Bez názvu

Voda je už skoro studená.


Autor: Kateřina Šaldová , 16.2.2007, Povídky

  

Voda je už skoro studená. Sakra, co mu tak dlouho trvá? On by mě skutečně nechal umřít?! Přestává mě to bavit. Vylezu z vody směšně zamořené drobounkýma bublinkama. Mají růžovej nádech a k mé náladě se do poslední chvíle hodily. Teď už ne! Všechno jsem měla dokonale připravený a načasovaný jako vždy. S jedním jsem přece jen nepočítala, že ten parchant nepřijde! Zvonek! Tak přece! Do žil mi spolu s krví dopluje i velmi příjemná dávka adrenalinu. Přestanu pospíchat, rozhostí se ve mně klid a podivně modifikovanej mír. Pomalu si obléknu bílej župan, rozpustím si vlasy a nechám je splývat okolo obličeje. Pusu přetřu rudou rtěnkou, barva mi evokuje krev. Jeho krev na mejch rtech, bizarní. Podívám se na sebe dlouze do zrcadla. Vrátí mi obraz vyrovnaný holky s mrtvolnou pletí. Špatně, zpět, nesmím bejt právě teď vyrovnaná! Zvonek se snaží svým ostrým zvukem urvat každej kousek z mýho mozku, tlačí se mi do hlavy přes vlasy i oči. Výborně, ještě chvíli a začnu se doopravdy litovat. Pan M. je sice nedochvilnost sama, ale o to víc je agresivní. Začne bouchat pěstmi do dveří. V nose ucítím tolik známý zaštípání a už je to tady. Příval slz se tlačí přes hradbu řas, spojují se do špinavejch čar a kreslí mi po obličeji zmatený obrazce. Moje ušmudlaný „štěstí“ dramaticky a s vteřinovou přesností odkapává na dlaždice. Zkontroluji svůj vzhled ještě jednou v zrcadle. O moc lepší! Jsem připravená panu M. otevřít…
Jen co uslyší zarachocení klíčů v zámku, opře se do dveří takovou silou, že moje tělo katapultuje na druhou stranu místnosti. Docela to bolí, takže mi teď můj ukřivděnej ubličej pomáhá tvarovat do nepřirozenýho šklebu i tupá bolest. Sedím a fňukám. Pan M. za sebou zabouchne dveře a svoje rozvalitý tělo plácne na podlahu kousek ode mě. Kouká dost vyděšeně, možná to i trochu hraje, chápu to. Nestává se mu asi denně, že by mu někdo jen tak zavolal, že se chystá spáchat sebevraždu, ale že po něm vůbec nic nechce, takže mu to jenom oznamuje, aby pak nebyl překvapenej… Chce něco říct, ale má úplně vyschlo v puse. Vyjde z něj jen podivnej sýpavej zvuk. Chce se mi trochu začít smát, raději sklopím hlavu. „Cos mi to prosím tě volala?! Ty se chceš zabít, proč??? Víš, jak mi teď je? Víš, jaký jsem měl strach, když jsi tak dlouho neotvírala? Myslel jsem si, že…“ Větu nedokončil a opatrně se pokusil rozhrnout mi vlasy z obličeje.
Má mrtvolně studený ruce, což mi přijde ještě víc vtipný, protože mrtvolný ruce bych tu teď měla mít snad já, ne? „Můžeš mi objasnit, proč se tak přihlouple culíš? Jestli ti přijde k smíchu, že jsem měl strach?!“ Pomalu vstanu a jdu do ložnice. „Zůstaň tu dnes přes noc, mám strach, nechci tu být sama.“ Přišpendlím ho psím pohledem k posteli. Poslušně si lehne a já žalostně okopíruji křivku jeho těla. „Je mi zima…“ Nestačím to ani doříct a už na svých ramenech cítím vlněnou deku.
Probudí mě světlo z lampičky vedle postele. Zamžourám k rohu. Pan M. má podivně vážnej výraz a v něčem si listuje. Únavou opět zavírám oči, ale vtom mi ten obraz, kterej jsem před chvílí zhlídla, dojde. Ne, to snad ne?!! Znovu otevřu oči, je tak zabranej do mýho deníku, že si mě vůbec nevšimne. „Co si to dovoluješ!“ Pomalu a klidně se na mě podívá. „Já? Snad ty, ne? Takže jsem pan M., poznávací znamení: podřezané žíly ve vaně, sebevražda, samozřejmě jako vždy pouze fingovaná, z nešťastné lásky. Mrzí mě, že sis zrovna u mě vymyslela takovou ohraninu. To sebevražda u pana S. to byl jinej kalibr. Pustit si plyn v garáži kvůli údajné rakovině, to je docela zajímavý. Řekni mi, proč si takhle „hraješ“? A co si vlastně ode mě čekala? Jasně, chápu to. Je to určitě velká zábava dokazovat si, že ten chlap tě možná má i rád a že mám strach. Dívat se do jeho očí, který jako by nevěděly, jestli tě budou moct nechat někdy o samotě, abys nedostala, „chudinko“, zase ty svý masochistický nálady a něco si náhodou neudělala. Jak přemítám, jestli tě mám odvést k psychiatrovi a najít si normální holku, ne magora, anebo to zkusit. Zkusit tě vyléčit tím, že tě budu milovat… A ty se mi zatím směješ do ksichtu a náramně se bavíš, protože jseš normální, dobře si nás užíváš. Ne, nejsi normální, jsi ten největší magor, kterýho jsem kdy potkal. A klidně se podřezej, je mi to úplně jedno! Ty to stejně nikdy neuděláš! Sebevrazi musí mít na svou smrt odvahu… Je mi z tebe blbě!“
Jeho poslední nenávistný slova slyším jakoby v mlze. Jdu za ním zamknout dveře. V jednom měl skutečně pravdu, podřezání v teplý vaně není obzvlášť originální… Sebevraždy u pana K. nebo pana C. byly daleko lépe vymyšlený. Až na jednu malou nepřesnost, panové S., K. nebo C. nikdy neexistovali. Na rozdíl od pana M.
Voda je příjemně teplá, v celým mým těle cítím malátnou únavu. Vlastně jsem nikdy neměla ráda červenou barvu, tak proč v ní teď ležím? Odněkud slyším zvonek, ale já přece nemůžu jít odemknout, chci tady zůstat, chce se mi tak moc spát…

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 7x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře