3 002 autorů
Živil se tím, co uměl nejlépe – krádežemi.
[Przeczek Lech] Další >>
čtvrtek 16.6.2006
…………………………
Buzzer se rozblikal. Číslo dvacet pět, číslo dvacet pět, číslo...A sakra, to je „můj“ John. Koukl jsem na hodinky. Za deset osm. Blíží se konec.
Odpolední směna se pomalu přesouvala do šaten, hodit se do civilu a zdrhnout. Mám se tam také nenápadně přesunout? Za chvilku jsou tu nočňáci, ať si Johna „udělaj“ sami. Šourám se chodbou ke schodišti a buzzer stále volá: číslo dvacet pět, číslo dvacet pět, číslo...
Před sebou na schodech směrem k vysvobození, spatřím otáčející se Nadiu. Ještě, než ji ta rozjásaná chodba do svobody definitivně pohltí, volá a gestikuluje směrem k blikající cedulce: „Čí je dvacet pětka? Běžte za Johnem, něco chce!“
„Jacob a Sarah mají Johna!“ zní odněkud, odkudsi, posměšně, vyzývavě.
Sarah, kde je kruci Sarah? Proč tam k němu nejde? Co teď?
Nabízí se několik řešení.
Uprchnout do šatny a tvrdit, že to začalo svítit až po mém odchodu. Ale co Nadia? Přece jen tu pracuje trochu déle, komu naše šéfová spíš uvěří?
Nebo tam zajdu, trošku z Johnem pokecám a pomohu mu do postele, to mi zabere aspoň půl hoďky... z toho se lehce udělá celá a já si mohu vykázat dalších pět liber!
Jasně, co jiného by pacoš v tuhle hodinu mohl chtít? Sprchu. Tu mu lehce rozmluvím. Otřu mu obličej žínkou a je to!
Tak jo, zajdu tam a se Sarah si to vyřídím zítra. Předčasně zmizela a já musel dělat za ní, co kdyby mě tam 'očekávalo něco neočekávaného'? Budu třeba muset Johna přendávat a takové věci, byť sebelehčí, se podle šéfové přeci v jednom dělat nesmí!
…………………………
Sarah, asi třicetiletá ošetřovatelka černé pleti původem ze Somálska, si navlékala na kakaová, silnější, Africká stehna, své super – moderní džíny a to tak dovedně, že si jí všechny ostatní zaměstnankyně (dámská šatna totiž!) nemohly nevšimnout a nevykřiknout obdivem nad skvělým materiálem, nebo bolestí - poté , co jim Sarah tančíc po místnosti, poškádlila nárt svou hnědou, sloní nožkou.
…………………………………………
Jacob, teprve třetí měsíc zaměstnaný ošetřovatel, si znovu dopnul svou erární košili a rozešel se nazpět k pokoji číslo dvacet pět. Minul pár pacientů, nevšiml si úšklebků, které za ním vyslali a zaklepal na dveře pokoje. Nikdo se neozval, což předpokládal, neboť pacienti většinou špatně slyšeli. Neobtěžoval se tedy klepat znovu, ale rovnou vešel do pokoje. Vše bylo tam, kde to má být, prach utřen, postel ustlaná, chyběla tu však příčina Jacobova zdržení.
„Johne!“ opatrně zavolal ošetřovatel, „potřebuješ něco?“
(tyká se všem, to bylo první pravidlo – v Anglii!)
Z malé komůrky se záchodem, umyvadlem a skříňkou na hygienu něco polohlasně zamručelo. John měl i něco s trojklaným nervem, tak mluvil jen na půl úst.
„Johne, mohu do koupelny?“ zeptal se Jacob s rukou na klice.
Ozvalo se něco jako: „Hmm, mm no jo...“ polohlasem a nechutným Birminghamským dialektem. Jacob stiskl kliku.
Prudká rána rozhodila jeho stabilitu! Do nosu ho udeřil zápach hodný porážení statných dobytčat na jatkách.
………………………………………………
Sarah se dostrojila a odkráčela v doprovodu závistivých ošetřovatelek a žoviálních ošetřovatelů do vlahého červnového večera.
„S kým jsi dnes sloužila?“
„Ale, šéfová to zase podělala, dala mě do dvojice s tím novým... Jacobem!“
„ Jo to je ten... z východní Evropy... na ty pozor... prej kradou!“
„No, naštěstí jsme měli jen Johna, Rachel a Chrise Browna, tak jsme pracovali společně málo, ale raději si prohlídnu kapsy...“
……………………………………
Toto je víc, než jsem předpokládal, že snesu. Smrad mě klátí jako první. Pak nastává zrakový vjem a já cítím toastový chléb s marmeládou jak se žene hltanem a jícnem směrem k dutině ústní. John se válí na podlaze vedle mísy, na kterou se očividně snažil usednout, s napůl staženými kalhotami. Holou zadnici, jindy bílou jako sníh, hnědou tak, že i Sarah by se zastyděla. A nezůstalo na zadku! Letmo prohlížím celou koupelnu, hovno z boku mísy, hovno na většině podlahy, hovno na umyvadle. Rychle vymýšlím plán pro příští okamžiky. Vycouvám, nechám tam tu páchnoucí spoušť a zdrhnu do šaten. Nadiu nějak ukecám, aby mlčela, přinesu jí kytku, třeba. Ale John, viděl mě John? Je sice nahluchlý, ale nikoli slepý. Určitě mě viděl! Nedá se nic dělat! „Pacienti jsou vždy na prvním místě, pro vás je to nové božstvo, nevyhovte přání pacienta a můžete si hledat novej flek!“ tvrdila přísně šéfová.
Sarah si to ale šeredně odnese, takhle se, doslova „vysrat“ na společníka.
………………………………………
Jacob vyběhl z pokoje, aby se za minutku vrátil ozbrojen gumovými rukavicemi, gumovou zástěrou, hadrem se zvýšeným čistícím účinkem a sprejem obsahujícím silnou desinfekci. Nejdřív otřel Johna a pak tu amorfní hmotu jeho těla posadil zpět do kolečkového křesla. Poté poklekl a ačkoli Islám byl pro něj Španělskou vesnicí, počal napodobovat jejich modlitby a pomalu odstraňoval z dlaždic hnědou lazuru. Náhle zpozorněl, na podlaze, v té největší hromádce, v té nejnechutnější části koupelny se cosi zablesklo. Jacob si prsty zacpal nos a přiblížil oko. V hovnech ležel pozlacený zapalovač. Na bližším boku nápis Somalia a na protější straně ozdoben dvěma slony s propletenými choboty. Očistil zapalovač a poté, co se ujistil, že funguje, jej schoval do kapsy své uniformy.
Otřel mísu, stěny i umyvadlo a ublinkl si pouze dvakrát. Následně aplikoval sprej a nechutný zápach střev byl přebit vůní čerstvě otevřeného plaveckého bazénu. Johna přikryl dosud bílým prostěradlem a vyšoupl ke dveřím do sprch, které naštěstí vězely hned naproti dvacet pětce. Před sprchami se téměř srazil se šéfovou. Prohlédla si Jacoba svým káravým, supům nad zdechlinou podobným pohledem. Podívala se na bez hnutí sedícího Johna, dosud hnědě ojíněného a ječivým hláskem začala řvát na celý ústav: „Dvacet pět, dvacet pět, kdo má dvacet pětku, rychle ke sprchám, tak bude to!“
Přiběhly dvě mladičké, snědé, k Johnovi se náramně hodící, ošetřovatelky a převzaly pacienta, který svému zachránci ani nepoděkoval!
……………………………………
Je půl desáté a já konečně odcházím do šaten. Sice smradlavý, trochu zahnědlý Johnovým výkalem, ale šťasten, že dnešní martyrium je zdárně za mnou!
…………………………………
pátek 17.6.2004
…………………………………
Přibíhá ke mě Sarah: „Ty zloději, já věděla, že jste pakáž, jeden jak druhej! Koukej mi ten zapík navalit, je to památka, víš jakou má cenu?!“
„Zapalovač, jakej zapalovač? Jo ahááá! Ten jsem včera přece vyměnil za tři kila hoven!“
.............
Vyšel jsem před vchod a zaraženou Sarah a labužnicky si zapálil.
Zatím žádné hodnocení
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
Trochu hrubé, ale nač se s tím mazlit. Vcelku zajímavý styl, který moc nevyhledávám, nečtu a asi i proto mě teď zaujal. Nemocniční prostřední je u nás jako téma dost populární, hlavně teda v seriálech, ale psané působí trošku jinak a mě baví. Pointa textu mohla být trochu více schovaná, takhle jsem už v určitý části věděl jak to skončí a tak mě to závěrem zrovna neohromilo.
Jsem zvědav, jestli budou i další texty na podobný téma, realistické, bez příkras. Takových je občas třeba.
kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
care-assistant (ošetřovatel) | Whistleblowing | Tvoje symfonie | Spam | Gnorr - cesta pomsty