i na její život tady ve vesmírné stanici; „stál za houby,“ stále si opakovala pro sebe. „Dvacet osm let, bez přítele a uměle oplodněná s mrtvě narozeným dítětem. To je opravdu život na houby,“ po tváři jí začaly téct slzy. Dveře v místnosti se náhle otevřely, ale Veronika se nepodívala, kdo jí to přišel navštívit – dobře věděla, kdo to je, dál ležela a zajímala se jenom o své myšlenky.

„Ahoj,“ pozdravil Albert, který vzduchem připlul k její posteli. Dveře za ním se automaticky zavřely. Veronika neodpověděla, dívala se do stropu a cítila, že spánek jí teď začal intenzivněji přemáhat mysl; zívla.

„Jestli nechcete mluvit, tak nemusíte, ale nikam dál se neposuneme…, vím, co chcete, ale já vás jenom tak pustit domů nemůžu, máme tu důležitý úkol, ještě devět měsíců se musíte starat o Elišku.“

„Né,“ vyjekla Veronika tak hlasitě, až se Albertovi silněji rozbušilo srdce leknutím – to jí nepatrně probudilo z lehkého mikro spánku.

„Ne? Co ne?“

„Nechci se starat o mrtvé dítě, už jsem to říkala!“

„Není mrtvé, proč si myslíte, že je mrtvé?“

„Viděla jsem ho při porodu, nedýchalo, ani pochovat do náruče jste mi ji nedali, až za dlouho.“

„To není pravda, dýchalo a dýchá a vy jste ji měla v náruči několikrát, můžu vám ukázat záznamy.“

„Marešová je zfalšovala, vy jste moje dítě vyměnili za robota,“ řekla Veronika a její pláč se přitom vydatně zesílil.

„To je úplný nesmysl, jak bychom to udělaly?“

„To nevím, ale já chci zpátky domů a o ničem jiném se bavit nechci.“

„Hm, tak víte co, zatím tady odpočívejte, já si promluvím s kapitánem, co dál,“ řekl Albert a na ta slova odletěl z kajuty do chodby. Veronika zavřela oči, tušila, že domů jí jenom tak nepošlou, nezabalí ji kufry a nezavolají taxi raketu směr Země, musela je přesvědčit a ona už přišla na to, jak to udělá. Odepnula si bezpečnostní řemeny a lehce se vznesla ke stropu vzhůru nohama, odrazila se k poličce na stěně, kde ležela na pevno přimontovaná malá krabice. Otevřela jí a směs různých věcí z ní vyletěl ven. V hromadě hřebenu, sponek do vlasů i gumiček našla malý plochý šroubovák. Dala si ho do kapsy a odplula z místnosti. Letěla opatrně vzduchem; každých pár metrů se ohlížela za sebe, jestli jí někdo neuvidí. To, jestli ji sledují na kameře jí nevadilo, protože svůj cíl cesty měla blízko a než by kdokoliv zasáhl a zeptal se, co zde dělá a kam má namířeno, už by stejně dovršovala svůj plán. Adrenalin, který se v ní právě vytvářel vzrušením z toho, co se chystá udělat, jí nedovoloval usnout. Cítila se plná energie. Doplula k žebříku směřující nahoru, vyšplhala po něm, otřela si uslzenou tvář a na konci tlačítkem otevřela dveře, vplula do dětské kajuty.

„Dobrý den, Marie,“ pozdravila co nejveseleji, jak jí to její herecký talent umožňoval. „Pan Novotný mě už přesvědčil, že je moje Eliška živá, chci si jí pochovat, moje malé zlatíčko.“

„Ehm, tak dobře,“ řekla Marie a podala ji do náruče Elišku.

„Ťu ťu ťu, moje lásko, maminka je u tebe…, tak já už se o ní teď postarám, jestli chcete, můžete jít.“

„No, mám ještě hodně záznamu, co musím zdokumentovat, ale kdyby něco, dejte vědět a já přijdu,“ pověděla Marie a na to hned odplula z místnosti, ale sotva sešplhala do půlky žebříku, otevřely se znova dveře a zastavil jí hlas Veroniky, jenž se nesl nad její hlavou; řekl jedinou větu, ale natolik strašlivou, že to s Marií otřáslo.

