pondělí 19.1.2004
Řekla nám to jasně: „Kdokoli z vás, spatří-li kohokoli, jenž dělá cokoli, co jest jakkoli v rozporu s našimi pravidly, nechť kdykoli, myslím v jakoukoli denní či noční dobu, bez skrupulí ohlásí jakémukoli nejbližšímu nadřízenému, co se stalo, chce-li či nechce-li!“
Takto poučeni, obohaceni o pravidlo, jež, dle naší šéfové, musí zvednout pracovní morálku a tím bezesporu zlepšit vztahy na pracovišti, jsme opustili společenskou místnost pacientů či zasedací místnost personálu.
Rozešli jsme se ke svým přiděleným pacientům a věděli, že sebemenší zaváhání ve stoprocentním výkonu může být spatřeno a v rámci nového vědomí předáno vyšším, všemocným místům.
Přidělování pacientů je nejasná loterie, říká se tomu allocation a mělo by to být demokratické rozdělení ošetřovatelů do dvojic, při čemž je dbáno aby elév, začátečník, byl ve dvojici se zkušeností a každá dvojice následně vyfasuje dva až tři marody, o které ten den pečuje. Skutečnost však není tak docela demokratická. O rozdělování personálu a přidělování nemocných rozhodne šéfová společně se skupinou nejlísavějších a nejstarších zaměstnanců, čili nejedná se o demokracii, nýbrž o oligarchii nebo oligokracii.
……………………
Jsem ve dvojici s Nadiou. Lepší volbu jsem si nemohl přát. Nadia je totiž sice ošetřovatelka s pětiletou zkušeností, ale není ani trochu namyšlená, jako jiní dlouhodobí zaměstnanci. Naopak, tváří se neustále dost nejistě a vzhlíží ke mě, elévovi s měsíční praxí, s respektem, který jako by říkal, že já jsem ten lepší, zkušenější.
Nadia, rodačka z Birminghamu, avšak po matce napůl Pákistánka, je pětadvacetiletá dívka krásné snědé pleti, která sice neprozrazuje, že její otec je Brit, jak poleno, ale je tomu tak.
Já a Nadia jsme vyhráli v loterii allocation Keithe a Nathana.
Nathan byl pacient, který byl všemi oblíben. Chodil už pouze o holi, se všemi vtipkoval a jakožto bývalý učitel mluvil perfektní Angličtinou, takže jsem si s ním vždy rád pokecal nejen já, ale i ostatní cizinci zde zaměstnaní, pokud měli za sebou alespoň dva díly učebnice Angličtina pro jazykové školy.
Keith byl pravý Nathanův opak. Z větší části ležák, který musel být vždy systémem kladek a lan posazen do elektrického, pojízdného křesla. Křeslo však mohl ovládat jen trochu, a proto i na záchod (odmítal bažanta a zvonil na nás každou půl hodinu, měl v nepořádku ledviny) ho museli ošetřovatelé nebo ošetřovatelky nainstalovat. Párkrát to ke Keithovi nikdo z nás nestihl včas a to už taháme ze skříně na spojovačce nové prostěradlo a protimočovou podložku, která však Keithův proud ne vždy zadrží.
O té druhé potřebě raději pomlčím.
Následuji Nadiu do Nathanova pokoje. Běžím za ní, jako malý psík, jsem sice o hlavu větší, ale cupitat musím, neboť Nadia chodí vytrénovanou svižnou ošetřovatelskou chůzí a já nesu tác se snídaní, kterou si dnes mistr učitel poručil na pokoj. Tak mám trochu vyplazený jazyk, z části z trémy, že nedonesu vše, a z části ze svižného tempa.
…………………
Dvojice ošetřovatelů, Jacob a Nadia, zaťukala na dveře s číslem patnáct a nečekajíc na vyzvání, vstoupila do pokoje. Nathan seděl na lůžku a čistil si uši. Pozdravili a poté, co si poslechli barvitě vylíčený pacientův sen a pokývali hlavami na znamení souhlasu s nečekaným vyústěním nového snu, (ač ho již znali nazpaměť, neboť Nathanovi se poslední tři měsíce nic jiného nezdá), podali svému přidělenci hůl, posadili ho do křesílka před oknem a začali stlát postel. Dostlali a Nathan dosnídal. Prohodili pár profesionálních frází týkajících se zdravotního stavu a vzpomínek na příbuzné, sebrali tác se zbytky a zamířili k druhému pacientovi – Keithovi.
Cestou se zastavili v kuchyňce. Potřebovali nejen odevzdat našpiněné nádobí, jakož i převzít tác s kašičkou a džusíkem pro svého druhého maroda.
…………………
Snídani jsem zase nesl já. Nadia nasadila a já, stále v roli psíka, za ní. Keithe umístili na pokoj číslo dvě. Pokoje se přidělují i podle data příchodu a je tedy patrné, že Keith tu byl mezi prvními. Vstoupili jsme dovnitř. Pokoj byl prázdný. Volali jsme, koukali pod postel i za stůl; na záchod i do koupelny, ale po Keithovi jako by se zem slehla. Nadia vyběhla na chodbu, snad kouknout, jestli na pomoc druhých odkázaný pacient, někde 'necourá!'
Zůstal jsem ve dvojce sám. Vzhledem ke své pramalé zkušenosti s ošetřovatelskou prací jsem zákonitě nevěděl, co teď. Posadil jsem se tedy na Keithovu postel a přemýšlel, co asi přijde a kam a proč Nadia tak zprudka odběhla. Teorie možné i z oblasti sci-fi proudily mou hlavou.
Například jsem uvažoval, že Nadia i Keith jsou mimozemšťané…
………………
Nadia i Keith jsou mimozemšťané a dnešní den je pro ně dnem návratu na jejich mateřskou planetu. Oba se musí urychleně přemístit na druhý konec pečováku k zadnímu východu. Mimozemšťan číslo jedna, čili Keith, vyrazil brzy ráno a čeká venku na přílet jejich vesmírného korábu, ale Nadia si na to vzpomněla moc pozdě a tak, zatímco její souputník se již vítá se starými kamarády a jejich mezihvězdný automobil startuje, Nadia teprve dobíhá k zadnímu vchodu…
………………
Z myšlenek mě vyrušil současný obyvatel pokoje, Keith. Vjel na svém elektrickém vozíku do pokoje a už ve dveřích hlásil, že se mu chce strašně moc čůrat, a že už to drží jen silou vůle. Musel jsem rychle něco vymyslet. Ač elév, věděl jsem, jak pacienta přidržet nad mísou než se vyčůrá, jenomže podle bezpečnostních, interních pravidel, jsem to nemohl provést sám, i když pacient není těžký a snadno bych si s ním sám poradil. A Nadia je stále někde venku!
„Víš co, Keithe, pojedeme na záchod, rychle tě posadím na mísu…“
„Ale mě se chce jen čůrat, to mě vždycky přeci jen přidržíte ve stoje!“ oponoval pacient a vyčítavě se na mě podíval.
„Jasně, nejsi přece žádná dámička, abys musel sedět, jenomže, co když někdo příjde…“
„No právě, bude si myslet, že kakám a zacpe si nos. Já chci ale jen čůrat! Budu stát a basta, řeknu šéfové, že mi nechceš pomáhat!“ rozčiloval se a já radši svolil k poloze vstoje. Rezignovaně jsem kývl a natáhl si latexové rukavice.
Dojeli jsme na záchod, který byl součástí pokoje a oddělovali ho posuvné dveře, ty jsem odšoupl a Keith najel těsně před mísu.
…………
Nadia běžela chodbou a na všechny volala: „Neviděli jste Keithe? Na pokoji není...“
„Neměj strach, ten už jel zpátky, prý musí na záchod a zase přijede,“ ozvalo se ze společenské místnosti. Nadia, zmatená a vystrašená, neboť se stávalo velmi zřídka, že by tento nesamostatný, špatně pohyblivý a náladový pacient, byl s plným močovým měchýřem ve své ložnici jen s jedním ošetřovatelem, vrazila do šéfové na své pravidelné inspekční pochůzce.
„Ale, ale, Nadio, kampak tak rychle, vždyť něco rozbiješ a nemáš dnes být s Jacobem?“
„Ano, ano, právě proto tak spěchám, Jacob je sám s Keithem na pokoji,“ udýchaně drmolila Nadia.
„Víš, že je Jacob nový a navíc z východní Evropy, ten by neměl chodit k pacientům, vyžadujícím pomoc při sebemenší manipulaci, sám!“ šéfová přejela po Nadie káravým pohledem.
„No právě, jdu zpátky,“ řekla Nadia a odcházela chodbou k pokoji číslo dvě.
„Jdu tam s tebou, jestli Jacob něco neprovedl…“ zakončila šéfová a rozešla se svižně za Nadiou.
…………
Musel jsem se přikrčit a přehodit si jeho paži kolem krku a svou ho obejmout v pase, potom jsem se pomalu zvedal. Teď jsme oba stáli a já čelil nelehkému úkolu, stáhnout Keithovi kalhoty a nasměrovat jeho přirození. To vše pouze levou rukou, neboť má pravačka téměř bezvládné tělo držela postavené v mírně předkloněné poloze před mísou. Rozepnul jsem příklopec a volné, plátěné kalhoty se svezly k ponožkám. Suché zipy, jež držely savou plenu, se mi s nejvyšším úsilím podařilo rozepnout a plena putovala basketbalovým obloučkem na podlahu pokoje. Nyní už nic nebránilo tomu, aby jeho obnažené moudí proniklo prošedivělým porostem a započalo vypouštět moč. I to však žádalo pomoc ošetřovatele. Necítil jsem se dvakrát skvěle, když mé prsty, ač kryty latexem, uchopily nevelký a trochu zmuchlaný pyj, upravily jeho tvar a držely ho tak, aby právě započatý proud došel svému cíli. Proud moči se spojil s mísou a já si uvědomil, že nejen porušuji pravidla domu s pečovatelskou službou, ale musím vypadat hodně, hodně směšně!
„Ha ha ha!“ ozvalo se ode dveří pokoje. Koutkem oka jsem zahlédl Sarah, jak mi posměšně kyne a přidává jakési, mě neznámé, oplzlé gesto.
……………
Nadia a šéfová kráčeli svižným krokem k pokoji číslo dvě. Nadia se v duchu modlila, ať Jacob bez ní nic s Keithem nedělá, hlavně ať s ním nezkouší čůrání. Šéfová si nepřála nic, vlastně jen své obvyklé, ať jsou všichni spokojeni a nepíšou o nás v novinách. Z boční chodby, v níž je pokoj dvě, vyšla Sarah.
„Tak jsem teď viděla Jacoba jak je sám s Keithem na záchodě, šahal mu na přirození…“ nedokončila, neboť se obě rozběhly do pokoje.
…………
úterý 20.1.2004
„Ráda bych veřejně pochválila Sarah, jen díky ní jsme mohli včas předejít zranění našeho pacienta,“ zahájila šéfová úterní allocation.
„Uděluji důtku, v podobě desetidenní suspendace, ošetřovateli Jacobovi!“
Deset dní bez práce, s minimem peněz, v cizím městě, v cizí zemi.
Ale Keith mi poděkoval, už se těší, až se vrátím a zase ho vyhraju.
Zatím žádné hodnocení
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
nevím jestli bude ještě nějaké pokračování, ať už v návaznosti, nebo bez ní, uvidím, nicméně takto jak to je momentálně, nelíbí
co se psaného týká, vybírám pár věcí co mi neladí, nesedí
při čemž je dbáno aby elév, začátečník, byl ve dvojici se zkušeností a každá dvojice následně - asi by líp znělo, aby elév byl ve dvojici se zkušeným
. Nadia je totiž sice ošetřovatelka s pětiletou zkušeností, ale není ani trochu namyšlená - tady trošku navíc slůvko "totiž"
a vzhlíží ke mě, elévovi s měsíční praxí, s respektem, který jako by říkal, že já jsem ten lepší, zkušenější. - hodily by se uvozovky pro "že já jsem ten lepší, zkušenější
měl v nepořádku ledviny - tohle nevypadá moc dobře, buď napsat že měl tu a tu nemoc ledvin, nebo uchopit jinak, mít v nepořádku ledviny je takové jalové označení
Párkrát to ke Keithovi nikdo z nás nestihl včas a - tady navíc "nikdo" nedá smysl, nebo chyba a mělo být "někdo"
co se týká obsahu, těžko k tomu co
nicméně z konce jak kdyby na mě volalo, že to nebylo spravedlivé, že Jacob dostal trest, no já bych byla spíše na straně personálu, který důtku udělil, totiž, co kdyby se něco stalo? Co kdyby Jacobovi pacient upadl, něco si poranil, prostě práce v těchto zařízeních sebou nese i odpovědnost a soudní záležitosti, o takovou "pozornost" nikdo nestojí.
kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Tvoje symfonie | Spam | care-assistant (ošetřovatel) | Whistleblowing | Gnorr - cesta pomsty