Žijeme v době vykořeňování
ve jménu něčeho čemu říkáme objektivita
nebo dokonce pravda
rozbíjíme všechno pevné a strukturované v člověku
přestali jsme se bát říkat cokoli a jakkoli
ne ovšem ze ztráty strachu
ale ze ztráty úcty k čemukoli
nazýváme to vzpoura proti upjatosti
někteří pak očistec smyslů
nebo intenzivní způsob žití
odvaha kulturních zážitků
či dokonce svoboda
a kdokoli by se pokusil vztyčit varovný prst
bude obviněn z nedostatku odvahy ptát se
z bigotnosti
konzervativismu
ustrnutí ve vlastních předsudcích
ignoranství
nebo konečně z omezenosti a nudnosti
ve jménu hlubinné psychologie
relativizujeme a mícháme jednotlivé pravdy tak důmyslně
že nakonec zničíme všechny předsudky
včetně morálky a svědomí v jejich čele
nechci samozřejmě říct že není potřeba bořit předsudky
ale nejprve musíme znát jejich hranice
nemůžeme zbořit všechno vystavěné v člověku
protože by mu pak pod nohama
zbyla jen bezedná propast vesmíru
je nutno bořit
zbavit se strachu
a odvážně se prát o každé zrnko pravdy
ale je také potřeba hájit postavené
hájit v člověku kořeny a pevný základ
jinak zůstaneme vlát prázdným prostorem
ve větru slov
ano
i slovům samým musíme vymezit jim odpovídající prostor
mnohde už totiž slova překročila hranice
vždyť často už slova odtikávají život člověka
přece je kolikrát snazší udělat život slovy krásným než ho žít
vždyť slova umí být vším
ovšem umí být i ničím
slova mohou korunovat krále
a přesto lze s pusou plnou slov umřít hlady
a bohužel neexistuje ani pravda hledám-li slova nejprve
a existuje každá pravda
neboť ze slov lze pravdu libolně tkát
stačí jen pravým slovem pojmenovat
stačí jen správné zapřažení slov
a proto
proto všechno chci umění
ve kterém si pravda nepředchází slova
nýbrž sama slovům předchází
protože slova umí být mantinely
do kterých už se pravda nevměstná
toužím po umění
osvobozujícím z klecí předsudků
otvírajícím nové dveře a nekonečné obzory
ale také po umění dávajícím pevnou zem pravdy pod nohy
a stavějícím mosty přes bezedné propasti temnot
toužím po umění
kladoucím otázky
ale naopak nezabředávajícím v bezbřehých tůních relativismu
nechci umělecké zbabělce ale ani sebevrahy
chci odvážné kroky vpřed
ale brojím proti nesoudnému glorifikování náhodně nahmataných novot
stavím se proti umění nezodpovědnému
v obrazech pouze líbivých
v pravdě příliš mělké
ve vyznění příliš krátkozrakém
odmítám dutost falešného veselí
ale odmítám i zkamenělou existenciální chmurnost těch kteří údajně pochopili tíži života
chci v umění radost namáhavě čerpanou z hlubokých studní
odmítám umění jako stimulaci nízkých pudů
ale i jako odlidštěnou ekvilibristiku intelektu
nebo všebarevných snových metafor
chci umění přímé
rezonující v hlavě i po duši
chci umění pozvedající člověka
chci umění plné ideálů
ale odmítám utíkat k němu z reálného světa
chci umění silnic chodníků a unavených lidí
ale chci také umění očí obrácených vzhůru
chci umění upřímné
odpovědné
hledající
a věčně udivené
chci umění které vychází z plného života
a poctivé autorovy práce
chci výjimečnost myšlení
i řemeslnou preciznost
pročež také odmítám uznat za umění autoterapeutické výplody sociálně narušených
kteří nepotřebují vylhanou pochvalu kolemjdoucích
nýbrž léčbu
odmítám ale ve jménu poezie zkřivit člověku jediný vlas na hlavě
jako by mohlo někdy umění být víc než člověk
chci umění pro člověka
umění lidské
umění kultivující
a konečně chci umění vycházející z lásky k bližnímu
vždyť umění bez lásky
je jen pyšný líbivý konstrukt
uzavřený sám do sebe
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
na šesti hodinách půlnoc | Pohřbívání lásky | O Božím mlčení | Nešpory | A jen déšť tancoval v kalužích