Stojí tam zídka ovinutá bezem,
kamenné schody do nebe
a anděl oněmělý krásou...
Pokora větší než pokleknutí,
čerstvé jsou slzy shledání.
A já jako svatý poutník
do té živé, vzácné hlíny
pomněnky vkládám,
ty nejvděčnější květy.
Hodnocení:3.75 (celkem: 15, počet hlasujících: 4)
Zobrazeno 52x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Jak tady čtu, někdo asi psal o hřbitově jako o strašidelném místě, nebo tak něco?
Mě se to docela líbilo, ten nápad, že hřbitov není jen plný duchů, smrti, strachu,...
No Kamčo, každý ten svět vnímá jináč.Co se týče zrovna rubášů...ne na každého rubáš působí jako strašák.
Víš, myslím, že tahle Tvá reakce...asi že jsi mně v mé básni úplně nepochopila.Nechtěla jsem říci, že smrt je jako taková zlá.
Alespon Tě to inspirovalo...tak taky dobře.
Haha Ja jsem ti hrozne za to hodnoceni vdecna, Teo, protoze nejlepsi je, kdyz vec nenecha cloveka v klidu... nehledam hvezdicky;-) Presto si myslim, ze jsem realista, na snilka jsem uz stara... vis, pro nekoho je i nebe realita, pro nekoho ty pomnenky, ale rubase jsem na hrbitove nikdy nevidela... proto jsi pro me vetsi snilek, nez realista.
Čekala jsem, že ji napíšeš. Překvapilo mne jen to vyjádření...
Ač s obsahem tak úplně nesouhlasím (na schody do nebe prostě ne a nevěřím...), je mi blízký ten pocit.
Krom toho pomněnky... však víš
Vlastně můj celkový dojem z téhle básně je dokonalým příkladem toho, jak se ve mně pere realista a snílek.
A k čemu se modlil...? | Divné století | Káň galilejská | Čas | Lužická pohádka