Viděla ho každý den. Vždy v 7.05 na zastávce tramvaje číslo jedenáct. Bydlel přímo u stanice. Modré oči, blonďaté, vlásky. Andílek. Nebyl den, kdyby se na něj nepodíval. Snažila se ho pochopit. Pozorovala ho. Změny. Radost. Smutek. Přišla zima. První sněhové vločky pohladily jeho promrzlou tvář, zmizely a s tím zmizel z jeho obličeje tan kouzelně krásný a zároveň záhadný úsměv. Chodil se sklopenýma očima a opíral se o pouliční lampu, která ho ozařovala, a pak vypadal, jako kdyby nebyl pozemská bytost. Vločky padaly a zima ne a ne odejít. Ted už měl sklopenou celou hlavu. Jen občas ji zdvihl a vždycky nad něčím přemýšlel, jeho pohled byl neurčitý a ona v něm přeci viděla něco konkrétního, něco co znala, bylo to tak blízké. Nosil vždycky rukavice, jednu ruku měl zastrčenou v kapse jeho bílé bundy a druhou snad chytal vločky, snad hladil studený vzduch, nikdy ji neměl bezvládně podél těla, držel ji, jako kdyby na něco ukazoval něčeho se dotýkal. Ten jeho úsměv ji chyběl čím dál víc. Sníh pomalu obnažil promrzlou přírodu a ošuntělou tramvajovou zastávku, lidé shodili teplé bundy, čepice a rukavice. První jarní paprsky ozářily Prahu. Ale on na zastávce nestál. Nebyl tam. Záclony jeho pokoje byly zatažené. Viděla jen matně obrys ženské postavy, mluvila, mluvila dlouho, asi 15 minut, celou tu dobu čekala na zastávce, vlastně nevím, proč čekala, nemohla se hnout. Uběhl týden, rozkvetly sněženky. Uběhl druhý týden, vyrašily pupeny, ale on stále na zastávku nepřišel. Až třetí týden ve středu. Stál tam. Vypadal jinak. Možná odpoutaně. Na tváři se objevovalo cosi jako úsměv a nechodil už se sklopenou hlavou. Znovu a znovu ho hltala pohledem. On se na mě nikdy nepodíval, nevadilo jí to, bavilo ji ho zkoumat a číst si v něm, byl pro ni tajemnou knihou. O týden později vyšel ze dveří již se vztyčenou hlavou a usmíval. Sluníčko na něj zářilo. Vypadal kouzelně. Všichni někam pospíchali, jen on šel pomalu, rozvážně, natáhl k ní ruku a podal jí kus papíru, nasedl do přijíždějící tramvaje. Na zastávce se už nikdy neobjevil. Neměla koho pozorovat. Za to o něm znala celou pravdu. O rok později stojí na zastávce, čeká na jedenáctku a čte si zmuchlané noviny, po kterých se už někdo prošel. Šumělo to kolem ní. Pousmála se a nastoupila do tramvaje.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Není vzor jako vzor | Svině | Anděl | Velký kluk | Troje roční období