Pro několik málo dní bez slovíčkaření a navíc i bez odpovědí, vzdal jsem se cokoliv publikovat. Usnul jsem na vavřínech, protože reakce byly více než povzbudivé - trochu jsem zpychnul. Nemám tušení, kde se ve mě bere ta jistota, že napíšu skutečně něco povzbudívého, originálního. Jedno je jisté. Ve světě ve kterém žiju jsou pravidla jaksi zpravidla nastaveny. Nabourávat se do zajetých kolejí, nepřináší kýžené ovoce.
Včlenit se do kolektivu a vydržet je někdy nadlidský výkon. Všude dobře "doma" nejlépe. Stará pravda, obohacená zkušenostmi. Plno lidí ani neví že kvalita přináší odříkání, sebekontrolu a vyváženost situace. Zběsilý hon a shon je začátkem konce.
Zdá se, že všichni jsme prchliví a ve své prchlivosti ctíme cokoliv cizího, aniž bychom si to nejdříve jak se říká ošahali.
Má však próza nebo poezie nějakou povinnost ? Někdy mi připadá, že je nutné býti přizpůsobivým v tom smyslu, že potlačujeme duši a nabízíme obraz sama sebe. Mě z toho trochu zebe, když vidím super dílko jak pomalu tmavne a bledne, až nakonec zmizí v nějaké části zapadlé ulice ve zlaté popelnici s prvotřídním odpadem.
Nebudu riskovat a vyhnu se celku. Nebudu radit - na to nemám povolenku. Nebudu soudit ani prát se. Při mém vzdělání mi to nestojí za to. Neučiním ani závěr, byl by to příliš velký záběr.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Sedím a koukám | Vojsko v pohotovosti | Kam? Když není odkud. | Hmyz | Dopis