Dobrodružství pana Cicerona - II

  

Kapitola I

Souboj v senátu

Quo usque tandem abutere, Catilina, patientia nostra?
Jak dlouho ještě budeš zneužívat naši trpělivost, Katilino?
M. T. Cicero

Senátor Markus Tullius Cicero, jedna z nejznámějších osobností veřejného i nočního života Říma, se kolem sebe nechápavě rozhlédl. Jakmile to udělal, vyjekl bolestí, která mu rozlamovala hlavu na tisíc maličkých kousků. Uvědomil si, že si prostě není schopen vzpomenout, jak se do téhle škarpy vlastně dostal. Poslední, co si pamatoval, byl rozzářený obličej jakéhosi legionáře, který si shrabával se stolu hromádku peněz. Stop! Peníze! Cicero rozčileně hmatal po své zablácené tóze. Nic. Se stejným výsledkem potom prohledal dno škarpy. Konečně si vzpomněl! Minulý večer, nebo to možná bylo dnešní ráno, neměl potuchy o čase, prohrál celý svůj plat při hře v kostky.
Nešťastně zanaříkal. Uvědomil si, že je teprve třetí den od výplaty a on je kompletně na suchu. Namáhavě se zvedl a začal se plazit ze škarpy. Cíp jeho senátorské tógy se zachytil o nějaký drát. Pokusil se tógu uvolnit, ale výsledkem jeho prudkého trhnutí byla jen dlouhá díra na boku. Cicero zaklel. Takhle se v senátu ani doma nemůže ukázat! Při myšlence na rozčilenou Katilinu mu na čele vyvstaly krůpěje potu. Rozhodl se, že zajde k příteli Caesarovi a požádá jej o malou výpomoc, ale pak si vzpomněl, že Caesar zrovna dnes odjížděl do přístavu jednat o nějaké dodávce bot. Tak jako tak tedy musel domů. Snad se mu podaří nepozorovaně proklouznout do své ložnice, převléct se a v klidu vymyslet způsob, jak přijít k penězům. Šouravými kroky se začal posunovat ve směru, v němž se nacházela jeho, nebo lépe řečeno Katilinina vila.
Velmi dobře věděl, že nebude snadné uniknout pozornosti bdělé Katiliny, která vládla své domácnosti železnou rukou. Na možnost, že by jeho žena ještě spala, se rozhodně nemohl spolehnout. Přestože byl Ciceronův mozek obvykle v podobných situacích docela výkonný, ostatně svou roli hrála i zkušenost, dnes v sobě senátor cítil každý lok vína, který v noci vypil, a hlava mu odmítala poslušnost. Už byl pouhé dvě ulice od domova a měl strach, že ho jeho šťastná hvězda, která ho už vytáhla z tolika šlamastyk, tentokrát nechá na holičkách. Cicero začal propadat malomyslnosti. A pak, najednou, přišla záchrana.
Když dobrovolníci z Bratrstva charity svatého Mojžíše při Římské arcidiecézi, kteří vybírali peníze na stavbu nového křesťanského kasina v centru Říma, uviděli zablácenou a potrhanou postavu zdeptaného Cicerona, nevyjadřovaly jejich pohledy žádné nadšení. Bylo okamžitě jasné, že z tohohle jim moc nekápne. Jen zkusmo tedy křesťanská dívka podstrčila Ciceronovi pod nos amforu, do které vybírala peníze.
Pokud v tu chvíli nebyli služebníci Krista Ciceronovým zjevem právě nadšeni, senátor vůči nim cítil pravý opak. Tuhle holotu jako by mu seslal sám Jupiter! Již jsme chválili schopnost Ciceronova mozku pracovat v kritických chvílích. Ta se teď měla plně projevit. Co vlastně potřeboval? Pro začátek trochu peněz a dostatečný rozruch, který by mu umožnil nepozorovaně proklouznout do vlastního domu. Obojí měl teď na dosah ruky.
"Okamžik," zamumlal a laskavě se na dívku usmál. Pravou ruku strčil do záhybů své tógy, pak ruku vytáhl a předstíraje vhazování mince ji ponořil do amfory. Místo toho, aby ji zase vytáhl ven, chňapl levou rukou po dnu amfory, nádobu dívce vytrhl a s použitím vší své síly prorval svou pravou ruku úzkým hrdlem. Zamával výhružně svou improvizovanou zbraní a zároveň pokladnicí na zkoprnělé křesťany a rozběhl se ke svému domu.
Předpokládal, že ho křesťané začnou pronásledovat a on využije nastalého zmatku a neviděn manželkou vnikne do domu. Nemýlil se. Boží dítka se rychle probrala z ohromení a vyrazila za prchajícím senátorem. Za následující scénu by se nemuseli stydět žádní profesionální atleti. Křesťané byli tvrdí a dobře trénovaní útěky před lvy, kteří na ně byli občas vypouštěni. Ani Cicero na tom nebyl fyzicky o nic hůře. Teprve před rokem překročil třicítku a na jeho straně stála zkušenost stovek ostrých sprintů nočním Římem s policií v patách. Určitou nevýhodou ale byla zátěž, kterou vlekl na své pravé ruce.
Kristovy ovečky pronásledovaly Cicerona se zběsilostí smečky divých vlků. Cenné metry, které získal v úvodu, stahovaly děti církve svým vražedným tempem. Ale i Cicero běžel jako o život. Ke dveřím zbývalo už pouze padesát metrů, třicet, deset... Už to skoro měl, když jej čísi ruka zezadu chytila za cíp tógy. Cicero nezaváhal ani na okamžik. S ladností cvičeného gymnasty provedl bleskovou piruetu a amforou, naraženou na pravé ruce, třískl obzvlášť zdatného křesťana, podle oděvu patrně jáhna, po hlavě. Pronásledovatel pustil Ciceronův oděv a na malou chvíli zavrávoral. To ale senátorovi bohatě stačilo. Otevřel dveře, skočil do domu a po několika krocích se po hlavě vrhl do malého bazénku v hale.
Katilina byla velká žena. Každý, kdo ji znal, věřil, že by mohla pouhým pohledem drtit beton. Měsíce strávené v posilovně daly jejím pažím sílu kalené oceli. Jakmile uslyšela hluk před svým domem, vyrazila ke vchodu, aby si to s Ciceronem, kterého považovala za původce všeho rozruchu, vyřídila ručně. Vlastně se na to těšila od včerejšího večera, kdy Cicero, už pokolikáté, nedorazil domů. Jaké bylo její překvapení, když ve vstupní hale nalezla místo svého manžela křičící tlupu církevníků.
"Naval amforu!" zařval na ni nejagresivnější z nich.
Mezi mnohé ctnosti Katiliny bezpochyby patřila skutečnost, že byla ženou činu. Neztrácela čas zbytečnými otázkami, nesnažila se pochopit nepochopitelné. Co je jí do toho, že na ni ječí zřejmě podroušený akolyta a chce nějaký džbán? Jedno ale věděla jistě. V jejím domě nikdo bordel dělat nebude! Zlostně zařvala a vrhla se na svou kořist.
Je sice pravda, že byla sama a jich bylo mnoho, navíc měli na své straně i Boha, ale ani tisíc silně věřících mravenců nezastaví rozjetý parní válec. Ve chvíli, kdy se Kristova dítka po několika minutách zběsilého a předem prohraného boje snažila spasit zmateným úprkem, doprovázeným vítězným pokřikem Katiliny, vylezl Cicero se slovy díků ke své šťastné hvězdě z úkrytu a nepozorovaně zmizel ve své ložnici.

Čistý a převlečený Cicero cítil hluboké pohoršení. Byl znechucený sobectvím svých římských spoluobčanů. Tak bohulibá věc, jako je kasino, a ti chamtivci se zmohli pouze na pár mincí. Znovu otráveně přepočítal peníze, které se mu podařilo šlohnout křesťanům. Cicero vzdychl. Tohle mu stačí tak na půl dne. Sama amfora by měla větší cenu, ale tu musel rozbít, aby z ní vyprostil uvězněnou ruku. Nezbyde mu nic jiného než pokusit se vyrazit něco z Katiliny. Myšlenka na manželku vyvolala další povzdech. Podařilo se mu sice na chvíli uniknout jejímu hněvu, ale ve srovnání s celou válkou, kterou drtivě prohrával, to byla pouze malá šarvátka.
Pozorný čtenář si jistě vzpomene, jak jsme v Římské vlčici opustili našeho hrdinu ve chvíli, kdy se před ním otvírala příjemná budoucnost. Bohužel, od té doby připomínal jeho život smrtící cestu pouští, na které tu a tam dostal napít pár kapek vody, ostatně stejně jen proto, aby nepadl příliš brzy a nepřipravil tak škodolibý osud o tu zábavu.
Příčinou všeho zla byla pochopitelně ta proklatá manželská smlouva. Cicero našprtal několik právnických učebnic a vymínil si, že ji sepíše sám. Po týdnu usilovného lopocení skutečně dokument sesmolil. Unavený jako mezek předložil smlouvu Gaiovi, právníku Katiliny. Ten si ji přečetl a Cicerona pochválil. Bylo pouze nutno, jak řekl, vybrousit pár maličkostí. V radosti ze svého úspěchu mu Cicero tuto práci ochotně přenechal. Kolikrát se už za tuhle chybu proklínal! Proradný právník zamontoval do Ciceronova výtvoru několik právnických kliček, čímž vytvořil smlouvu, díky které Cicero nejenže nezískal z předpokládaných tří milionů ani vindru, ale dokonce musel převážnou část svého senátorského platu odvádět do společné pokladny, na které seděla Katilina. Zbytek mu pochopitelně na jeho nevázaný život nemohl stačit.
Potřetí unikl Ciceronovi povzdech. Nemělo smysl to odkládat. Měl pořád ještě naději, že by mohl využít euforie, kterou Katilina bezpochyby prožívala po rozprášení křesťanů. Pomalu se zvedl, prudce se nadechl a na jeho tváři se na malý okamžik objevil výraz bojovníka. Senátor Markus Tullius Cicero začal sestupovat po schodech, aby se střetl se svým osudem.
"Katilino!" vykřikl, když nalezl manželku na vnitřním nádvoří. Do svého pozdravu vpravil tolik nadšení, kolik jen byl schopen. Vrhl se ke své ženě s otevřenou náručí.
"Cicerone!" zavýskla Katilina. Na rozdíl od Cicerona nemusela svou radost předstírat. Na její tváři se rozhostil slastný úsměv gurmána, který právě spořádal hlavní chod a vidí, jak mu nesou zákusek.
Oba dva se vášnivě objali. Neviditelný gong zazněl a boj mohl začít.
"Kdes byl celou noc? Víš, jaký mám o tebe vždycky strach," zahájila Katilina líbezným útokem.
"Je mi tak líto, že jsem ti nemohl dát vědět," spustil Cicero. Na tuhle otázku byl pochopitelně dobře připraven. "Naléhavá záležitost. Senát zcela nenadále vytvořil tajnou vyšetřovací komisi, která měla provést důkladnou kontrolu římských výčepů. Šlo především o to, zda tam nedochází k hazardním hrám či jiným nechutnostem. Jako člen této komise jsem se musel podílet na vyšetřování."
Cicero považoval tuto předem vymyšlenou výmluvu za geniální. Hlavní zásada lhaní je přece držet se co nejvíce pravdy. Navíc si Katilina, i když může mít své pochybnosti, jen velmi těžko v senátu ověří existenci nějaké tajné komise.
"Ubohý Cicerone!" vykřikla Katilina a spráskla ruce. "Vždycky ti dají tu nejhorší práci. Pro člověka, jako jsi ty, bylo jistě učiněné neštěstí sedět mezi všemi těmi ohavnými lidmi," dodala Katilina ironicky.
Cicero samozřejmě nebyl tak hloupý, aby vlezl do elegantní pastičky, kterou na něho takto připravila.
"No, víš sama dobře, že jsem před svatbou žil poněkud bouřlivým životem. I teď si občas zajdu do hospody, abych si vypil jednu či dvě minerálky na osvěžení. Ale máš pravdu, hazard se mi naprosto hnusí," řekl a nasadil svůj nejnevinnější výraz.
"Předpokládám ale, že jsi musel, jak se říká, splynout s prostředím," prohodila tázavě Katilina.
"Ano, bylo to hrozné! Musel jsem dokonce vypít tři sklenky vína. Já a víno!" zasmál se Cicero poněkud neupřímně. "Pochopitelně, před svatbou jsem se tu a tam napil, vždyť to znáš," dodal pohotově, když si uvědomil, že to se svým předstíráním abstinence poněkud přehnal.
"Jistě, to se rozumí samo sebou. Ale pokud se hrály hazardní hry, musel jsi se zřejmě také zúčastnit. Kvůli důkazům, předpokládám," pomáhala mu Katilina.
Cicero zaváhal. Všechno šlo až příliš dobře. Až příliš dobře. Nakonec se rozhodl, že Katilinu zřejmě skutečně uspokojila bitka s křesťany, a on tak má obrovskou šanci dosáhnout svého.
"Máš pravdu. Bohužel, jelikož sám hazard odsuzuji, a tak ani neumím hrát, prohrál jsem skoro všechny svoje peníze. A představ si, že senát takové výdaje nikdy neproplácí. To má jeden z toho, že vykonává svůj úřad poctivě. Ke všemu mi ještě nějaký pobuda zničil mou senátorskou tógu. Hrozné! Napadlo mě tedy, že bys mi mohla dát nějaké peníze z naší společné pokladny," kul železo, dokud bylo ještě žhavé.
"Takže ty jsi přišel o všechny své peníze?" zeptala se Katilina soustrastně.
"Ano," nasadil Cicero truchlivý výraz.
"A potřebuješ tedy, abych tě založila," konstatovala Katilina.
"Ano," odvětil Cicero už spokojeněji.
"A zřejmě si myslíš, že jsem úplný idiot," uzavřela Katilina medově.
"Ano... Ne! Ne! Jak tě jen něco takového mohlo napadnout?" zvolal Cicero vyčítavě.
"Ty máš tu drzost přijít si sem po prohýřené noci s naprosto debilní výmluvou a ještě čekáš, že ze mě vytáhneš nějaké peníze. Ten chlast ti asi leze na mozek," vyrazila ze sebe Katilina rozzuřeně.
"Vše, co jsem ti říkal, je pravda," bránil se Cicero.
"Kolik jsi toho vypil?" zahájila Katilina výslech.
"Nanejvýš tři sklenky vína," trval na svém Cicero.
"A kolik vás z té vaší senátní komise v tom výčepu vlastně bylo?"
"Nevím přesně, tak tři, čtyři... Možná dva."
"A možná že taky jenom jeden, nebo se snad mýlím?" dodala Katilina výsměšně.
"Možná," zamumlal Cicero nezřetelně.
"Jak tedy celé to vyšetřování vůbec skončilo?" byla dále zvědavá Katilina.
"Hazardní hráči dostali přísnou pokutu, majitel rovněž, několik lidí bylo..."
"Nech těch blbostí!" skočila mu Katilina do řeči. "Nasadila jsem na tebe soukromého detektiva!"
"Cože?!" vykřikl Cicero.
"Hned vás představím. Ovidie! Ovidie!"
Zdánlivě odnikud se objevila mohutná postava volaného.
"To je ten legionář!" zařval Cicero ohromeně. "Ten, co mě obehrál v...," senátorův hlas pomalu odumřel.
"Ovidie, podej hlášení!" přikázala detektivovi Katilina.
Ovidius si nejprve posměšným pohledem prohlédl Cicerona, v tu chvíli působícího spíše jako zmoklá slepice, a pak se dal do řeči.
"Podle tvých pokynů jsem včera večer sledoval toto individuum. Okamžitě poté, co opustil dům, zamířil jistým krokem do Romulovy sluje, nejnechvalněji známého pajzlu ve městě. Zde byl přivítán jako starý zákazník, a také z jeho chování bylo zřejmé, že mu tamní prostředí není ani trochu cizí. Po vypití značného množství vína, které konzumoval společně s několika místními děvčaty, jimiž se nechal oslovovat jako "strýček Cicerák", se vrhl k hracímu stolku. Ze způsobu, jakým hrál, jsem usoudil, že ani v tomto oboru rozhodně není nováčkem. Když už byl vydatně pod parou, rozhodl jsem se využít příležitosti a zapojil jsem se do hry," řekl a na chvíli se odmlčel.
"Špíno!" ozval se Cicero.
"Kvartální alkoholiku!" nedal se Ovidius.
"Prosím, prosím, pánové! Chovejme se trochu na úrovni, přestože s tím má můj manžel zřejmé problémy!" přerušila Katilina jejich konverzaci.
"Během následujících několika her," pokračoval Ovidius, "jsem ho obehrál o všechny peníze. Nebylo to těžké, protože už o sobě vůbec nevěděl."
"Naval moje prachy, proklatý čmuchale!" zaječel Cicero.
"Peníze jsem poctivě vyhrál a potřebuji je. Detektivní činností si totiž pouze přivydělávám. Jinak píši básně," vysvětlil Ciceronovi.
"Co mi tím chceš jako naznačit, pisálku?" vyjel na něho Cicero.
"Prostě ti nevrátím ani as, moulo!" odvětil Ovidius.
Cicero pochopil, že prohrál. Proti těm dvěma byl bez šance. Beze slova se otočil na podpatku a s výrazem úkladného vraha, který myslí na dva pěkné, čerstvě vykopané hrobečky, opustil dům a vyrazil k Římské vlčici.

Červené boty! Plné regály červených bot! Caesar se mátožně potácel po svém skladišti. Kam až se podíval, všude byly hromady bot v barvě vyzrálého rajčete. Zač ho jen osud trestá?!
Všechno to přitom začalo tak nadějně. Když se mu naskytla příležitost uskutečnit tento obchod, ani na chvíli nezaváhal. Přes náklady na přepravu byly boty z jihu Číny mnohem levnější než ty, které se vyráběly v Římě. Jenom se nikdo nezmínil, že budou červené. To by ho tedy zajímalo, kdo teď takovou příšernost koupí! Tenhle obchod může rovnou odepsat.
Vztekle nakopl nejbližší botu. Zvuk dopadající obuvi mu zlepšil náladu. Nevedlo se mu zase tak špatně, aby jej jedna nevydařená dodávka mohla zruinovat. Navíc, ušklíbl se, ve věcech módy si jeden není nikdy jistý. Před rokem nechal jeho konkurent zhotovit několik tisíc oranžovozelených tóg a předpokládal, že se z toho stane módní hit. Dodnes se neprodala ani jedna. Caesar se pousmál. Myšlenka na cizí neúspěch jej zahřála u srdce. Rozhodl se, že si zajde na pár skleniček k Římské vlčici.
První, na koho ve své oblíbené hospodě narazil, byl jeho nejlepší přítel. Jakmile Cicerona uviděl, zapomněl na své trápení. Jeho kamarád, zírající do prázdna a křečovitě se držící sklenice, vypadal jako hromádka neštěstí. Rychle si k němu přisedl a podíval se na něho s nevyřčenou otázkou.
"Katilina," procedil Cicero nenávistně mezi zuby.
"Aha," bylo hned Caesarovi vše jasné.
Stále ještě přesycen vztekem vůči Katilině a Ovidiovi ze sebe Cicero vysypal celý příběh. Především přídavná jména, jimiž oba své nepřátele častoval, se vyznačovala značnou dávkou fantazie.
"Máš už nějaký plán, jak celou situaci řešit?" zeptal se Caesar opatrně.
"Oddělám ji," prohlásil Cicero rozhodně.
"To nemůžeš, odsoudili by tě k smrti," namítl Caesar.
"Jo!" souhlasil Cicero překvapivě spokojeně.
Když Caesar pochopil, že se jeho přítel nezaobírá žádnými konstruktivními myšlenkami, rozhodl se, že stočí řeč jinam.
"Tak jsem si říkal, že bys mi mohl poradit," změnil téma. "Brutus má za týden druhé narozeniny a já nevím, co mu mám dát. Nenapadlo by tě něco?"
"Dej mu autíčko nebo plyšového medvěda," doporučil Cicero bez zájmu.
"No, to mě taky napadlo. To všechno už ale má. Chtěl bych mu dát něco neobvyklého, něco, co ještě nemá," vysvětloval Caesar.
"Tak mu dej dýku. Pěkná, zdobená dýka, to je pro mladého chlapce krásný dárek. Třeba se jednou ožení, a jak se mu bude hodit!" pronesl Cicero o poznání živěji.
"To vůbec není špatný nápad, budu o tom přemýšlet. Hodně mi záleží na tom, abych si ho naklonil a probudil v něm pravou synovskou lásku," zaujala Ciceronova myšlenka Caesara. "Hned jsem si říkal, že ty mně určitě dokážeš poradit. Ne nadarmo jsi senátorem," snažil se Caesar přítele potěšit.
"A k čemu mi to je? O všem stejně rozhoduje císař. Senát nemá skoro žádné pravomo..." Cicero se náhle odmlčel. Jeho oči se zaleskly.
Caesar okamžitě pochopil, že Cicero právě dostal jeden ze svých proslulých nápadů. Sám se však neodvážil zeptat se, aby přítele nevytrhl ze soustředění.
"Jasně! Já idiot! Že mě to nenapadlo dřív! Vím, jak se zbavit Katiliny!" Ciceronem jako by projela vlna nové energie. "Kamaráde, mohl bys mi půjčit nějaké peníze? Budu si muset koupit novou senátorskou tógu. Chystá se projev století, cha cha!" rozesmál se Cicero potměšile.
"Jistě, příteli. Jsem rád, že ti můžu pomoct. Tumáš... Jen mě právě napadlo, jestli bys na ten svůj projev nepotřeboval pěkné, výrazné boty. Aby si tě každý všiml, víš," rozpomněl se Caesar na svou profesi obchodníka.

Cestou domů si Cicero pohvizdoval. Senát zasedal za dva dny, a tak měl dostatek času, aby si všechno připravil a vybrousil svůj plán. Ze všeho nejdříve si koupí senátorskou tógu, pak připraví pár dopisů a začne sepisovat svůj projev. Sám pro sebe se zachechtal. Starý Cicero je pořád ještě ve hře a s těmi, co jej už odepsali, si to vyřídí. Skoro by mu bylo Katiliny líto.
Najednou padl jeho pohled na šaty, které byly vystavené před jedním obchodem. Zarazil se. Nakonec, není přece nutné, aby měl na sobě ve chvíli svého životního triumfu fádní oděv, který nosí ostatní senátoři. Naopak, on musí být výrazný, musí vyčnívat. Caesar mu už slíbil červené boty a ty by se k tomuhle skvěle hodily. Po krátkém váhání vešel do obchodu.

Katilina byla znepokojena. Před několika hodinami svého nezvedeného muže naprosto deklasovala. Předpokládala, že příští dny stráví někde v koutku a bude si lízat rány. Jak si má tedy vysvětlit, že při svém návratu domů září jako sluníčko? Jak má rozumět tomu pobavenému pohledu a blahosklonnému výrazu, se kterým ji míjel na schodech? Co vlastně nesl v tom balíčku, který si tak pyšně tiskl k hrudi?
Katilina se zamračila. Po chvíli přemýšlení si zavolala jednu ze svých otrokyň. Začala jí dávat pokyny, ale znovu změnila názor. Koneckonců, malá procházka jí nemůže uškodit.

Cicero se spokojeně natáhl na lůžko. Právě dokončil generálku na svůj zítřejší výstup. Nemohl pochopitelně nechat svůj hlas burácet vilou tak, jako tomu bude zítra v senátu, ale ověřil si, že celou řeč zvládá nazpaměť, a připravil si také několik dramatických efektů pro své publikum. Jeho nejvěrnější otrok odnesl už před několika hodinami všechny dopisy určeným osobám.
Na chvíli zavřel oči a oddal se myšlenkám na zítřejší vítězství. Nemohl vidět, jak se z parapetu nad jeho oknem spustila mohutná postava. Starý známý Ovidius viděl a slyšel vše, co potřeboval. Nyní půjde podat hlášení.

Jak už naznačil Cicero při rozhovoru s Caesarem, senát neměl žádné významné postavení. Hlasoval sice o některých císařových návrzích, ale v posledních deseti letech všechny jednohlasně přijal. Co se týče vlastních pravomocí, zbylo už pouze pár reliktů, na které si nikdo ani nevzpomněl, a nebyl tedy ani důvod je rušit. Na jednom z nich založil Cicero celý svůj plán.
Senátoři se vlastně dali rozdělit do tří skupin. Tu první a zároveň daleko nejpočetnější tvořili senilní starci, kteří jen těžko chápali, o čem je vůbec řeč, a podle instrukcí, které kdysi dostali, všechno ochotně schválili. Ti samozřejmě nebyli pro jeho plán nebezpeční. Stačí pouze správně podat návrh, a oni už to odsouhlasí.
Druhá skupina byla nejrozmanitější. Dali se do ní počítat všichni ti, kteří se do senátu dostali víceméně náhodou. Právě pro tuto část senátu, ke které ostatně sám patřil, si Cicero přichystal svůj projev. Nesmí dopustit, aby mu překazili jeho plány. Cicero si byl jistý, že se mu podaří zaujmout je svou řečí natolik, že nikoho ani nenapadne běžet hned za Augustem. A až dojde k samotnému hlasování, můžou klidně ze zbabělosti návrh odmítnout. Geronti už je v klidu přehlasují.
Třetí část senátu byli Augustem dosazení špehové, kteří měli dávat pozor, aby senátory čirou náhodou nenapadlo schválit něco, co by se císaři nezamlouvalo. Tato skupinka by samozřejmě dokázala bez potíží zhatit celý Ciceronův plán, ale večer před zasedáním dostal každý z nich dopis, kterým jej Augustus zval na tajnou poradu na Sardinii. Všichni císařovi nohsledi, kteří nemohli tušit, že psaní napsal Cicero, okamžitě vyrazili zběsilým tempem na jih. Karty pro zítřek byly rozdány.

Když se za řečnickým pultíkem objevil impozantní zjev senátora Marka Tullia Cicerona, všichni okamžitě zmlkli. Cicero, navlečený do oranžovozelené tógy, kterou doplňovaly zářivě červené boty, se rozhlédl po svém publiku. Spokojeně se usmál. Dokonce i ti nejnetečnější si budou navždy pamatovat, jak vypadal velký Cicero onoho slavného dne!
"Senátoři!" spustil svým nejsilnějším hlasem. "Podle prastarých tradic náleží senátu právo rozhodnout o vině či nevině osoby obviněné ze zrady Říma. Proti našemu rozhodnutí v takovém případě není odvolání. Dokonce ani císař se mu nemůže postavit. Dnes přicházím s tímto obviněním já a vás žádám, abyste rozhodli!
Ti senátoři, kteří byli schopni chápat Ciceronova slova, se na sebe znepokojeně podívali. O co se tady jedná? Většina ovšem pouze apaticky zírala na jeho oděv. Až se to po nich bude chtít, schválí návrh.
"Zrádcem je... Katilina!" vykřikl Cicero po menší dramatické pauze.
V publiku to zahučelo. Mladší senátoři dobře věděli, že Katilina je Ciceronova manželka.
"Tvoje žena?!" otázal se nevěřícně jeden senátor nahlas.
"Je to tak," potvrdil Cicero rozhodně.
V té chvíli se ze středu obzvláště letité skupinky senátorů zvedla postava v bílé tóze. Katilina toho slyšela právě dost. Shodila z hlavy šedivou paruku a posměšně se zadívala na Cicerona.
Poté, co vyslechla Ovidia, se rozhodla, že si počká a zasáhne až ve chvíli, kdy to Cicero bude nejméně čekat, tedy při jeho projevu. Převléct se za přestárlého senátora nebyl žádný problém. S čím ovšem ani ona nemohla počítat, to byl Ciceronův nový ohoz. Ten způsobil Katilinino váhání. Změnil snad její manžel svůj plán a rozhodl se, že se místo útoku na ni raději sám úplně zesměšní? Pokud je tomu tak, není žádný důvod, aby zasahovala.
Nakonec se ukázalo, že Cicero plán nezměnil. Proto teď stála přímo proti němu a oči jí bojovně plály. Ubohý senátor byl naproti tomu v naprostém šoku. Katilina byla ta poslední, koho by tady chtěl vidět. Bleskově přemýšlel, jak se mohla o plánu dozvědět. Dospěl ke správnému závěru, že za tím stojí ten zatracený Ovidius. Na tom teď ale vůbec nezáleželo. Cicero váhal. Má se pokusit elegantně ustoupit a nechat celou věc plavat? To už ale asi nebylo dost dobře možné. Bude tedy bojovat! Ještě dokáže porazit Katilinu!
"Ano! Ano! A ještě jednou ano! Je to Katilina!" odpověděl nahlas na senátorův nedůvěřivý dotaz, a aby nebyla mýlka, ukázal na svou ženu.
"Cos to řekl?!" zaburácel sálem dunivý hlas Katiliny.
"Jak dlouho ještě chceš zneužívat naši trpělivost, Katilino?" odpovídala jí Ciceronova útočná slova. "Jak dlouho si s námi ještě budeš v tomhle svém pominutí smyslů zahrávat? Kam až tě dožene tvá opovážlivost neznající zábran?"
Tady se Cicero pro jistotu odmlčel, protože Katilina právě rozhodným krokem vyrazila ze svého místa. Pak ovšem dospěl k mylnému závěru, že ji zastrašil a ona prchá.
"Pokračuj, jak jsi začala, vytáhni z města, brány jsou otevřeny, odejdi! Zbavíš mě velkého strachu, jen když mezi námi budou městské hradby!" vyhlašoval Cicero posměšně.
To už se ovšem Katilina uličkou mezi řadami židlí nepříjemně blížila k Ciceronovu postavení. Senátor pochopil, že jeho manželka nemá ani v nejmenším v úmyslu opustit město, jak se předtím mylně domníval. Její reakce na jeho ohnivý projev to ostatně jen potvrdila.
"To by se ti tak hodilo, co? Ani mě nehne!" opáčila rozzuřeně a byla stále blíže.
"Velká musí být vděčnost nesmrtelným bohům, a zvláště pak tomuto...," pokoušel se Cicero zachránit situaci, ovšem bylo zřejmé, že už začíná trochu plácat z cesty.
"Nech těch blbostí a okamžitě běž domů! Někdo musí vytřít prach!" přerušila Katilina svým příkazem Ciceronovy nesmyslné výlevy.
"Jaká je to doba, jaké mravy!" učinil Cicero poslední pokus změnit svůj útočný projev v několik povšechných poznámek o mravním stavu společnosti.
Katilina, nyní téměř na dosah ruky, mu ale nedala šanci: "Přestaň žvanit a hybaj domů! A nebudu to už opakovat!"
Cicero pochopil, že jej Katilina pro tentokrát porazila. Rozhodl se, že alespoň jeho ústup musí být důstojný.
"Nebudeš mi přikazovat, co mám dělat! To si už nikdy nedovoluj! Teď například jdu domů trochu poklidit a utřít prach. Buď zticha, tvé námitky mě nezajímají!" hrdě se otočil a vyrazil k domovu.
Jeho tóga přitom zářila na všechny strany a senátor Markus Tullius Cicero při svém ústupu zastiňoval i jasné slunce, které mu svítilo na cestu.

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 2x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře