Der arme Doerell
Myslím, že o tomhle bylo už řečeno hodně... ale není toho nikdy dost. Je to vlastně historka o šoku, o mém šoku, o našem šoku.
Autor: Kamila
,
21.5.2009,
Povídky
Říkaly jsme mu „náš hrad“ a jeho kastelán byl „náš kastelán“. Řada podivuhodných průvodcovských historek ze Střekova – některé byly vážně k zulíbání. Ale dnes bych chtěla psát o jedné, ne sice moc dlouhé, za to ostré tak, jak jen může být lidská zapšklost. Střekov vybudovali na jednom ze skalních výběžků, který odhalilo Labe při své cestě Českým Středohořím. Vždycky to byla neklidná krajina. Není to ani tak dávno, kdy byla téměř celá, řeklo by se z gruntu, německá. Ještě dneska, když jí procházíte, cítíte jejich ducha, i když ve vilách tehdejších německých podnikatelů sídlí už česká knihovna a rozhlas.
Němci k nám na hrad docházeli dost často. Někteří stáli na terase, dlouho se dívali ze skály na Labe a občas s námi prohodili pár slov. Někdy to byl povzdech… „Můj otec (strýc, či dědeček) měl kdysi tááááámhle vilu…“ Potom si dali točené Lobkowiczké a dál se bavili svými vnoučaty. Jiní zůstali jen za několika slovy v návštěvní knize… „Wo gibt’s mein Heimat?“ Kristýna tyhle zápisy milovala, a tak jsme si je poznamenávaly do našeho palubního deníku. Mezi dětskými kresbičkami princezen a nápisy „moc se mi tu lýbilo“ vábily mrazivým tajemstvím. A my ho cítily, my jím žily. Ta krásná krajina nás vždycky přistrčila zase trochu blíž k toleranci, která tu byla a nebyla, podle toho, jak plynul život, bouřily a tříštily se ideály.
Jednou jsme seděly na terase mezi prohlídkami, když nás přišel povzbudit kastelánův zástupce, jistý pan Tampír, kterému šéf ovšem neřekl jinak než „doktore“. Mám ho skutečně ráda, hlavně proto, že jsem v něm vždycky nacházela živou upřímnost a nekonečný zájem „o svou věc“. Myslím, že stále na hradě opravuje ručičky papírových hodin s časy prohlídek ve stejné tichosti a s tou samou samozřejmostí jako to bylo „za našich časů“.
Seděli jsme, dívali jsme se na Labe, prohodili k sobě několik slov o práci a hezkém počasí a občas poklimbávali s otevřenýma očima, což se vám na takových místech jako byla naše střekovská terasa může docela snadno přihodit. V břečťanu, blízko vstupu na hradní schody, brány se stříbrnou mříží, umístil ještě před válkami spolek ústeckých Němců pamětní desku malíře Doerella. Lobkowitzové mají ve sbírkách jeho romantické pohledy na své střekovské panství. Musel to neklidné ticho u labské hladiny milovat! Byl to jeho domov. Stavte se někdy ve druhém foyere Národního divadla. S úctou sem kdysi věšeli obrazy Řípu, Blaníka, Tetína. Asi ve stejné době míchal Doerell svoji střekovskou poezii. Kdo byl vlastně ten Doerell?
„To je německy?“ vyrušila nás jedna postarší dáma, babička asi pětiletého vnoučka, z líbivého skoronicnedělání.
„Jo!“ odpověděl jí pan Tampír jakoby nic.
„Jaktože je to německy?“ zvýšila hlas a opovržlivě se odvrátila, „to číst nebudu.“
Chvíli byl klid. Opřela se o zábradlí a dusila v sobě jakýsi neurčitý druh vzteku.
„Co má co dělat německý nápis na českym hradě?“
Tampír už to nevydržel, poposedl a proti svému zvyku procedil poněkud hlasitěji mezi zuby. „Protože to sem dali Němci, osmdesát procent obyvatel byli Němci, žili tady, ty baráky pod hradem jim patřili, tak…“
„Já tady žiju od padesátejch let a říkám, že tohle je český území a tenhle nápis tady nemá co dělat,“ syčela ta madam.
„Byla to přece jejich kultura, je to součást historie“ přidala jsem se. Kristýna mi to zúčastněně odkývala. „Všechno tady bylo před pár lety víc německé než české.“
„Ne a ne, já je nikdy uznávat nebudu, říkejte si, co chcete…,“ vzala svého vnoučka za ruku a uraženě pozorovala labské vlny. Vsadím cokoli chcete, ona je neviděla. Možná si představovala ty zástupy buršáků a nácků, kteří kdysi obývali labské břehy. Vlastně měla pravdu. Nikdy je neuznat! Nemusíme, vždyť jsou často slepí i k nám. Dva břehy, které dneska na pokraji kamenného nebytí spojuje i rozděluje černá tabulka v břečťanu. Když se na ni zahledíte pozorněji za jasného dne očima těch, kteří nahoře v hradní komnatě zvěčňují svoje vyznání na nový bílý list návštěvní knihy, a současně těch, co ve vzteku svírají zábradlí terasy, uvidíte docela jemně prosvítající slova: „Der arme Doerell!“
(celkem: 8, počet hlasujících: 2)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
kvalitní komentář (0)
) ale takhle? Docela mě to dostalo... Měla by si to asi přečíst, hlavně ten konec...kvalitní komentář (0) To asi není má poslední historka ze Střekova...kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Pod paravánem | Ti druzí | Jednou snad... | Emszi | Stoupání na horu