Albert plaval vzduchem chodby, než se zastavil před kanceláří kapitána. Vstoupil dovnitř. Václav, otočený zády k právě příchozí návštěvě, psal zprávu na počítači připevněnému ke zdi. „Ahoj,“ otočil se, „tak jak je na tom?“

„Špatně, nevěří mi. Myslí si, že Eliška je robot, že jsme jí vyměnili. Musíte mi dát svolení, abych jí přesvědčil, ukázat jí záznamy a povolit P. čtyřicet dvojku, jinak jí rovnou můžeme poslat domu. Tohle je vážný případ.“

Kapitán, připraven odpovědět, se nadechl, ale neřekl nic, protože právě do místnosti připlula Marie: „Veronika unesla Elišku a že jestli jí nepošleme domu, tak jí zabije,“ řekla. Trojice na nic nečekala, plavala rychle k dětské kajutě, kam je Marie vedla. Kapitán připlul k žebříku a šplhal nahoru ke dveřím, pokusil se je otevřít, ale nereagovaly, sešplhal zpět dolů: „Jsou zablokovaný, Marešová, udělejte s tím něco!“ Marie odplula pryč, ale během pár minut se vrátila s počítačovým tabletem v ruce.

„Jsem si jistá, že zadala jiné heslo a vypnula řídicí panel, takže jediná možnost bude restartovat celý systém, mám to udělat – trvá to čtyři minuty?“

„Udělejte to a spojte se s ní, Alberte, zkuste jí přemluvit, já mezitím počkám nahoře u dveří a až se otevřou, půjdu dovnitř“ řekl kapitán.

„Tady máš,“ řekla, když zadala příkaz k restartování systému, spojila se s kamerou v dětské kajutě a podala počítačový tablet Albertovi. „Můžeš s ní mluvit.“ Albert si ho vzal do ruky a sledoval v něm přímý přenos Veroniky, která ve vzduchu držela v levé ruce Elišku a v pravé plochý šroubovák.

„Veroniko, nedělejte žádné hlouposti…, co chcete?“

„Chci jít domů na Zem,“ odpověděla Veronika, která v místnosti slyšela pouze Albertův hlas. „Jinak ji zabiju.“

„Zabila byste své dítě? Tomu nevěřím, ale jsem ochotný, že vás pošleme domů, když zkusíte aspoň měsíc terapie semnou. Co vy na to?“

„Já chci jet teď hned! A klidně ji zabiju, je to robot, chcete přesvědčit?“

„Ne, nemusíte mi nic dokazovat, ale domluvím se pouze na tom měsíci terapie, jinak nic.“

„Dobře, tak jak chcete,“ řekla Veronika, současně připlula ke kameře do rohu kajuty a šroubovákem ji zničila. Když teď neviděl Albert, co se v dětské kajutě děje, tak se vztekem počítačový tablet odhodil, ten odplul metr vzduchem, než ho Marie chytila. Podívala se na něj: „Ještě dvě minuty do restartování,“ řekla. Trojice netrpělivě čekala do poslední vteřiny. Čas i zlé myšlenky na to, co se stane, hlodaly v jejich myslích. Po dvou minutách světla zhasla, ale hned se rozsvítila. Dveře před kapitánem se otevřely a on vstoupil dovnitř, za ním během několika vteřin Albert s Marií. To, co uviděli, jim vyrazilo dech. Nepohnul se nikdo, jenom sledovali plačící Veroniku, držící zakrvavený šroubovák v ruce a vedle ní poletující rozpárané tělíčko, jenž kdysi tak živě neslo jméno Eliška. Mezi jejími vzlyky se dalo rozpoznat stále se opakující slova; „živá…, není robot…“ Albert to nevydržel, připlul k Veronice. Chytil ji rukama kolem krku, rozčílením ho víc a víc svíral – ona lapala po dechu: „Pitomá ženská…, všechno jsi zkazila,“ vykřikoval. Kapitán pohotově ke dvojici připlul a odtáhnul bránící se ho Alberta dál od Veroniky.

„Přece nezabijete člověka, jedna vražda už stačila,“ řekl kapitán. Albert se přestal vzpouzet, jenom se dlouze nadechl, podíval se na Marii a pověděl: „Vy nic nevíte, Václave…, teď už to říct můžu, když je vše ztraceno. Ona není člověk, je to robot – kyborg, na Zemi měla autonehodu, kterou stát zamlčel kvůli médiím. Umíral jí mozek, tak ho nahradili elektronickým, dali jí pár vzpomínek a osobnost ze sociálních sítí a zbytek falešných, nikdo na nic nepřišel…, ale zřejmě se vyskytla chyba, když trpěla depresí a věřila, že Eliška je mrtvá. Pochopte to, stát do toho dal miliardy a nechtěl výzkum zdržovat o další měsíce. Vrhalo by to na celý projekt špatné světlo.“

Kapitán mlčel, a všem to připadalo jako věčnost, než ze sebe zklamaně vydal rozkaz; „vrátíme se domů,“ otočil se a odletěl z dětské kajuty pryč.

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 10x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Frida 18.4.2018, 20:42

Govride, četla jsem, ačkoliv scifi jinak nečtu, dialogy jsou dost nepravděpodobné a rozvláčnému ději nepomáhají.

Hrdinové stále "plavou" - vzduchoprázdnem, chtělo by obohatit slovník. Zápletka, ve které naznačuješ, že dítě má být robotické, a nakonec je to jeho matka, je celkem zajímavá.

Ještě by na tom bylo moc práce, aby děj získal švih a oslovil více čtenářů, škoda, že máš i řádky velmi roztahané a spoustu zbytečných chyb.

...........................................

Slečno, je to pro lidstvo důležitý experiment a vy jste její součástí, - jeHO součástí

se chytnul madla na zdi a postavil se v zpříma k ženě, jenž se vznášela zády k němu. - se chytil madla na zdi a postavil se zpříma k ženě, jež se vznášela zády k němu

mezi vzlykot Albert zaslechl slova; - mezi vzlyky

Pochopte, tady trpí izolovaností, - souvětí je moc dlouhé, rozčlenila bych

dobře věděl, že ona i Veronika je velmi důležitý výzkum - ona i Veronika jsou součástí velmi...

jak bychom to udělaly?“ - udělali

řekl Albert a na ta slova odletěl z kajuty do chodby. - řekl Albert a po těch slovech...

Nepohnul se nikdo, jenom sledovali plačící Veroniku, držící zakrvavený šroubovák v ruce a vedle ní poletující rozpárané tělíčko, jenž kdysi tak živě neslo jméno Eliška - asi nejhorší věta povídky

kvalitní komentář (0)

Reakce: Govrid 18.4.2018, 22:01

Ahoj, děkuji za kritiku... Některých chyb jsem si nevšiml, jinak nepravděpodobné dialogy - v čem konkrétně? A v čem je ta poslední věta nejhorší?



kvalitní komentář (0)Reakce: Frida 18.4.2018, 22:27

Dialog se zakončením větou:
Hladomor je první z mnoha pokusů.“ - jakých pokusů, jaký hladomor - na Zemi? a proč je hladomor pokus? o co? a snad všechny jsou "vycucané z prstu"
Tohle je taky hrozná věta:
Dvacet osm let, bez přítele a uměle oplodněná s mrtvě narozeným dítětem. To je opravdu život na houby,“ po tváři jí začaly téct slzy.

Jak ses ptal - už jen třikrát slovo na ...čící/plačící, držící,poletující/ je síla, a navíc chybí smysl té věty...
...sledovali plačící Veroniku, držící zakrvavený šroubovák v ruce a vedle ní poletující rozpárané tělíčko, jenž kdysi tak živě neslo jméno Eliška - asi nejhorší věta povídky, už jen výraz: TAK ŽIVĚ NESLO - neznám žádné dítě,. které by živě neslo své jméno, to je nesmysl...



kvalitní komentář (0)Reaguj >>