15 220 literárních děl

2 989 autorů

Člověk není k stáru moudřejší, je jen opatrnější.
[Hemingway E.] Další >>

SBÍRKY OSTATNÍ BLOGY POVÍDKY BÁSNĚ

Bezpečný dům I.

Bezpečí neznamená pro všechny to samé

Autor: JezinkaHime

, 28.7.2011, Povídky

Pondělní ráno je to nejhorší na celém týdnu. Přesně to si Monika myslí už od základky a ani teď, v necelých pětatřiceti názor nezměnila. Unavenou rukou šátrá po budíku, který se neodbytně hlásí o slovo a připomíná jí, že dnes zase musí do práce. Ne snad, že by ji neměla ráda, ale to dojíždění jí mučí. Taková se ale platí daň za bydlení na venkově. Na konci světa, jak ráda říká. Když se jí konečně podaří spustit nohy z postele a vklouznout do měkkých papučí jediný, kdo jí popřeje dobré ráno je její kocour.
Naučenými pohyby ho pohladí po hřbetě, obleče si župan, v kuchyni zapne kávovar a zavře se v koupelně. Ze zrcadla se na ni dívá docela sympatická blondýnka s kruhy pod modrýma očima. Chviličku se zastaví a sleduje svůj odraz. Když byla mladá myslela, že touhle dobou bude mít už dítě. Nebo alespoň manžela. Potřese hlavou aby zahnala ty myšlenky a pustí vodu ve sprše.

Dveře bytu v panelové zástavbě tiše klapnou, když muž v obnošeném svrchníku a se strhanou tváří vejde a zavře za sebou. Na věšák odloží filcový klobouk a odhalí tak chomáče šedivých vlasů.
,,Ah, Madelaine…” S překvapivou hbitostí o krok ustoupí, když se vedle něj, jako by vyrostla z podlahy, objeví patnáctiletá dívka.
,,Petře,” kývne mu děvčátko na pozdrav ,,přinesl jsi, co jsem chtěla?” Ruce založené na prsou, stojí před ním nahá bez známky studu a dívá se na něj vážnýma očima.
,,Chtěl jsem, ale nešlo to, opravdu to dnes nešlo, Madelaine, bojím se že mě sledují a…” Nervózně v rukou žmoulá cíp kabátu.
Mávne rukou, jako by odháněla obtížný hmyz. ,,To je tvůj problém, Petře. Potřebuji to. Chceš snad, abych umřela? Chceš to?!” Teď už ho pohledem doslova propaluje a on má pocit, jako by se scvrkával. Je to jeho miláček, jeho poklad, jistě, že to nechce. Ale copak nemůže pochopit…?
,,Udělám to zítra, slibuji, udělám! Jen mne… nech mne si alespoň sáhnout, nic neudělám, slibuji. Nech mne si dneska alespoň sáhnout…” Oči se mu potahují mlžným oparem chtíče.
,,Zítra říkáš?” Protáhne a na rtech se jí objeví škodolibý úsmev. ,,Tak si sáhneš zítra. Teď jdu spát, dobrou noc!”
Poslední co uslyší je bouchnutí dveří od jejího pokoje. Vysíleně se opře o zeď a teprve po pár minutách je schopný si rozepnout kabát a odšourat se do obýváku.

,,Tady máte to kafe, šéfe a bacha je to…”
,,Zatracený kelímky..!” Proplešatělý padesátník v nedopnuté policejní uniformě si právě horkou kávou polil boty část nohavic. Unaveně si promnul oči a papírovým kapesníkem, který mu jeho o poznání mladší a snad i proto ještě snaživý kolega podal. Kapitán Mílec si povzdechl.
,,Už jsou tu všichni, Jirko?”
,,Jo, šéfe!”
Když kapitán vešel do zasedačky otočili se na něj pohledy celého jeho oddělení. Případ, který jim už pár týdnů ležel na stolech je všechny zaměstnával naplno a pachatel pořád unikal. Když jim tedy něco málo po páté zavolal a vytáhl je z postelí s tím, že mají novou horkou stopu do jednoho bez protestů dorazili na stanici.