Zamyšlení o skutečnostech a snech

Me2d si přál vidět mou prózu, tak tedy pár dílek vkládám..


Autor: Tanarica, 16.2.2010, Básně

  

Někdy si tak říkám, jak rychle zapomínáme na dobré skutky, které pro nás jiní vykonali. Jak lehce přehlížíme přátelské úsměvy a projevy náklonnosti. A jak dlouho si pamatujeme sebemenší křivdy. Jak jsme sobečtí, skoupí na slovo a ješitní.

Škudlíme si to svoje živobytíčko, ty svoje penízky a při tom zavíráme oči před skutečností. Zabýváme se zbytečnostmi.Žijeme vlastně? Nebo jen přežíváme, odžíváme, to co bychom „měli“. Při nejlepším alespoň šedesát let života, který bychom měli proměnit ve „šťastný“. Kolika z nás se to ale povede? Závidím těm, jimž nezkříží cestu žádná vážnější nemoc, zranění nebo jiná újma nejen na zdraví a ve spokojenosti a vysokém věku si plní své sny a představy z mládí.

Naučit se odpouštět, vnímat city druhých, a ač si to neradi připustíme - přiznat si pravdu, nezavírat oči před realitou, ale přitom nezapomínat snít. A žít svými sny. Jakmile zapomeneme ztrácí se hlavní myšlenka bytí.

Jsme tu snad proto, abychom ničili a brali? Zabíjeli svou Zem?

Utýrali její vlídnou tvář, prokláli srdce, která nám s otevřenou náručí nabízela. Přivlastnili jsme si JEJÍ krásy a půvaby a bez hanby je vydáváme za „své království“. Povýšeně si nosíme ty své nosíky nahoru, opovržlivě shlížíme na ty, o nichž si myslíme, že nejsou hodni dívat se nám rovnocenně do očí. A přitom jsme tak bezvýznamní, tak nicotní…

Ano, každý člověk je jiný. Ano, každý má právo žít. Ano, všichni neměli štěstí. A, ano..všem se nedostalo lásky a pochopení. Ale zatímco my řešíme, jestli koupit mléko polotučné nebo plnotučné, oni přemýšlí, jestli přežijí další minutu. Jestli neztratí své blízké a sami sebe. A přesto ctí svou Matku. Věří a doufají, ačkoli bojují proti větrným mlýnům.

A my? Posíláme nevinné lidi do malicherných válek, kvůli nicotným vítězstvím a porážkám.Necháme se zpracovávat a namlouvat si vybájené představy našich drahých politiků, kterým, jak jsem si všimla záleží jen na svých vlastních a hlavně plných korytech. A…necháme si to líbit. Jak dlouho ještě? Česká republika. Tak kdysi nádherně se rozvíjející se stát. Měli jsme Baťu, rozvinutý průmysl, hospodářství, tolik památek, tak nádhernou historii. Komunismus. Možná těžko z mého pohledu soudit, když jsem ho nezažila, jak jsme pochopila jejich hlavní myšlenka byla zřejmě dobrá, ale to, jak lid nutili žít. Nečekali bychom asi, jak rychle o vše přijdeme. Kde jsme vlastně teď? Škoda mluvit. Krize nás asi nezajímá a půjčujeme si vesele dál. Chápu, jak to asi zní od třináctileté holky, ale vždyť i my to vnímáme a přemýšlíme o budoucnosti – nejen o té naší.

Mně osobně stačil rozhovor s jedním poněkud zvláštním člověkem a z jeho vyprávění jsem si uvědomila tolik věcí a musela se pousmát, jak levnými triky se necháváme uplácet. Sama jsem byla překvapená, jak moc mě mrzí, že ze své pozice nemohu nijak ovlivnit vzniky nových továren a devastování fauny a flory.

Pohlédněme o kousek dál na vrásčitou pokožku naší Země, vidíme žal a bolest, zaposloucháme- li se, slyšíme její prosby o pomoc, přesto ignorujeme naše skutečné, niterní volby (nechce se mi věřit, že existuje člověk bez citu, člověk, který necítí, a v hloubi duše ho nelechtá myšlenka na život v symbióze) a dále ji svazujeme. Je smutné, že okrádáme nejen sebe o domovy za vidinou po několikaciferných čísel na účtu, kvůli hloupým papírkům, za které je možno dostat vše - jen ne lásku a city. Nezapomínejme na to.

Zobrazeno 5x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>