Bulva

  

Vesmírem zaznělo sotva slyšitelné "plop". Na místě zvuku se objevilo obrovské oko. Jedenkrát mrklo a zvuk zmizel. Mrklo podruhé a čas se zase rozběhl. Mrklo potřetí a začalo se posunovat máváním řas na víčku. Nepohybovalo se sice nejrychleji, ale podle výrazu v oku to docela stačilo. Plulo dlouho nekonečným prostorem, až dorazilo k malé, krychlové a zelené planetě. Pozorně si ji začalo prohlížet a pak plulo blíž. Plulo blíž a blíž a blíž, až se objevilo nad povrchem planety. Udiveně se rozhlíželo a pozorovalo. Tahle planeta byla zajímavá. Byla víc než zajímavá! V rámci božství se musí prozkoumat, uvědomilo si oko. To se schovalo do nejbližšího barevného křoví, vyčkávalo, až někdo půjde, vyčkávalo, až se bude moct ...
XXX
"To je ale dneska den, co?"
"Jistě pane, opravdová nádhera."
Dvě postavy kráčely vedle sebe a povídaly si. Ta jedna, oblečená do černého, vypadala vznešeně. Na zádech se jí houpal meč a krok co krok ji plácal po zádech. Za sebou vedl malého, na jedno oko slepého, pokulhávajícího koně. Vedle něho se šoural na jedno oko slepý pokulhávající muž, na první pohled vesničan. Oblečen do veselých křiklavých šatů, držel v rukou harfu a něco začal hrát.
"Kolikrát jsem ti říkal, abys toho nechal, Slepáku."
"Ano můj pane, ale když teď mě políbila hudební múza."
"Ať si tě líbá kdo chce, nic proti tobě, ale hraješ příšerně."
"Když se zaposloucháte, pane, zjistíte, že hraju opravdu krásně."
"Hele, Slepáku, snažím se do toho zaposlouchat už tři měsíce, ale co je moc, to je moc."
"Ano pane, jak poroučíš, už toho nechám, stejně mě začínají bolet prsty."
Po chvíli mlčení se ozval Slepák: "Pane, nemáte hlad?"
"Možná bych si i něco dal, ale musíme pokračovat."
"Ale pane, vždyť už se začíná stmívat, mohli bychom se už někde utábořit, konat dobro můžeme i zítra."
"Já ti nevím, Slepáku, vždyť jsme na cestě už dva roky, a žádný dobrý skutek jsme ještě neudělali."
"Ale pane, co není, může být, nemusíte zoufat, cítím v kostech, že už zítra něco bude, ale teď bych radši něco snědl."
"Asi máš pravdu, vidím to tak, že až ho zítra vykonáme, budeme fakt slavní."
"To jistě pane, ale jak jsem řekl, měli bychom už něco sníst."
"Dobře, jak myslíš, teď bychom opravdu měli něco sníst, skočíme do lesa a něco ulovíme."
"Tak můžeme jít na to."
Lov netrval ani tak moc dlouho. Oba se na chvíli ponořili do lesní temnoty. Pak se ozvalo pár zděšených výkřiků a zanedlouho se už vraceli s lapenou kořistí: zvířátko podobné psovi s chobotem a velkýma ušima.
"Tak to byl teda dobrý lov, co ty na to, Slepáku, na první zásah."
"Smekám, pane, byla to opravdu dobrá strefa."
"Taky si říkám a ten šíp ti vytáhnu až zítra, jo."
"Ano pane, sice to ještě bolí, ale jak říkám, byla to dobrá strefa."
Choboťátko opekli za chvíli. Bylo velice chutné, snědli ho tudíž za chvíli a pak jim nic nebránilo usnout.
XXX
"Pojď, vstávej, Slepáku, čas letí a naše potenciální dobré skutky nám utíkají. Tak neleň a vyrazme!"
"Ale pane, vždyť ještě nevyšlo slunce. Pojďte spát."
"Nebuď lenoch, hochu. Sice ještě nevyšlo slunce, ale povinnost volá!"
"Pane, prosím, ještě chvíli."
"Ne, jsem neoblomný, vstávej ty lenochu ničemná a pojď konat dobro!"
"Pane..."
"Huš, něco jsme řekl!"
"No dobře pane, jak říkáte."
Dalo by se říct, že byli bleskem připraveni k odjezdu. Ostatně nebylo taky co balit. Šlahy si nikdy věci nevybaloval. Neměl ani proč. Kdo ví, proč je s sebou táhl. Snad pro okrasu, snad někde slyšel, že pravý hrdina s sebou nosí vak se svými nezbytnými věcmi. Kdo ví, snad někdy ty věci využije.
Moc nespěchali. Ostatně nebylo kam. Všude kolem se jen táhly lány modré trávy, slunce vesele hřálo a zelený obzor věštil nádherný den.
"Dnů jako těchto je málo, co, Slepáku?"
"Ano pane."
"Je tak nádherně, že bych všeho nechal a šel někam k vodě, ale povinnosti mi svazují ruce."
"Povinnosti pane?"
"Vždyť víš, svatý úkol, konání dobra, chránění nevinných, to víš, jsem plně zaměstnaný člověk."
"Nechci vám kazit náladu, ale jak jsem již mnohokrát řekl, zatím ještě žádná neplecha. Jsem sice optimista, ale moc bych nevěřil na to, že se nám konečně poštěstí a někoho zachráníme."
"Stačí věřit!"
"To doufám, pane."
"Neboj, Slepáku, časy se mění a zločinnost stoupá, však i my se dočkáme."
"To doufám, pane."
"Tak doufej dál."
Celou cestu si povídali, dokonce si ani nevšimli, že se křoví, kolem kterého právě šli, začalo hýbat. Snad si mysleli, že je to vítr, ale kdo ví? Odkud si zafoukal vítr a nadzvedl větvičku. Odkryl pak malé temné místečko v nitru křoví. Paprsek prořízl tmu a zastavil se u velkého víčka. Tam se obrátil a putoval zpátky. Oko se probralo, zpozornělo. Všimlo si dvou postav, jedné oblečené do černého a druhé v otrhaných šatech. Pak si něco uvědomilo: černou mám vlastně rád. Černá je opravdu hezká barva. Opravdu mám černou rád. Černá je tak zajímavá. Ten člověk, co je v černém, musí být asi taky zajímavý. V rámci božství se to musí prozkoumat. Ozvalo se tiché "plob" a oko zmizelo. Objevilo se těsně vedle Šlahyho. Párkrát zamrkalo a pak se ztratilo. Ale ne tak docela. Kolem Šlahyho hlavy se zvířil prach. Ten pak pomalu dosedl zpátky na cestu. Dosedlo tam ještě něco. Něco, co tam nepatřilo. Něco jako ... něco jako řasa.
XXX
"Vydej všechno, co máš, zlotřilý plantážníku!!" rozkřikl se růžově oděný muž.
"Prosím né, nezabíjejte mě, nic jsem neudělal, jsem jen chudý plantážník, má rodina je chudá, má tchýně je chudá a o komorníkovi ani nemluvě," začal nebohý klečící vesničan.
"Neboj, zlotřilý plantážníku, nemám v úmyslu tě zabít, chci jen nějaký bakšiš od tebe!" odvětilo hrdě růžátko.
"Prosím né, nezabíjejte mě, nic jsem neudělal, jsem jen chudý plantážník, má rodina je ..."
"Já vím, tchýně a komorníky taky, že ano?! Ale teď ticho!! Nedokážeš pochopit, že ti nechci ublížit, i když se k tomu schyluje..." růžově oděný muž začínal viditelně nervóznět.
"Né, prosím né, nezabíjejte mě, jsem chudý plantážník a ...," ale plantážník se snaží pořád.
"Ticho, sakra!!! Naval alespoň nějaký proviant, nebo tě opravdu už snad zabiju!!!" z růžáka právě odkáply první krůpěje potu.
"Né, prosím né, já jsem chudý ...," ale i teď vesničan prosí.
"Teď už mě začínáš štvát, a když jsem rozzlobený, tak se neznám, tak mi už konečně něco vydej, nebo...," růžák je značně rozčilený a jeho oči o něm říkají vše.
"Né, prosím, já nebohý a chudý ...," škoda že se vesničan nepodíval do těch očí.
"No jak chceš!" rozkřikl se růžový muž a tasil zbraň.
Vtom se otevřely dveře a do nich vstoupil, černě oděný, podivný muž. "Promiňte, že ruším vaši zábavu, pánové, ale nemohli bychom tady dostat kousek něčeho na jídlo, prosím? To víte, já a můj přítel už jsme dlouho na cestě a jsme velmi vyhládlí."
"Ale zajisté..," vesničan se postavil a usmál, "no ale ano, zajisté, pozvěte svého přítele dovnitř a posaďte se, hned budu u vás."
Růžově oděný muž oněměl a díval se na příchozího.
"Á, taky nějaký pocestný, co?" nadhodil Šlahy. "To máme ale den, co?"
Růžový muž pořád zaskočeně stál v koutku a neodpovídal. Dveře se znovu otevřely a přikulhal se Slepák.
"Ták, pane, kůň je přivázaný a postaral jsem se o jeho potřeby!"
"Dobře, Slepáku, posaď se a vychutnávej si pohostinnosti zdejšího kraje."
"Když to říkáte vy, pane, nemůžu odporovat," Slepák se mírně uklonil a sedl si naproti.
Až teď se růžový muž rozhodl promluvit. "Co jste kruci zač, okamžitě opusťte tento dům, právě teď tady probíhá důležitá obchodní transakce!!" rozkřikl se ve svižném tempu muž.
"Nechci urážet vaši autoritu, pane, ale když někdo rozkazuje, je od něho slušnost se představit!" odvětil pobouřeně Šlahy.
"Cóóó..!?" udiveně zakřivil pusu řůžák, "tak tohle jsem teda ještě nezažil!! Vy mě neznáte!!??"
"Je mi líto, pane, ale já ne!" prohlásil rozhodně Šlahy.
"Já taky ne, pane," podpořil toto tvrzení Slepák.
"Vždyť já jsem známý loupežní, zbojník, ochránce nevinných a slabých, slavným beru a sobě přidávám, Vilém Hrůd!!"
"Óhhhhh," v nehraném úžasu užasli oba přítomní. "Zločinec!!!" ještě s větším úžasem a nadšením řekli dvojhlasně.
"To jsem zapomněl??" Vilém se na chvíli hluboce zamyslel, "ještě to nemám pořádně nacvičené, ale pracuju na tom. A zrovna taková maličkost a zboří to celý dojem."
"Óhhhhh, zločinec."
"Vím, pánové, nemusíte to opakovat, jednou to stačí, ale..."
"Zlóčínéc!!"
"Dobře pánové, prodám vám nově natisknutá trika s mým jménem a jen kvůli vám tam dopíšu: S láskou váš zločinec! Tak co, domluvíme se?" spiklenecky se přiklonil k Šlahymu a dloubl ho do žeber.
"Ale vy jste zločinec a ti, kdo jsou zločinci, musí být po právu potrestáni!!" vykřikl Šlahy.
"Dokonalá dedukce, s takovým mozkem do dotáhnete daleko!!" rýpl si Vilém.
"Ale vy jste zločinec a ..."
Zaútoč, něco mu špitlo v hlavě, zaútoč, než zaútočí on, bojuj jako pravý hrdina!
"Říkal jsi něco, Slepáku?"
"Já?" Slepák nahodil nejnevinnější pohled, který měl, "já nikdy, pane!"
"Rád bych ti věřil, ale ..."
No tak do prdele zaútoč, ať vím, co se stane. Hořím nedočkavostí!
"Zase ten hlas! Slepáku!"
"Já ne, pane, to já nebyl!"
"Ano," přidal se Vilém, "opravdu nic neřekl, já jsem ho celou dobu pozoroval!"
No tak sakra zaútoč! Zaútoč a udělej ten svůj zatracený dobrý skutek, sakra!
"Teď zase, zase ten hlásek, co mi říká abych ..."
"A copak ti říká?" pobaveně nadhodil Vilém, "copak ti říkal ten "tajemný" hlásek, hahaha!?"
"Říkal, že ..." Meč se Šlahymu v ruce objevil tak rychle, že ani nevěděl, že je to možné. A jako by ho ovládal někdo jiný, udeřil.
Kdo ví, zda to Vilém tušil. Už delší dobu sledoval Šlahyho tvář a ten podivný škub ho upozornil včas. Včas, aby uskočil před Šlahyho mečem. Ten se zabořil do blízkého stolu a rozpůlil ho. Vilém na nic nečekal a tasil také. V té chvíli se rozeběhl jeden z nejzuřivějších soubojů v dějinách této planety. Kousky šatstva létaly vzduchem, vlasy lehounce pokrývaly podlahu, prach prudce vířil v celé místnosti a nábytek až podivným způsobem mizel. Vše až ukončily létající jiskry, které podpálily celé stavení. Slepák pak oba vyčerpané bojovníky vytáhl ven. "No, tak tohle byl ten nejzajímavější souboj, jaký jsem kdy viděl. Asi o něm složím báseň..." Slepák nahodil zasněný pohled a odporoučel se s harfou do blízkého křoví.
"Musím vám, drahý soupeři, říct, že se poměrně dobře oháníte mečem," uznaně poznamenal Vilém.
"Vaši poklonku přijímám, i když jste zločinec."
"Promiňte, ale ještě jsme se pořádně nepředstavili, já jsem celým jménem Vilém Hrůd von Lichtenštajn a vy?"
"Teší mě, já zase Šlahomír de la Sarvantes, ale pro kamarády Šlahy."
"Vilda!" natáhl místy pořezanou ruku k Šlahymu. Ten ji vděčně přijal a potřásl jí.
"Jsem rád, že jsem poznal tak zajímavého člověka jako vy, ale ke škodě je jen to, že jste zločincem."
"Pche, zločincem, no tak, chlape, kde žijete, v téhle zemi byste pořádného zloděje nenašli, vždyť tu není co ukrást a mordování dnes už není tak moderní!"
"Ale co ty řečičky okolo těch slavných, zbojnících a podobně!" podivil se Šlahy.
"Zkouším takovou malou reklamní kampaň, ale všeobecně to jsou takové ty řečičky pro turisty."
"Opravdu?"
Nevěř mu, snaží se tě obelhat, udeř, dodělej ho, chci vidět další KREV!
"Jak říkám, jen řečičky."
"Neříkal jste něco?" zeptal se opatrně Šlahy.
"Ale ano, jistě, jak říkám, jen řečičky."
"Já ale myslel předtím."
"Předtím?" zamyslel se Vilém, "tak předtím nic... aspoň možná... řekl jsem snad něco?"
"Ne, ale jako by..."
Krééév, kréév, cítím ji až tady! No tak, neštiť se toho a zaútoč, ta krev jde cítit až tady!
"Pořád v hlavě slyším ten hlas..."
XXX
"Jak vám říkám, pane Berife. Vždy odpoledne mám ve zvyku si trochu odpočinout. Tak sem si jako leh no a představte si, někdo zabuší na dveře. Tož, řeknu si, tož co to bude za blba, takhle rušit poctivého zemědělce odpoledne. Tož tak sem šel jako otevřít, no a to byste neuhodli, kdo tam byl! No stál tam ten, co ho hledáte..., sakra, jak on se jmenoval, já si vzpomenu..., co? Co říkáte? Ahá, ano, to by mohl být on! Takže jsem jako otevřel, no a stál tam ten... jakže se jmenuje? Jo, tak tam stál ten Vilem Hrůd. No jak tam tak stál, sem si tak vzpomněl na ten plakát, co vyvěšujete, jako že dáte tu odměnu, no a tak jsem jako hrál toho, no toho blbýho. No dělal jsem, co jste napsali do toho... na ten papír no, že, že je nebezpečnej, no a tak sem hrál toho blbýho. On po mně chtěl nějaký to jídlo, že má hlad. No já pořád, že sem chudej. Tož hrál sem to tak dlouho, že mu to začalo hrát jako na mozek. No a chtěl mě zabít..., no to nebylo od vás hezké, že je to škoda..., no a prostě tam tak klečím, on mně chce useknout hlavu a někdo příde. To víte, byl jsem překvapenej a Hrůd taky. Tak oba se koukáme na toho příchozího. Žádná sláva, nějakej otrhanec v černém..., jestli ho znám? Tak to ne, nikdy jsem ho tady neviděl..., no a tak sem si řek, že když zavíráte i ty cizáky, tak sem si řek, že je oba pozdržím. No, a tak sem mu nabídl pohostinnost a odešel..., co se stalo s Hrůdem? Tak to nevím, sem vám řekl, že jsem odešel hned jak to bylo možný..., no a tak sem přišel tady, abych vám to řekl, pane Berife. Že mi nedáte žádný peníze, dokud ho nebudete mít za mřížema? Tak ale tohle přece!! Mám právo na odměnu, ne? Cože, že mi na ni kašlete!!! To, to nemůžete, vždyť já vám řekl všechno, co vím..., né, počkat, co to děláte, proč mě držíte!!! Já nechci do vězení, to přece nemůžete!!! Ale vždyť máme zákony a jako Berif je musíte dodržovat..., cože? Co já že si dovoluju, no tohle!! Počkat to né..., né, do vězení já nechci, to ... pusťte mě, áááhhhhh!!!!"
XXX
"Znám jednoho parádního dochtora u nás doma, ten se vám na to podívá a řekne vám co a jak."
"Nevím, jestli to nebude v něčem jiném, Vildo, ten hlas je takový divný," nešťastně odpověděl Šlahy.
"Ten náš dochtor, jak říkám, je špica, ten se ..."
"Á, tak tady ho máme, milostivého Viléma Hrůda a nějakého jeho kamarádíčka, stráže, chopte se jich!!" ze zdánlivé tmy vyjela skupina koni, které dominoval jeden černý hřebec. "No tak, stráže, běžte!!!" zakřičel muž na černém koni. Skupina ozbrojených lidí Viléma a Šlahyho obklíčila a pomalu "stahovala" smyčku.
"Tak dlouho si unikal, až jsem tě musel někdy chytit!! Jó, pamatuj, zločinnost má vždycky velký nos a spravedlnost ostrý zrak!" pokračoval ve svém posměvačném monologu muž na koni.
"Kdo to je??" přitočil se Šlahy k Vilémovi.
"To?" Vilém vrhl opovrhovačný pohled na posměváka, "tak to je, hochu, hlava našich spravedlnostních sil, samotný Berif z NothingHermu."
"Tak Berif," uznaně pokýval hlavou Vilém.
"Zas tak bych tomu nevěřil, ale všeobecně se to o něm říká, ale nedal bych za to r..."
"Tak ticho!" zakřičel Berif, "stráže, pořádně je svažte, ať se nám nikam neodplazí. Já ti vždycky říkal, Hrůde, že ti ty tvoje zločiny jednou pro vždy spočítám!!!"
Vilém chtěl ještě něco odpovědět, ale stráže mu do pusy vrazili roubík a končetiny svázali za záda. Nebýt toho souboje se Šlahym, postavil by se Berifovi a těm jeho stražnovským náckům, ale teď byl opravdu vyčerpaný, snad někdy příště..., jestli nějaké příště někdy vůbec bude. Stráže Viléma surově uchopily a přehodily ho přes koně, to samé udělaly i se Šlahym. Berif mezitím vedl velmi dlouhý monolog na téma zločinnost a její potření. Když však veškerá práce skončila a stráže vypadaly, že toho mají dost, raději zmlkl a dal povel k odjezdu. Po cestě si vesele pobrukoval a plánoval si, co všechno s vězni udělá, snad první soud a až potom poprava nebo první poprava a až pak soud. No, s touto myšlenkou si zálibně pohrával a v duchu slíbil Hrůdovi, že si sním pěkně pohraje. Ani si nevšiml, že ho někdo z nedalekého křoví pozoruje. Ten dotyčný vypadal velmi ustaraně. Chvíli tam jen tak postával a přemýšlel. Pak ze země pozvedl svoji harfu a vydal se do temného lesa.
XXX
Útulná cela to sice nebyla, ale pro nenáročného člověka skýtala poměrně velký luxus. Zvláště Vilém si liboval spoře slaměné pryčny. Jak sám říkal, u nich v lese žijí na stromech a teprve tam člověk pozná, co je to život. Šlahy ovšem jeho optimismus nesdílel. Sám sebe proklínal za to, že se ocitl ve vězení, teď si na něho lidé budou ukazovat a pokřikovat, že je to zločinec, protože byl ve vězení. Celý Šlahyho svět idejí se pomalu posouval k zemi a nenávratně se začal lámat a bortit. Vše, pro co žil a v co věřil, bylo rázem pryč a on se ocitl na druhé straně zákona! S odporem si odplivl a zaklel. Celé jeho počínání pozoroval se zájmem Vilém a pak se ho zeptal: "Copak ti je, kamaráde, vypadáš, jako by ti umřelo nějaké zvířátko?"
"Teď je ze mě zločinec!" zakřičel, "ty to asi ale nechápeš! Celý svůj krátký život sem zasvětil honbě za zločinem a na konci se stanu jedním z nich, dokonce mě i jako zločince oběsí!!!"
"Ti si asi ještě nikdy neviděl žádného zločince, co?" spiklenecky dloubl Vilém patou do Šlahyho.
"No, dalo by se říct, že..."
"Takže ne, že? No tak to sem si teda mohl myslet! Ach ti dnešní idejisti!"
"Ale snažil jsem se!" prohlásil na svou obhajobu Šlahy, "ale zločinci tam u nás žádní nebyli, a tak se začal putovat!"
"Ach tak," s pochopením prohlásil Šlahy, "tak to je teda velká škoda! Kdybys potkal někdy nějakého skutečného zločince, věděl bys o nich aspoň to, že ve skutečnosti to jsou taky lidé!"
"No ano, ale na druhé straně zákona, to dá přece smysl."
"Ano, ale kdo ty zákony vymyslel? Vždycky se najde někdo, kdo poruší i ten nejmenší zákon, a rázem je z něho zločinec! Tomu já hochu neříkám spravedlnost, to je prostě svět! A musíš ho přijmout tak, jak ti je nabídnut!" chvíli se odmlčel a pak lehce dodal: "Tahle věta parádně působí na turisty, co ty na to?"
"A jo, hezky jsi to řekl!" smutně pochválil Viléma.
"Jo hochu, svět je krutý, ale to neznamená, že bys měl být z toho smutný! Cožpak není nic, co by tě rozveselilo? Stačí říct, zamlada jsem pracoval v cirkusu, a tak sem pochytil nějaký ten kejkl," významně mrkl a posadil se na kavalci.
"Proč bych měl být veselý, když sedím zavřený ve vězení a v nejbližší době mě čeká smrt!?"
"Nesmíš to brát až tak vážně! Svět je sice divné místo, ale pro veselost se kousek najde!"
"Jó, ale když ty mříže..."
"Ach, tak proč to neřekneš dřív! Že ti ty mříže vadí, tos měl říct dřív! Vždyť stačí tady potočil tímhle drátkem..." Vilém se přiblížil k zamřížovaným dveřím a chvilku si s nimi hrál. "To musíš prostě takhle vzít a ... sakra, čert aby to vzal..., no a strčíš to tam takhle... pytel... a potočíš." Dveře se se skřípáním otevřely a naskytly tak únikovou cestu. Šlahy se ještě s neuvěřením díval na celý zázrak a nemohl uvěřit.
"Tyyyyy, tyyy jsiii otev..."
"Nemusíš mi děkovat! Tak už si pohni, ať jsme venku! Chtěl si jít ven, tak máš možnost, sice se mi bude stýskat tady po tom kavalci," lehce ho políbil pohledem, "ale sám bych tě ven nepustil." Potom stále ještě ohromeného Šlahyho uchopil za rameno a rychle s ním opustil vězení.

Zobrazeno 4x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře