Byl jednou jeden hrnec. Krásný, smaltovaný, červený hrnec se dvěma uchy. Seděl ve výloze obchodu pro hospodyňky, kde si ho brzy všimla jedna krásná slečna. Chodila se na něj dívat skoro denně.
"Ty jsi ale krásný hrnec," říkala mu přes sklo. A vyprávěla mu, jak si ho koupí a bude v něm vařit pro svého budoucího manžela.
"Ale musím si na tebe nejdřív ušetřit, jsi moc drahý," dodávala. Hrnec se těšil a v duchu si představoval, jak bude se slečnou a jejím mužem spokojeně žít. Jenže jednoho dne přišla slečna k výloze smutná a pošeptala hrnci: "Nebudu si tě moci koupit, milý hrnci, přišla jsem o práci a nemám z čeho šetřit." Pak pohladila sklo, za kterým seděl její vytoužený kus nádobí, a odešla. Hrnec zesmutněl. Schlípl ucha a celý najednou zešedl a zmatněl. Už nebyl vůbec hezký, spíš naopak.
"No fuj," odplivla si paní na ulici. "Takovouhle opičárnu vystaví na výlohu, to nemá obdoby," rozčilovala se. Pak vešla do obchodu a chvíli tam něco povídala paní vedoucí. TA vzápětí popadla hrnec a šoupla ho do skladu, až dozadu mezi zmetky.
"Tady si straš, jak chceš," štěkla na něj. "Mě pro ostudu ve výloze nebudeš." Hrnec se rozplakal a zalezl až do kouta, aby by co nejmíň vidět.
Roky utíkaly, jeden jako druhý, bez jekékoliv změny. Jen sem tam přibyl do skladu někdo nový. PAk najednou začali jeho sousedi mizet. Nejdřív tomu nevěnoval pozornost, ztrácely se jen lepší kusy, tak si myslel, že v obchodě není co prodávat, tak vytahují zbytky. Ale pak zmizely i dva jednouché otlučené hrnky, které ležely přímo vedle něj. Skladem se tiše nesl hlas, že je požírá obluda zvaná Kovošrot. Hrnec se začínal bát. Měl strach, že i jeho nakonec vytáhnou a předhodí obávanému netvorovi k svačině.
"Kdybych tak zase mohl být nový a krásný," vzdychal. "Posadili by mě do výlohy, tam by na mě obluda nemohla." Ale věděl, že se to nestane, tak čekal. Nikdo pro něj nepřicházel, pořád mizely jen hrnce z jeho okolí. Strachy zalézal stále hloub do kouta, až nebyl vůbec vidět. A kolem se dál ztrácelo nádobí, až zbyl ve skladu sám. Bál se, ale strachem z obludy ze svého kouta vůbec nevylézal.
Jednoho dne se ve skladu objevily dvě postavy a rozhlížely se po prázdném prostoru. Hrnec se hrůzou zmenšil ještě o polovinu.
"HEle, tak to se nám povedlo," promluvila po chvíli jedna z nich. "Už tu nic nezbylo. Konečně to tu budou muset zavřít a my budeme moct začít bourat," radovala se. Druhá postava se jen zasmála. Hrnec zbystřil.
"Tak proto všichni zmizeli! Když nebude co prodávat, obchod zkrachuje," šeptal si pro sebe. A pak se rozhodl. I kdyby ho měla sežrat obluda Kovošrot, musí ty dva potrestat! Vyběhl z kouta a skočil jednomu z nich na hlavu. Narazil se mu přes uši a poskakoval tak, že hlava uvnitř něj bimbala tomu bídákovi jako srdce zvonu. Poklicí pak třískal toho druhého po zádech. Oba zasažení se bránili, ale nevěděli vlastně čemu. Po dlouhém boji omdleli. Hrnec zářil štěstím. Teď jim to nandal! Teď jim oplatil za všechny hanebnosti, které napáchali!
Ráno je našla paní vedoucí a zavolala policii. Ta oba zločince vyslechla a pak je odvezla rovnou do blázince. Oba totiž svorně tvrdili, že je zloutkl hrnec. Sám od sebe. Lidi si klepali na čela, ale nikdo nedokázal vysvětlit, kdo po jednom vlastě hrnec hodil a druhého tloukl poklicí. Náš hrnec byl rázem hrdina dne. Fotili ho, psali o něm. Titulky všech novin hlásaly do světa zprávy o odvaze "Němého bohatýra." Každý si na něj chtěl sáhnout, každý ho chtěl vidět. S radostí, kterou cítil, se změnil. Stal se z něj opět krasavec k pohledání. Všichni se divili, co takový fešák dělal ve skladu zmetků. Nakonec ho jako slavného hrdinu odnesli do dražby. Tam ho po dlouhém boji vyhrál pán v obleku.Vzal krabici s hrncem a nesl ji opatrně domů.
"Koukej, miláčku, co jsem ti přinesl," volal už ode dveří. "Budeš koukat!" Z obýváku vyběhla mladá paní.
"Ukaž! To bude něco moc hezkého, jak tě znám." Otevřela krabici a překvapeně vydechla: "Vždyť to je on."
"Kdo, miláčku?" zeptal se překvapený pán.
"No přece ten hrnec, co jsem si ho před lety chtěla koupit. Vyprávěla jsem ti o něm. A teď ho konečně mám," odpověděla paní a nevěřícně koukala na obsah krabice. Stejně překvapený byl i sám hrnec. Po tolika letech se konečně dostal do rukou své vysněné majitelky!
Hrnec se stal členem rodiny. Paní ho umístila v kuchyni na čestné místo a vařila v něm jen ta nejlepší a nejsvátečnější jídla. A hrnec? Ten byl šťastný jako nikdy předtím. A stejně šťastný zůstal i celá další dlouhá léta, která strávil v rodině své vyvolené.
(celkem: 1, počet hlasujících: 1)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
první odstavec jako příjemný čtení, pak se děj
svezl poněkud mimo mý očekávání, a trochu lacině
možná i -
třeba jen mně, a jiným jinak...
kvalitní komentář (0)
Překlepy.
Andersen.
Pro můj věk, málo.
Čte se to pěkně...nahlas...jednou.
kvalitní komentář (0)
14.2.2014, 08:26Sakra, ty překlepy beru asi zpět. Má chyba. Nebo nevím.
kvalitní komentář (0)Reaguj >>
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
O Červených Karkulkách | Návštěva | O hrnci | O ježkovi | Jedubaba