Kdo zná Londonova Tuláka po hvězdách, ten už alespoň letmo zahlédl konec lidského života, který může (ale nemusí) být začátkem na nekonečné cestě k němu... Kdo knihu přečetl, a ne v ní jen z nudy listoval, ten si už při každé zmínce o ní okamžitě vybaví "umírání zaživa" hlavního hrdiny a přechod jeho vědomí "odtud" kamsi "tam". Ovšem jen vybaví. Pohled do očí skutečnosti, jež oslepuje a bere vše, co není jí samotnou, je za dveřmi představami. Může však navrátit zrak, zakletý kdesi mezi zvykem a strachem. Pro člověka ale není snadné ocitnout se alespoň na chvíli před zrcadlem, v němž se jeho vlastní obličej jakoby vymazává a v odraze je vidět jen rozšklebená tvář konečnosti - smrti. Kouknout se pak alespoň jedním okem za čas, který je mu vyměřen, ale jehož délku nezná, to vyžaduje porci odvahy.
Přesto příběh vězně, týraného v kriminálu bezcitnými pochopy nelidského systému, kteří ztratili i zbytky elementárního soucitu, mluví - a hodně nahlas - sám. Bez toho, aby do něj musel kdosi zvnějšku vkládat smysl. Skutečnost sestupuje na člověka bez upozornění...
Tomu, kdo zná literární předlohu, se nejspíš vetře do mysli pocit, že ani zdaleka nebyl vyčerpán významový potenciál toho, o čem London vypráví tak jímavě čtenáři. Dokáže omráčit... Jako šokující pravda.
Londonovo strhující dílo (dokončené v roce 1915) má v originále dvaadvacet kapitol.
Závěrem bych chtěla podotknout k zamyšleni:
Mysl žije i po smrti?
Mysl žije i po smrti!
(celkem: 3, počet hlasujících: 1)
Líbilo se Ti dílo? Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Obléknu Tě do zimy | Smrt něhy | Čas | Slepý kamelot | Kříž loučení