Nemám ráda otázku: „Co tě bolí?“
Tuhle a její varianty. Nevím, co mě bolí, všechno prostě. Bolest bývá nesnesitelná. Začíná pozvolna a netrvá dlouho a celou mě pohltí. Je to hloupej stav.
„Proč hloupej?“
„Achjo, proč? Tak třeba proto, že se cítím ještě víc zranitelná.“
Nemám to ráda, fakt to nemám ráda. Vím, že je dobré cítit bolest, protože když ji cítíte, víte, že je něco špatně, nebo naopak dobře. Zaleží na tom. Je těžký psát o bolesti. Je složitý vybrat, která je bolestivější. Jestli ta fyzická, nebo psychická. Měla jsem pocit, že horší pro mě byla ta vnitřní bolest. Po předchozích dnech váhám. A k čemu vlastně dělat výběr? K ničemu.
„Nemůžem mluvit o něčem jiným?“ požádám a snažím se utřídit myšlenky.
„No jasně, můžeme. Můj muž …..“
Neposlouchám ji. Je to jedno, nevnímá to. Vykládá o tom magorovi, jakoby to byl mistr světa. Mistr on je, ale když jí říkám jakej, nelíbí se jí to. Už od začátku, kdy jí vplul do života mi něčím neseděl. Něčím nespecifikovatelným. Později, když jsem se od Kači dozvídala jeho nápady, názory, nebo postřehy, získávala jsem jasnější kontury toho, proč mi nesedí. Abych byla stručná, je to manipulátor. A aby toho nebylo málo, on na to má diplom. A ona mu podlehla. Úplně ve všem. Udělal z poměrně fajn holky pipinu. Ne pipinku, ale pipinu.
„… tak co myslíš? Šlo by to?“
„Šlo by co?“
„Tys mě neposlouchala Jenn?“
„Jo, zběžně.“
„Takže neposlouchala. To mám začít od začátku?“
„Ne.“
„Jak ne?“
„Ne je ne. Nezajímá mě, co ten tvůj vocas zase vymyslel. Víš to, takže?“
„Ale Jenn, je to můj muž. Proč o něm tak mluvíš? Víš, jak on hezky mluví o tobě? …“
******
Čirou náhodou to vím. Vím, jak hezky o mně mluví. Naposledy mi to předvedl při jejich poslední návštěvě. Nerada na to myslím, natož vzpomínám. Ležela jsem v posteli a čekala na Marušku. Místo ní do pokoje vešli oni dva. Kača a její vocas. Hned, když jsem je viděla, věděla jsem, že bude problém. Začalo to, jako letní vánek a skončilo to větrnou smrští.
Cítila jsem se tehdy velmi slabě, navíc jsem byla v tý příšerný nejistotě pramenící z nejasných lékařských zpráv. Nasazené léky neúčinkovaly tak, jak se předpokládalo, tudíž ani můj zdravotní stav nebyl optimální. Neustálé odběry a náběry spojené s kontrolami a vyšetřením ukazovaly jednou ano, jednou ne. Nic nebylo takové, jaké by mělo být. Něco bylo špatně a bylo potřeba zjistit co, aby se mohla zahájit odpovídající léčba. Dny plné hmatatelné nejistoty, smutných úsměvů…
Topila jsem se ve svých vzpomínkách ve snaze přijít na nějaký důvod tohoto stavu. Topila jsem se v záplavě otázek bez uspokojivých odpovědí. Topila jsem se v tom a chtěla, nebo spíše přála jsem si, aspoň náznak jistoty. Aspoň maličký záchytný bod.
Tehdejší bolest byla v porovnání se současnou, zanedbatelná. Ačkoliv ne, tehdy převažovala nad fyzickou ta psychická. Tehdy ano.
V tomto rozpoložení mě navštívila Kačena a její manžel. Neměla jsem radost a dala jsem to najevo. Ona to přehlídla, on ne. Ona to přehlídla z části kvůli výčitkám, protože ví, že ho nemám ráda, zčásti proto, že něco chtěli. Něco chtěli ode mě. Taky proto přišli, a protože tohle jsme věděli všichni, nebyl sebemenší důvod, abych předstírala špetku radosti. Než takovýhle návštěvy, to raděj žádný.
Po nemastném neslaném úvodu se pomalu dostávali k tomu, co chtějí. Měla jsem neuvěřitelnou chuť je vyhodit. Akorát mi k tomu chyběla síla. Vzpomínám si, s jakou námahou jsem se posadila a řekla jim, ať už konečně vyklopí, proč přišli. Hledali vhodná slova, snažili se mi namluvit, že přišli proto, abych měla radost. Rozesmálo mě to. Byl to takovej ten sarkastickej smích. Slova se ujal on.
„Chováš se jako rozmazlená holka.“
„Jasně. A dál? Nebo to je všechno co si měl na srdci? Mimochodem, od kdy si my dva tykáme?“
„Tykám ti, protože jsi mladší než já.“
„Skvělej důvod", měla jsem neuvěřitelnou chuť poslat ho do prdele.
„Jenny, chtěla jsem ti udělat radost.“ přispěla Kača.
„Kačeno no tak, něco ode mě chceš, a očekáváš, že tím, že jste přišli, mě dojmeš, nebo co já vím. Takže to už konečně vyklop ať je jasno.“
„Proč mé ženě říkáš K-A-Č-E-N-A?“, vyhláskoval to a dal si záležet.
„Prostě proto.“
„To není odpověď.“
„Je mi jedno co si o tom myslíš.“
„Zajímá mě to. Chtěl jsem se zeptat už dřív, ale nebyla příležitost.“
„Taky mě zajímá pár věcí a ptám se tě na ně? I když bych měla.“
Kačeně bylo jasný, že komunikace míří někam jinam a mohlo by dojít na lámání pomyslného chleba. Potřebovala změnit směr. Tím co řekla, se jí to vážně povedlo.
„Jenny, můj muž přišel na to, proč ta léčba není úspěšná. Když mi to řekl poprvý, moc jsem tomu nevěřila, ale když mi to vysvětlil, pochopila jsem to. Byla bych ráda, kdyby sis ho vyslechla a zamyslela se nad tím. Víš, chceme, aby ses uzdravila.“
Podívala jsem se na ni a neřekla nic. Sklopila oči a přerovnala si pásek u kalhot. Otočila jsem se na něj, abych mu řekla, ať se sbalí a vypadnou, když v tom mě předběhl a řekl to svý moudro.
„Chybí ti láska k Bohu.“
„A tobě chybí základní lidský vychování a slušnost. A teď si sbal všechny svý kecy o Bohu a vypadni. A Kaču vezmi sebou.“
Postavil se, důrazně si odkašlal a zopakoval to, co řekl a přidal ještě to, že bych se k Bohu měla obrátit a víc mu naslouchat, protože to mi chybí, že mi chybí křesťanství. A jedině to mi může pomoci.
„Věř a víra tvá tě uzdraví. To je dobrej slogan pro věřící a nejen pro ně. Tohle nemá s Bohem nic společnýho. Takže si sbal svý kecy o křesťanství a vypadni. Protože ty jsi asi takovej křesťan jako já, nechápu, kde bereš tu drzost mi tady hlásat nějaký takový kecy.“
„Mluvila jsem s Tomášem.“ Snaha Kačeny o změnu vývojové osy hovoru byla neuvěřitelná.
„Taky má o tebe strach“ dodala a chtěla pokračovat, když v tom ten její vocas začal kýchat a kašlat. Kýchal a kašlal i předtím, ale ne tak okatě. Teď kýchal naprosto nenuceně v mé blízkosti. Byl nejvyšší čas, aby tahle návštěva byla ukončena. Zmáčkla jsem tlačítko na přivolání personálu, který se dostavil velmi brzo. Když viděli a slyšeli, co se odehrává, rezolutně trvali na jejich okamžitém odchodu.
Bacily, které ten její mistr rozkýchal – a je jedno jestli úmyslně, nebo ne – odvedly své. Můj stav se ještě o něco zhoršil. Ano, na tuhle návštěvu můžu jen těžko zapomenout.
******
„Přestaň Kačeno, vím, co si o mně tvůj vocas myslí, vím tak zhruba, jaký má o mě smýšlení, nechci to poslouchat ani od něj, ani od tebe. Dořekni to, co si chtěla. Jsem unavená, chci jít spát.“
Vzhledem k tomu, že mě její hovor probudil, očekávala jsem nějakou konstruktivní debatu, zvláště pak poté, když jsem jí řekla, že mě probudila.
„Bavíš se semnou jen proto, že ode mě něco potřebuješ“ řekla zkroušeně smutným hlasem. Napůl otázka, napůl oznámení.
Měla jsem toho dost. Zavřela jsem oči. Toužila jsem jí to prostě položit. Ukončit hovor a spát. Ale neudělala jsem to. Ano, má pravdu. Má jistým způsobem pravdu. A ví to. Ví to ona, vím to já. Ovšem taky jí musí být jasný, že se do tohoto stavu uvedla sama. No, sama ne, s pomocí svýho manžela. Řekla bych s vydatnou pomocí. Přece tohle musí vědět!
„Ano, je to tak.“ řekla jsem jí
„Víš jak mi je?“ položila mi už jednoznačnou otázku
„Ne, nevím.“ sarkasmus, asi to nepochopí, napadlo mě
„Je to pro mě těžký.“ hlas se jí změnil do téměř šepotu
„Dál Kačeno, k věci ano?“ začínala mě štvát
„Proč jsi tak zlá?“ slyšela jsem, jak ji má odpověď zaskočila, tudíž sarkasmus nebyl odhalen
„Kačenko, nejsem zlá, probudila jsi mě, takže čekám, kdy se dostaneš k jádru. Co se děje?“
„Potřebuji někde sehnat peníze, nevíš… „ hlas se jí dramaticky zlomil
„Nevím.“ odpověděla jsem stručně
„Víš ty věci, který po mě chceš, je to docela nákladný a my teď…“
A my teď… cokoliv. Je jedno co říkala, podstatný je jen to, že to není můj problém. Co čeká? Že jí povím zázračnej recept na to, jak se dostat k penězům? Jaká částka by pro jejího manžela byla dost zajímavá? Další milion? Nebo raděj dva?
„Koukni Kačeno nějak si to zařiď, ty. Prostě to nějak uděláš, protože do týhle situace ses dostala sama. Poslouchat magora je jedna věc, a sama se rozhodnout věc druhá. Tys to spojila, oukej. Bylo to nefér, ale situace je taková, že s tím nemůžu nic dělat. Takže co teď čekáš? Že si řeknu chudák Kača, má problémy, nějak jí pomůžu?“
Mlčela.
„Nepomůžu ti, ne tak jak čekáš, takže mě s tímhle přestaň votravovat“, byla jsem vytočená
„Mohla bys mi dát číslo na Tomáše“, brečela
„Ne nemohla.“
„Prosím.“
„Ne! a dost, jestli to nevíš, naše vztahy se změnily, naprosto zásadně. Číslo na něj ti nevytrhne trn z paty, to, že byl k tobě, jak to říct…štědrej nebylo proto, že by byl tak oduševnělej, dělal to, aby mě vytočil a silně pochybuju, že by ti teď vyšel vstříc, ale nevím to a nemá to nic společnýho s tím, že ti na něj nedám kontakt. Jestli máte málo financí, bude rozhodně víc efektivnější, když si vocas najde nějakou práci.
„Prosím tě Jenny…., tobě to nic neudělá…., a nám by to moc pomohlo….“, hlas se jí ztrácel mezi vzlykáním.
Nevěděla jsem co tím myslí, co přesně tím myslí. Jestli je vytrhne to, když jí dám číslo, který nemám, nebo to, abych jí zařídila přímo přísun financí. Ať tak nebo jinak, nemůžu pro ně nic udělat. Takže proč dál pokračovat v hovoru o ničem?
„Kačeno přestaň, máme určitou dohodu, nic se nemění. Zítra půjdeš někam do lékárny koupit ty věci, který jsou potřeba a pošleš to tak, jako vždycky.“
„No jo, ale my se zítra nikam do obchodu nechystáme“, řekla trochu nelogicky, ale už vyrovnaně
„Chystáte, nechystáte, prostě to koupíš a pošleš.“
„Stačí to poslat v pondělí?“
„Nejpozději v pondělí“, řekla jsem jí
„Tak jo, v pondělí to pošlu a …., nezlob se, musela jsem to zkusit“ dodala šeptem
„No, takže ahoj.“
Neusínalo se mi dobře, nebyla jsem ráda, protože nemám ráda takovýhle rozhovory. Už jich pár bylo, vždycky ve stejným duchu. Někdy si vzala na „pomoc“ i magora, to potom bývaly hovory vysilující. Tedy pro mě. Je těžký si uvědomit tu její proměnu. Přijmout to, že už to není ta fajn holka, kterou jsem znala, přijmout a smířit se s tím, že z ní jeden magor, během poměrně krátký doby, udělal výstavní pipinu.
A změnilo to i mě.
Změnilo mě hlavně zjištění, jak se někteří lidé mění. Jak snadno podlehnou a přikloní se k horšímu za cenu ztrát. Jak snadno přivírají oči, jak snadno je zavřou pro prchavý okamžik štěstí, pro okamžik.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Jeden sobotní večer | malá přání | Pro rytíře | Jak přijít o kamarády | Střípky