Nedaleko jednoho velkého města bydlel v hromadě roští ježek Dupisík. Svoje ježčecí léta strávil u lidí a teprve nedávno se vrátil zpátky do přírody. Zpočátku ho všechno udivovalo. Brouci lezoucí sem a tam v trávě, ptáci zpívající vysoko na nebi, traktory v polích, vůně jehličí, ale nejvíc asi žížaly. Na ty byl sice zvyklý z předchozího domova, ale tam je dostával až pod nos, umyté a nehybné. Tady je musel lovit sám a leckdy to nebyl vůbec snadný lov. Často se musel vydávat daleko od domova, aby vůbec nějakou žížalu našel. Tak málo jich bylo.
Na jedné ze svých výprav se zatoulal až k žitnému poli. Bylo zcuchané až hrůza, klásky se kroutily jeden přes druhý jako splašená háďata a áchichaly, že se jim špatně dýchá. Dupisík na pole chvilku vyjeveně koukal, pak pokrčil rameny a svalil se do trávy, že se trochu vyhřeje na sluníčku.
„Jauvajs,” vyjeklo pod ním. Ježek vyskočil jako bodnutý vosou a zmateně se rozhlížel.
„Co děláš, nemotoro, pícháš jako přeschlé strniště a nekoukáš, kde se válíš!” hromoval z trávy pisklavý hlásek.
„Koukám, nekoukám, co mám dělat, když nejsi vidět," ohradil se Dupisík proti přívalu výčitek. Tráva před ním se mírňoučce zavlnila.
„Tak si mě prohlídni,” pískl zas ten hlásek. „A pořádně, ať na mě podruhé nešlápneš.” Vlnka v trávě se mezitím přiblížila ke krtině a zastavila se. Pak z toho vlnění vylezl panáček jak špuntík, žlutý jako zralé klasy a ježatý jak kartáč.
„Tak už mě vidíš?” zeptal se ježka pozlobeně. Dupisík kývl.
„Vidím. A mrzí mě, že jsem si tě nevšiml dřív. Takovému cvrčkovi bych nerad ublížil.” Panáček se pousmál a pak svěsil ramínka.
„Když ono je to stejně jedno. Za chvíli přiletí jestřáb a sezobne mě jak malinu.” Ježek vyvalil oči.
„Jak to víš? Tys mu něco udělal?” A ustrašeně se rozhlížel kolem. Jestřába ještě neznal, tak měl strach, aby neublížil i jemu. Musí to být strašný tvor, když se ho bojí i tenhle přidrzlý panáček. Jenže ten zavrtěl hlavou.
„Neudělal. Ale jestřáb sem lítá dohlížet na pořádek a já jsem zodpovědný za tohle pole. Jsem totiž Poklásek, víš?” Dupisík chvilku koukal na pole, pak na panáčka a zase na pole.
„Tak proč je to pole tak zmuchlané? Proč jsi nedával lepší pozor?”
„Tobě se to řekne,” vypískl vztekle panáček. „Přilítl sem vítr a hrál si tu s kamarády na honěnou. Jak jsem mu v tom měl asi zabránit?” pískal, až mu hlásek přeskakoval do fistule.
„Tak promiň, nevěděl jsem,” honem se omlouval Dupisík. Poklásek znovu zvadl.
„Jenže to je jestřábovi jedno. Přiletí, bude chtít přepočítat myši a hraboše, jestli se nepřemnožili, a neuvidí na ně. Takže mě sezobne.” Dupisíkovi se chtělo plakat nad osudem chudáka Pokláska. Slzy už měl na samém krajíčku, když mu v hlavě škrtlo. Honem spolykal všechnu vlhkost z očí, aby mu snad ten nápad neuhasily, a rozzářil se.
„Nesezobne! Já vím, jak to pole zase učesat!” Poskočil, nechal vyjeveného Pokláska na krtině a vyrazil se k poli.
„Co chceš dělat?” křičel za ním panáček ze všech sil, ale ježek ho nevnímal. Jak byl rozběhnutý, stočil se do klubíčka a kutálel se po řádcích sem a tam, jako by jezdil hřebenem po rozcuchané hlavě. Klásky se za ním rozmotávaly a narovnávaly a smály se, že se můžou znovu nadechnout.
Ve chvíli, kdy se Dupisík doválel na konec pole, se objevil na nebi stín.
„Jestřáb,” lekl se a všechna radost v něm přeskočila rovnou do starosti. „Ještě aby mě tu tak viděl,” pomyslel si a raději se odkutálel pod nejbližší keř. Tam vystrčil čumáček a pokukoval po tom temném mraku. Jestřáb přiletěl na dohled a zaostřil na pole. Pokýval hlavou a hvízdl. Z děr povybíhaly myši,
hraboši a další hlodavci a řadili se do dvojstupu. Jestřáb je přepočítal, znovu kývl a pak přistál u krtiny, kde se krčil ustrašený Poklásek.
„Máš pěkně uklizené pole, to mě těší,” pochválil panáčka jestřáb a pohladil ho křídlem. Poklásek vyvalil oči a pak si vydechl, jako by z něj spadla přinejmenším skála.
„Děkuju,” pípl a začervenal se. Jestřáb znovu pokývl a vznesl se zpátky na nebe. Poklásek za ním chvíli koukal a pak mu došlo, kdo že si vlastně zaslouží tu pochvalu.
„Ježku, ježku, kde jsi?” volal z plných plic. Dupisík opatrně vykoukl zpod keře.
„Už je pryč?” šeptnul.
„Je. A pochválil mě. Děkuju ti, zachránil si mě a tu pochvalu si vlastně zasloužíš víc než já,” odpověděl nadšeně panáček a třásl Dupisíkovi tlapkou, div z něj duši nevyklepal. Dupisík si oddechl, zamyslel se a pak navrhnul:
„Tak co kdybychom pro příště to pole hlídali spolu? Ve dvou to zvládneme spíš. A já budu mít aspoň kamaráda.” Poklásek se rozzářil jak letní sluníčko, kývnul a poskočil.
Od té doby chodil Dupisík za panáčkem hlídat pole a poklábosit. Jestřába se pomalu přestal bát a byl po tom všem nakonec rád, že přišel na další záhadu přírody.
Zatím žádné hodnocení
Líbilo se Ti dílo? Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
Zatím žádné komentáře
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
O hrnci | Koleda, koleda... | O Červených Karkulkách | O ježkovi | Jedubaba