3 002 autorů
Ruka, která hýbe kolébkou, hýbe celým světem.
[Přísloví anglické] Další >>
BARIKÁDA
Pouliční lampy ozařovaly protější ulici tlumeným mrazivým světlem, které nadmíru vyhovovalo jeho touze stát se na malý okamžik neviditelným. Namířil si to do postranní uličky a na chvíli se zastavil a pozoroval zpoza rohu kolemjdoucí. Podíval se na svůj kufřík, který ho tak tížil a zahodil ho mezi pytle s odpadky. Pak to samé udělal s oblekem, kravatou a peněženkou. Vzal si z ní jen dvacet dolarů a pohodil ji na hromadu. Jen v tričku a trenýrkách se teď krčil podél zdi a pomalým váhavým krokem postupoval vpřed. Došel až na konec bloku. Na rohu ulice postávali dva Afroameričani, jak byl zvyklý říkat a popíjeli snad pivo. Všimli si ho? Určitě! Co teď? Bude je muset zabít. Ale je tu možnost, že jejich zornému úhlu unikl. Přeci jen stál téměř schovaný za rohem, takže...Hej ty, no ty, zkurvenče!!! Uslyšel náhle. Nebo ne? Podíval se nenápadně směrem k těm dvěma, kteří se spolu stále bavili a vypadalo to, že mu nevěnují sebemenší pozornost. Asi se mi to zdálo, pomyslel si. Hej tak co je? Ty se s náma neráčíš jako bavit nebo co? Nejsme tady pro pána asi dost dobrý, brácho. Schoval se hbitě zpátky za roh. Srdce mu bušilo a on přemítal co udělat. Ještě jednou se pomalu podíval zpoza rohu na ty dva. Nestáli tam. Nestáli? Ale kam šli? Jsou někde tady kolem a chystají se na něj, zatímco on tady rozjímá nad malichernostmi? Znovu pohlédl jejich směrem. Stáli tam. Musí se rozhodnout a to hned. Jeden z nich se otočil a něco se mu blýsklo za opaskem. Byl to magnum? Tak jo nebo ne! Krůpěje potu mu začaly stékat po tváři. Podívej se ještě jednou. Podívej se! Rychle se několikrát nadechl a podíval se. Stáli od něj asi pět metrů. Vyrazil jako o závod. vytáhl stříbrnou bouchačku zpoza Afroameričanova opasku. V pádu ji odjistil a několikrát vypálil. Když se sebral ze země, ležely mu u nohou dvě postavy zmáčené krví. Utřel si krůpěje z čela a oddechl si, když spatřil proti sobě stojící ženu. Byla z té scény zcela v šoku. Neschopná jediného slova či pohybu. Stála tam s očima upřenýma na něj. Blond vlasy svázaný do culíku, veliký modrý oči a pevný kozy. Za jiných okolností by na ni vydržel zírat hodiny. Teď na to neměl čas. Zvedl paži a stiskl spoušť. Skácela se u jeho nohou. Vyprázdnil do ní zbytek zásobníku. Pro jistotu. Zahodil zbraň a dal se do běhu. Už slyšel sirény. Byly blízko, tak blízko. Přidal. Běžel teď ze všech sil. Proběhl přes staré staveniště a ocitl se na druhé straně bariéry. Je v bezpečí. Tady ho nedostanou. S dlaněmi opřenými o stehna těžce oddechoval. Náhle pocítil dotek chladné a mrazivé noci. Sepjal obě paže kolem hrudníku a klopýtal temnou ulicí rozhlížeje se po okolí. Tady na druhé straně bariéry bylo všechno úplně jiné. Nebo alespoň mělo být. Dopotácel se k nejbližšímu bloku budov. Přitiskl se k jedné ze stěn. Sálalo z ní teplo. Nepozorovaně se přikradl k pootevřenému sklepnímu oknu a vsoukal se dovnitř. Svezl se po hromadě černého uhlí. Opatrně vzal za kliku dveří. Byly otevřené. Malým průzorem vykoukl do chodby. Bylo tam ticho a tma. Ale teď se rožlo světlo a o několik pater výše byly slyšet tlumené kroky kráčející ze schodů. Přemýšlel, co udělá. Jestli ho tu najdou, je s ním konec. Pohybovat se za bariérou bez legitimace byl větší přestupek než-li vražda. Každý, kdo chtěl do bariérového města vstoupit, musel projít přísnou karanténou. Ať už se jednalo o cestu dovnitř nebo ven. Zvuk kroků pomalu sílil. Odhadoval, že mu zbývá tak dvacet vteřin. Přivřel dveře a téměř bez dechu vyčkával. Kroky se blížily. Teď už je slyšel zcela zřetelně. Za dveřmi se mihl stín. Rychle se rozhlédl po sklepení a tiše uchopil ocelovou tyč opřenou o protější zeď. Napřáhl a paži a čekal. Dveře se otevřely. Udeřil. Na zem se cosi bezvládně svalilo. Uchopil to a vtáhl to dovnitř. Za světla, které prosvítalo pootevřenými dveřmi, si to mohl v klidu prohlédnout. Bylo to dítě. Asi tak jedenáctiletá dívenka s černými kudrnatými vlasy, které teď měla potřísněné krví. V levé paži pevně svírala panenku. Byla to ta samá panenka kterou teď propagují všechny reklamní korporace. Panenka s AI. Panenka, které se říkalo watch doll .
„Máte strach o své ratolesti? Nemusíte! S naší univerzální panenkou jsou vaše děti v naprostém bezpečí.“ To byl slogan, který se vysílal na každém holovizoru alespoň stokrát za hodinu. Princip byl jednoduchý. Panenka fungovala jako takové přenosné vševědoucí oko. Jakákoli aktivita, kterou majitel hračky vykonával, byla porovnávána se všemi naplánovanými a předvídatelnými událostmi, které byly online přenášeny do centrálního počítače a databázovány. Co se asi stane, jestliže majitel této hračky žádnou činnost nevykonává? Rozrazil dveře a vyběhl k vchodovým dveřím. Ty se však otevíraly čipovou kartou. Byl tu uvězněn a ponechán napospas osudu. Vrátil se do sklepa a sebral ocelovou tyč, která ještě nesla stopy nezaschlé krve. Zaslechl šramot a hluk. O několik pater výše se začalo něco dít. Panenka přestala vysílat. Vyrazil ze sklepa a za lomozivého dupotu na schodech začal mlátit tyčí do skleněných dveří. Už slyšel zřetelně i hlasy, které se mu zarývaly do mozku. PRÁSK!!! Dveře konečně povolily. Je volný. Ale proč do nich tedy pořád mlátí? V pravé půlce hrudníku mu zela dírka o velikosti malíčku. Polila ho horkost a podlomily se mu kolena. Dotkl se rány a nechápavě hleděl na zkrvavenou ruku. Mezitím mu kdosi vyrval tyč z druhé ruky a udeřil ho do hlavy. Svalil se na zem. Zdálo se mu, že mu to urvalo spodní čelist. Chtěl se zapřít na rukou, ale k zemi ho srazil další úder a několik kopanců. Mlátili do něj i když už jen tak bezvládně ležel. Pak ho naložili do auta a dovezli ho k hranicím bariéry. K jeho tělu ještě připevnili leták, na němž stálo: CHTĚLI JSME S VÁMI ŽÍT V MÍRU, OPRAVDU JSME CHTĚLI. POČÍNAJE DNEŠNÍ NOCÍ VŠAK NEBUDE NA NAŠÍ PLANETĚ ČLOVĚKA, KTERÝ BY NEPOCÍTIL PEVNOU RUKU OBYVATEL PLANETY SOLOMON. ZABILI JSTE NAŠI KRÁLOVNU, BARIÉRA BUDE PROLOMENA…
*****
Byly to těžké časy. Zdevastované ulice byly plné hořících transparentů a demonstrantů. Lidé neměli co jíst, neměli kde pracovat a neměli ani kde přespat. Museli nocovat na ulicích a na zbořených cestách, kde většina z nich umírala v nesnesitelných bolestech. Byl to začátek konce života za bariérou. Dny plynuly a utrpení lidí se stupňovalo. Spousta z nich zešílela a ti kteří si dokázali jakžtakž udržet čistou mysl, vrhly veškerý svůj potenciál a energii do bezvýznamné revolty. Už se nesnažili zastavit ty, co pojídali všude se povalující mrtvoly, protože všichni věděli, že už to nemá smysl. Jednoho dne se nebe změnilo a země se začala třást. Byla to poslední fáze. Všichni lidé, kteří obývali planetu Salomon a kteří se tohoto soudného dne dožili, pobíhali a volali o pomoc, ale nebyl tu nikdo, kdo pomohl tento živočišný druh zachránit.
„A my, tati?“
„My? My jsme byli příliš daleko…
(celkem: 13, počet hlasujících: 3)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
něco na způsob hesla - násilí plodí násilí
jestli jsem správně pochopila
kvalitní komentář (0)
kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Poslední člověk | barikáda | Láska hory přenáší | Bouře | Ze života hmyzu