Vstup, kde radí třebas i rozum, vychechtává se. Přes čelo až k ústům, které se smějí je prostě konečná stanice. V nabídce souvislostí zhmotňujem tmu. Jak patetické. Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Tohle zná asi každý. Tuhle se mi zdálo, že nestačí jen málo. Člověk musí zatlačit svou káru kajsik k úvozu a to za plného provozu. Že se neumíte smát? To mi neříkejte. Každej to umí a nikdo nezapomněl. Svoboda projevu a z hůry dáno. Nemůže nikdy platit. Na všechny stejný metr jenom dresy se mění. Je snad toto umění? Co bude až řekneme své ano. Možná to první a možná v jisté chvíli to poslední. Mám trému mluvit o vážných věcech a snad ani na to nemám vzdělání. Ale to je právě ta příčina, proč se člověk drží nad vodou. Bohatí a chudí – vzdělanci i nevzdělanci. Tak se troubívá, když půlnoc přichází. Teď by se to dalo shrnout, ale člověk by musel být asi v extázi. Tak šeptám, aby mě bylo slyšet jenom malounko. Takový hlásek (konipásek). Pozor! Radit si netroufám – hloubám a nic z toho nemám. Možná že píšu o koncích a možná kdes objeví se nový začátek. Někde mezi větou a soustředěním. Tak mi záleží na příležitosti, že ji musím popadnout za každou cenu. Někteří to znají spousta řečí a skutek utek. Tak hledám, kde se lidi mají. Třebas si i šeptají, ale jsou.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Nad Stůpavů slunce stoupá | Šošoni | Lidusféra | Mám v baťohu díru | Kobyla