Dobrodružství pana Cicerona - I

  

Předehra

Omnia rerum principia parva sunt.
Začátky všech věcí jsou malé.
M. T. Cicero

Ve chvíli, kdy Augustus s Livií vstoupili do dveří, byla už hospoda U římské vlčice téměř plná. Právě probíhala jedna z četných stávek otroků, kteří, vedeni úlisným Spartakem, požadovali snížení pracovní doby ze stávajících sto šedesáti osmi hodin týdně a odmítali do splnění svého radikálního požadavku uklízet Forum Romanum, oblíbené římské debatní místo. Za těchto okolností dávali i konzervativnější římští občané houfně přednost útulnějšímu prostředí nejznámější hospody ve městě.
Mezi tyto občany ale rozhodně nepatřila veselá skupinka u stolu v nejzazším rohu místnosti. Cicero, Caesar i Kato tvořili místní inventář stejně jako třeba výčepní pult. Všichni tři byli nepostradatelnou součástí všech římských večírků a hostin. Přesto by všímavější pozorovatel jistě na první pohled poznal, že nad stolem se vznáší jakási pochmurná nálada, že řev tří kumpánů ani zdaleka nedosahuje obvyklých decibelů a snad ani víno neteče tak jistě a bezstarostně jako jindy.
První ránu zasadil veselé společnosti před třemi měsíci sám Caesar, když se k překvapení celého Říma oženil s dcerou podomního obchodníka Senecou. Caesar se již předtím občasně zabýval obchodováním v malém se zbožím čínské a perské provenience a svůj nenadálý sňatek vysvětloval snahou rozšířit obchod. Cicero i Kato byli ovšem přesvědčeni, že se musel zbláznit. Přestože manželství částečně omezilo Caesarovy styky s přáteli z mokré čtvrti, samo o sobě bylo pouhou předzvěstí těžkého mraku, který na všechny dolehl právě dnes.
"Kartágo! Taková díra!" zuřil Kato. "Velvyslanec v Kartágu! Pokud si vzpomínám, v zeměpisu jsme se učili, že tam jsou akorát tak lvi."
"Lvi jsou více na jihu," poznamenal vědoucně Cicero. "V Kartágu není... nic."
Kato jen zaúpěl. Jeho přísný a asketický strýc Trimalchion dospěl k názoru, že nemá zapotřebí dále financovat Katonův prostopášný život, a vyjednal mu u císaře místo diplomatického zástupce v Kartágu. To nebyl nijak velký problém, protože se do zaostalého kraje na severu Afriky, který byl díky propagandě místního politika Hannibala stále v napjatých vztazích s Římem, nikomu stejně nechtělo. Ani Kato v tomto ohledu samozřejmě nebyl výjimkou.
"Můžeš to přece odmítnout," navrhl Caesar.
"Trimalchion prohlásil, že mi už nedá ani floka. Kartágo! Ještě mě tam něco nebo někdo sežere!"
"Mám lepší nápad," prohlásil Cicero. "Vyprovokuješ válku. Nebude to vůbec složité. Hannibal nadává na Augusta a na Řím v jednom kuse, takže stačí, když přiliješ trochu oleje do ohně. Ten africký maňas to přežene, Augustus se naštve, odvolá legie z Galie, kde jsou stejně na nic, a pošle je na Kartágo. Hannibal nebude mít nárok a ten zapadákov se stane součástí Říma. Pak už nebudeš pouhý velvyslanec, ale budeš mít na starosti správu celého kraje. Já a Caesar ti potom určitě přijedeme pomoct a společně to tam trochu vyrabujeme."
Katonova tvář se vyjasnila. Starý dobrý Cicero! Žádná špinavost nebyla jeho příteli cizí.
"A zatím, pár měsíců, se tady s Caesarem budeme muset obejít bez tebe."
"Totiž...," Caesar poněkud zrudl, "Seneca si myslí, že bych neměl tak často opouštět rodinný krb. Zvláště teď, když čekáme..."
"Cože?!" zařval Cicero v hrozné předtuše.
"No, už je to tak, budu otcem," pronesl poněkud rozpačitě Caesar.
Zatímco se Kato utápěl v gratulacích, evidentně potěšený, že na tom se svým Kartágem zase není tak úplně nejhůř, nebohý Cicero zlomeně zíral do prázdna.
"No tak, Ciceráku, když to bude chlapec, bude se jmenovat Markus. Po tobě," snažil se Caesar utěšit kamaráda.
"A Seneca ti to dovolí?" zeptal se Markus Tullius Cicero trochu jízlivě.
"Ale, Seneca chce, aby se jmenoval Brutus. Kdoví kde vyhrabala tak pitomé jméno. V každém případě, hlava rodiny jsem já a bude po mém. Však uvidíte!"
"Co jen budu dělat?" zakvílel Cicero. "Jeden kamarád někde v Africe, druhý zamčený doma."
"Však ty si poradíš. Slyšel jsem, že se poslední dobou nějak motáš kolem Katiliny," nechal se slyšet Kato. "Že by láska na první pohled?"
"Oči mi slouží dobře, děkuji," odtušil chladně Cicero. "Na druhou stranu je to příbuzná císaře Augusta, má tři miliony ve zlatě a několik domů v Římě. Navíc by mi mohla zajistit funkci senátora. Ti dědci nemají co dělat, ale dostávají královský plat. Stačí, když trochu zašvindluju svatební smlouvu, po roce je rozvod a ještě budu dostávat alimenty."
"Dej si pozor, Cicerone! Uvědom si, že nejsi žádný právník. Něco přehlédneš, a jsi namydlený," upozornil přítele Kato.
"Bez obav, pořídil jsem si učebnici práva. Jsou to sice hrozné žvásty, ale pochopí to i idiot."
"Přece jen," nesměle spustil Caesar, který to s přítelem myslel dobře, "Katilina není žádná kráska, a navíc je dost od rány."
"Já vím. Taky jsem se ještě nerozhodl. Je to dilema," uzavřel zamyšleně diskusi Cicero.

Ponechme teď tři přátele jejich starostem a přesuňme se přímo do středu. Míněn je samozřejmě čestný stůl ve středu místnosti, kam byl okamžitě po svém příchodu usazen císař se svou manželkou.
Oktavianus Augustus, římský císař a vládce všeho, co mělo na světě nějaký význam, se cítil šťastný. Skutečně mohl mít všechny důvody ke spokojenosti. Poté, co poslal nezvedeného nejstaršího syna Nerona, častého kumpána Ciceronovy party, kamsi na Sicílii, aby tam z dosahu římských radovánek a nevhodných přátel vedl zdravější, a hlavně umírněnější život, a poté, co se jeho druhý syn, ctižádostivý, ovšem poněkud cáklý Klaudius zavřel před třemi měsíci do knihovny, aby se ve svých pětadvaceti letech konečně naučil číst, a dosud nevylezl ven, měl Augustus konečně v domě klid. Jeho dva nejmladší synové, Tiberius a Kaligula, byli naprosto vzorní a dělali svému otci jen radost.
Ke své dnešní blaženosti měl ale Augustus mnohem lepší důvod. Císař neměl mnoho zálib, ostatně mu to ani čas nedovoloval, ovšem jedno hoby si vzít nenechal. Římský císař byl totiž nadšeným hypochondrem. Opravdu šťastný byl jen tehdy, když cítil alespoň stopy nějaké nemoci a mohl se obávat o svůj život. Augustovým neštěstím se proto stalo jeho zdraví. Po celé dva roky neprostonal ani den, což vedlo k celkovému chřadnutí a ztrátě chuti do života. Teď ale přišel jeho čas!
Všechno začalo už předešlý večer. Augustus najednou zjistil, že začíná mít potíže s dýcháním, a v očekávání blízkého konce svolal všechny své lékaře. Ti mu po důkladném vyšetření sdělili, že trpí lehčí rýmou. Augusta zpráva, že mu skutečně něco je, velmi potěšila a ihned se začal obávat nejhoršího. Celé služebnictvo i jeho vlastní rodina jej přes noc obskakovaly a císař se utápěl ve střídavé euforii ze své nemoci a strachu, že je to s ním opravdu nahnuté. Ráno Augustus bohatě posnídal. Kdybychom neměli úctu k císařskému majestátu, řekli bychom dokonce, že se přecpal. Díky tomu se mu okamžitě udělalo špatně od žaludku, což vyvolalo další nářky.
Asi tak v poledne, když se měl podávat oběd, to už Livii přestalo bavit a oznámila v kuchyni, že císař obědvat nebude. K Augustovi se ovšem donesla libá vůně připravené pochoutky, takže okamžitě zanechal svého sténání a vyrazil ke stolu. Když se dozvěděl, že se oběd nekoná, málem dostal infarkt.
"Já tady umírám, a ty mě ani nenecháš, abych se na svou poslední cestu pořádně najedl!" zvolal vyčítavě.
"Máš jenom lehkou rýmu, Gusto. Na to se neumírá. A co se týče oběda, od snídaně mi tady kňouráš, že tě bolí břicho. Několikahodinový půst tě nezabije," nenechala se umluvit Livie.
"Lehká rýma! Cha!" vyrazil ze sebe rozhořčeně Augustus. "Jen se na mě podívej! Celý hořím!"
"Před hodinou ti měřili teplotu. Je jen mírně zvýšená."
"Já tomu říkám horečka!"
"37,1 není žádná horečka."
"Jak to můžeš vědět? Jak můžeš vědět, jak strašně trpím? Ty jsi měla tak nanejvýš těžký zápal plic. Tomu já neříkám nemoc! No, jen se na mě podívej! Celý hořím!"
"Gusto, přestaň se chovat nedůstojně!"
"Nedůstojně!" třásl se Augustus spravedlivým rozhořčením. "Nedůstojně! Jak se mám chovat, když se blíží můj konec?"
"Tvůj konec nikde nevidím. Máš jenom rýmu."
"Rýma...," zasnil se Augustus, "... kruté bolesti prostupující celým tělem... nemožno dýchat..."
"Snad kdybys použil kapesník," poznamenala Livie ironicky.
"Na to je již příliš pozdě," opáčil císař pochmurně.
Livie se vyčerpaně zvedla ze židle a řekla důrazně: "Jdu pro lékaře!"
"Klidně si jdi. Snad mě ještě naleznete mezi živými, až se sem vrátíte," zadoufal Augustus.
Císař nebyl člověk, kterému by hádky dělaly dobře, ale toto malé handrkování o vlastním zdravotním stavu mu jenom prospělo. Bolest břicha náhle zmizela a ani dýchání už nečinilo žádné potíže. Livie s doktorem tak po svém příchodu místo umírající trosky nalezli člověka v nejlepší kondici. Jenže doktor nebyl žádný hlupák. Znal velmi dobře zvláštnosti povahy římského císaře a nijak si nepřál být tím, kdo by u tohoto pacienta konstatoval úplné vyléčení. Císařův hněv by mohl být nemilosrdný. Lékař proto podrobil Augusta důkladné prohlídce, změřil teplotu, poslechl si tep a podíval se do krku. Prohlídka potvrdila jeho nejhorší obavy. Augustus byl zdravý jako řípa.
"Tedy, vznešený císaři...," zamumlal nakonec doktor nejistě.
"Ničeho se neboj a řekni mi upřímně, jak na tom jsem," vyzval jej Augustus netrpělivě. "A nesnaž se mě ušetřit špatných zpráv! Jsem připraven na nejhorší."
"Tvůj stav je skutečně velmi vážný, vznešený císaři." Augustova tvář se rozsvítila nadšením jako sluníčko. No prosím! Ještě před chvílí měl obavy, že z něho nemoc už úplně vyprchala.
"Myslím si ale, že není důvod k obavám. Tvůj stav je sice vážný, ale ne kritický," pokračoval lékař.
To se Augustovi docela zamlouvalo. Pěkně si vychutnat svou nemoc je jedna věc. Skutečně být v ohrožení života je něco jiného.
"Co mi tedy předepisuješ?" tázal se dychtivě. "Domnívám se, že by mi teď prospěl pořádný oběd," pokusil se Augustus napovědět a triumfálně se přitom podíval na Livii.
"Ano, to by skutečně byla ta nejlepší léčba."
Doktor sice slyšel, jak Livie ostře nabrala dech, ale odporovat císaři se mu nechtělo.
"Císaři by nepochybně prospěla i malá odpolední procházka, že ano?" vrátila Livie Augustovi medovým hlasem jeho úder.
"Ano. Tedy asi... Snad...," začal se lékař poněkud zakoktávat, když viděl Augustův nasupený pohled. Livie byla ovšem dostatečně pohotová, aby jej vystrčila ze dveří dříve, než odvolá svůj souhlas.
Je sice pravda, že Augustovi se nijak nechtělo procházet se po Římě, ale přestože byla jeho představa léčby spojena spíše s postelí a starostlivou rodinou, neodvážil se neuposlechnout výslovného doporučení lékaře. Výsledkem byl kompromis, který považoval Augustus za velmi vychytralý. Procházku skutečně podnikl, dokonce i s Livií, ale po několika metrech cesty se i přes manželčiny protesty uchýlil do Římské vlčice.
Jediné, co teď Augustovi, trůnícímu u svého stolu a pořádajícímu další vydatné jídlo, trochu kazilo náladu, byl výhled na stůl v rohu místnosti. Augustus se rád považoval za ochránce mravnosti v Římě a Cicerona, Katona ani Caesara neviděl nijak rád. Dobře si vzpomínal, kolik bezesných nocí mu připravily kousky, které s těmito individui vyváděl Nero. Najednou se císař usmál. Nero je na Sicílii, Kato co nevidět potáhne do Kartága a ten kšeftař se prý nedávno oženil, takže bude mít po radovánkách. Císařův úsměv byl ale rychle vystřídán trpkým šklebem, když se jeho pohled zastavil na Ciceronově tváři. Cicero, v podstatě duchovní vůdce celé bandy, zůstával stále ve hře. Livie sledovala Augustův pohled.
"Nero je pryč, Kato bude co nevidět, ale tenhle tady bude pořád," prohlásil znechucený Augustus.
"Slyšela jsem, že se Cicero dvoří Katilině," namítla Livie.
Císař vyprskl. Tohle mu vzalo dech. Až příliš dobře znal svou vzdálenou příbuznou. Když byla v ráži, byla mnohem nebezpečnější než tlupa Galů. Ti se alespoň dali uplatit korálky.
"Nesmysl! Znáš přece Katilinu. Chápu, že se jí zachtělo svatby, ale až takový pitomec snad není ani Cicero."
"Myslím, že mu jde o peníze. Navíc si prý dělá zálusk na senátorské křeslo," vysvětlovala Livie.
"Jestli si Cicero myslí, že mu Katilina po svatbě dá něco ze svých peněz, pak je úplný blázen," prohlásil Augustus rozhodně.
"Asi si to myslí," řekla pokojně Livie.
Augustus se zamyslel. Představa Ciceronovy svatby s Katilinou se mu zalíbila. Ona by mu vládla pevnou rukou, Ciceronovi by skončil bezstarostný život a v Římě by bylo zase o něco klidněji. I to senátorské křeslo by pak tomu otrapovi klidně dal...
"Asi by bylo dobré," pokračoval ve své úvaze císař nahlas, "dohlédnout na to, aby se svatba opravdu konala. Nechceme přece, aby se něco postavilo do cesty štěstí těchto mladých, sympatických lidí."
A na tváři Oktaviana Augusta, císaře Říma, se najednou objevil velmi zlomyslný výraz.

Zobrazeno 7x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře