Karin potřebovala něčím zaměstnat. Čímkoli. Rozhlížela se kolem sebe a pohled jí sklouzl k zarostlé zdi kus od posledních stromečků angreštu. Byla to spíš taková zídka, zřejmě pozůstatek kutilských aktivit bývalých majitelů.
Rozlehlé stavení uprostřed přírody, obklopené z poloviny lesem a z druhé rozlehlými pastvinami ji učarovalo na první pohled. To bylo před více než pěti lety a od té doby se toho změnilo jen pomálu. Kromě vlastníka, kterým teď byla ona sama. I to ale původně mělo být jinak. Patrik, její tehdejší přítel a současný expřítel, se sem chtěl odstěhovat, až bude čas.
Tím časem měl na mysli, až budou mít děti. Než k tomu ale došlo, pořídil si miminko s její nejlepší kamarádkou Helenou. Karin se dostala do nezáviděníhodné situace, kterou vyřešila ostrým řezem. Rozchodem. Krvácela nejvíc ona, nebo jí to tak přišlo. Po několikaletém vztahu si přece jen představovala trošku jiné vyústění. Pohodila hlavou, aby odehnala mrzké myšlenky.
Půlka prázdnin pryč a prozatím nic moc. Třeba v dalších dnech bude veseleji, až přijedou přátelé, které pozvala. Minulý týden ji sice navštívil nevlastní bratr s manželkou a jejich společnou miniaturou, dcerkou Natálkou. Jakoby bráchovi z oka vypadla a povahově celá maminka, prostě rodinné stříbro.
A jak se na ně těšila, tak stejně, možná víc se těšila, až odejdou. Holčička vřeštěla celou dobu, snad jen na drobné chvilky, kdy vyčerpáním usnula. Její rodiče na sebe pro změnu poštěkávali kvůli hloupostem, aby se už večer příšerně pohádali. Napětí vyústilo v odjezd následující den. Byla sobota a Karin, aby uklidnila pochroumanou mysl, spala až do druhého dne.
V neděli ji částečně rozptýlila skupina tří cyklistů, kteří přijeli omylem. Ověšení všelijakými pípáky, které měly spolehlivě najít nejlepší trasu. Naprosto ztracení a vyčerpaní zůstali do druhého dne. Přestože trvali na tom, že musí spát venku, kvůli nějaké konstelaci hvězd, poskytla jim azyl v dřevěné besídce. V pondělí ráno je viděla, jak se chystají, tentokrát podle osvědčené metody, papírové mapy.
Uvařila kafe, chtěla s nimi poklábosit, ale mysleli jen na cestu zpátky. Když odjeli, chvíli přemýšlela, co bude dělat a protože ji nic zásadního nenapadlo, natáhla se do houpací sítě s knížkou. Četla i v úterý a dokonce ještě i ve středu dopoledne. Přečetla několik knih, vyluštila nějaké křížovky a měla dojem, že lenošení bylo dost. Bezradně se rozhlédla kolem sebe.
Ta zídka! Zarostlá psím vínem a Karin se v okamžiku rozhodla pro naprosto bláznivý nápad. Vyšplhat na ni. Výška asi dva metry, takže žádný větší problém, když by spadla, pomyslela si.
Šlo to docela snadno, úponky větviček propletených do sebe poskytly jakous takous podporu,
i když asi dvakrát podklouzla a musela se víc přitáhnout. Už stačilo jen přehodit nohu a voilà, seděla na svojí zídce. Labužnicky roztáhla ruce a smála se jako malá.
Po chvilce ji napadlo, jak se sakra dostane dolů?! Ono… dostat se nahoru většinou není těžké, nějak to jde, ale dolů? Koukla pod sebe z druhé strany, než z které lezla a uviděla změť rostlin nejvíce připomínající kopřivy. Hm, tak to ne. Případný pád riskovat nechtěla. Snažila se přetočit na správnou stranu, když koutkem oka něco zahlédla. Jakoby tam někdo byl??? Trhla sebou a než se nadála, letěla ze zídky přímo do kopřiv.
„Zajímavý,“ pomyslela si. Kopřivy, který nepálí? Příliš rostlinám nerozuměla. Oklepala ze sebe zbytky listí, proutků a větviček. Pomalu se postavila. „Co to tam jen bylo?“ přemítala v duchu a vydala se loubím k zahradnímu pavilonu, který taky pamatoval lepší časy. „Asi se mi to jen zdálo,“ broukala si pro sebe, když najednou zůstala stát málem s otevřenou pusou. „Nezdálo!“
Na trávě u domku ležel úplně nahý kluk. Co ležel, vyvaloval se. Že by to byl jeden z těch cyklistů? Blbost, ti odjeli všichni. Proč by se pak jeden vracel? Nebo někdo ze stavební firmy, kterou najala na rekonstrukci? No nic, zeptám se ho a pak ho odsud vypakuji. Nějak.
„Ahoj,“ zkusila otřepanou klasiku a nic. Kluk dál ležel, jednu nohu pokrčenou, v puse žmoulal kus nějaké trávy, přímo si užíval. Karin měla co dělat, aby mu necivěla mezi nohy. Zvažovala co dál, měla chuť se smát i chuť řvát. A očima pořád klouzala do míst, která nebyla krytá, naopak, jakoby si takhle lehl schválně!
„Slyšíš?“ sklonila se k němu „co tady děláš?“ Očekávala, že otevře oči a ona se tak vyhne nepříjemnému civění. Jenže kluk oči neotevřel, jen si vytáhnul trávu z úst a naprosto nenuceným hlasem jí řekl, že tam leží.
To se mi snad jen zdá, pomyslela si mírně nervózní Karin.
„Nezdá,“ odvětil neznámý.
Karin se udiveně posadila.
„Zdá, nezdá. Kdo jsi?“ vypálila a urputně přemýšlela, jak si sakra poradí s tím, aby vypadl.
„Amor,“ řekl naprosto klidně.
„Aha, tak to mi spadl kámen ze srdce.“ Karin si začínala připadat jako blázen.
„Nevěříš mi.“
„Ale jo, jasně, jsi Amor a úplně klidně se mi tady válíš. Nahej.“
Konečně otevřel oči. Skoro to vypadalo, že překvapeně. Posadil se a prohlížel si Karin. Vypadala trochu rozcuchaně, vlasy jí napůl spadly na ramena, část ještě držela sponka. Medová barva příliš nekorespondovala s opálenou pletí, malý nosík a růžová ústa. Brada s ďolíčkem. Když sjížděl pohledem níž, natáhla nohy a zvedla k němu medové oči. Tak proto ta barva vlasů, napadlo ho a usmál se.
„Bavíš se?“ zeptala se. Neuniklo jí, že se posadil a byla ráda, že už není tak moc všechno vidět.
„Běžela jsi sem?“ odpověděl otázkou.
„No jasně, běžela jsem za tebou,“ odsekla.
„Běžela jsi.“
„Jo.“ Nedokázala myslet. Proč se ptá, když to ví, napadlo ji.
„Tak to jsi po dlouhé době první. Myslím první, kdo běžel.“
„Potkáváš tady hodně lidí?“ zdá se mi to, prostě se mi to zdá, říkala si Karin.
„Nějaké jsem tady už potkal,“ usmál se.
„Tak dost,“ řekla.
„Když dost, tak dost,“ řekl a postavil se.
Je krásný, prolítlo Karin hlavou. Atletická postava, dlouhé nohy, svalnaté paže, štíhlé prsty… úpěnlivě se snažila dívat na celou jeho postavu. Když nad ní stál, a ona koukala vzhůru, podal jí ruku. Okamžitě toho využila. Byl jen o něco málo vyšší než ona. Měřila metr sedmdesát a jeho tvář byla nadosah. Oči v barvě lískových oříšků, vlasy o tón tmavší rámovaly obličej a konečky se legračně kroutily a poletovaly v rytmu jeho dechu.
„Je na čase, Karin, abych tě přesvědčil, kým jsem.“
Odstoupila o krok, snad aby si nemyslel, že ji nějak vykolejí, že zná její jméno.
„Víš přece kdo je Amor? Myslím obecně.“
„Ovšem, Amor je bůh lásky. Poletuje po parcích a jiných místech s lukem a šípy a dělá z jednotlivců zamilované páry,“ způsobně odpověděla.
„Ano, jsem krásný. Jsem Láska.“
„Tak lásko, jak mě přesvědčíš?“ Karin už se opět dostávala do ráže.
„Jednoduše,“ odpověděl a přitáhl ji jemně k sobě. Potom jí položil ruce na ramena, chvíli ji hladil. Stála jako opařená. Jestli je tohle všechno… pomyslela si Karin, tak…
„Není to všechno, ještě ne,“ řekl a pomalu posouval ruce výš, k její tváři. Měla obličej v jeho dlaních a ucítila obrovský chlad, až se lehce otřásla. Chlad ještě zesílil a najednou zimu vystřídal nepopsatelný pocit blaženosti. Zavřela oči. Slyšela, jak něco mumlá, nedokázala rozeznat jednotlivá slova, byla to změť zvuků a ona se jimi nechala ukolébat. Unést.
Vnímala krásné pocity hřejivého tepla, které přicházely ve vlnách, a Karin si přála jen jediné, aby nikdy neskončily.
Jenže nic není nekonečné ani věčné, snad jenom láska.
Když znovu otevřela oči, byla překvapená. Zaskočená. Držel ji, jako malé dítě v náručí.
Byl najednou obrovský, nebo ona maličká. Nevěděla. Držel ji a ona chtěla vědět tolik věcí. Tolik otázek měla na jazyku. Ale nezmohla se na jedinou, nemohla vydat ani hlásku. Pomalu ji položil na zem, opatrně jako ptáče, co vypadlo z hnízda.
On zůstal stát. Velký, obrovský, nadpozemsky vysoký.
„Položím ti teď Karin tři otázky,“ řekl, „podle toho, jak mi odpovíš, ti potom já odpovím na tvoje.“
Karin kývla. Stále měla dojem, že nemůže mluvit, že se nachází v nepopsatelném opojení.
„Jsi šťastná?“
„Ano,“ odpověděla.
„Představ si, že umím vrátit čas. A já to umím,“ šibalsky se usmál. Opět to byl kluk, jen o fous vyšší než ona. Seděl vedle ní a mhouřil na ni oči. „Chtěla bys vrátit čas? Moci něco udělat jinak, nebo něco neudělat vůbec? Vrátit se do dětství, být poprvé zamilovaná nebo do doby, kdy ti bylo krásně, a všechno bylo zalité štěstím?“
„Asi každýho někdy napadlo, jak by bylo skvělý vrátit čas,“ zamyšleně odpověděla, „ale skutečně to udělat? Ne. Moje odpověď je ne.“
„Jsem spokojený Karin,“ řekl, „chvilku jsem měl o tebe strach, ale už nemám. Teď se můžeš ptát ty mě. Na co chceš.“
Karin najednou nevěděla. Byla šťastná. Nevyslovitelně. Prostě jen tak. Najednou.
Usmíval se na ni. A Karin přece jen napadla otázka. Jedna, jediná.
„Jak?“ stručnost nade vše.
„Objevila jsi Lomikámen. Je to ta zídka.“
„Zídka?“ zeptala se. „Jak to, že zídka… vždyť… nedávno kolem ní šli sem a tam tři cyklisti a taky dělníci tudy chodí a…“
„Ano, chodí. Ale ty jsi ji přelezla. Neobešla, ale přeskočila, dalo by se říct,“ dodal s úsměvem.
No ano, ano! Má pravdu, letělo Karin hlavou. Má pravdu. Kolikrát jsem šla kolem ní, kolikrát ještě s Patrikem chodili k pavilonu a plánovali, jak ho opraví, aby…
Ano, má pravdu. Všichni chodí kolem ní, a taky proč by ne? Zídka, která je jen něco málo přes dva metry na výšku a metr, možná metr a půl na šířku a kolem volno, prázdno. Proč by si lidé komplikovali život jejím přelézáním, aby se dostali dál, na druhou stranu.
„Lomikámen,“ řekla tiše.
„Lomikámen,“ odpověděl.
(celkem: 10, počet hlasujících: 2)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
Příběh se brzy rozproudil a udržel mou pozornost až do konce. Prima
kvalitní komentář (0)
4.9.2017, 15:20díky za komentář.
pravdu máš, k těm jménům, já to měla jako na rozběh, aby se mi líp psalo a pak je ponechala v textu, ačkoli nejsou nosným celkem.
díky.
kvalitní komentář (0)Reaguj >>
22.2.2017, 19:58ahoj Jardo,
díky za komentář, až na to, že to mělo být hlavně sci-fi, což mi jaksi hodně nevyšlo
tradičně.kvalitní komentář (0)Reaguj >>
kvalitní komentář (0) 2.9.2016, 19:49jéé
děkuju Hesionono už vím, že to nesplnilo zadání, ale ten vědecký prvek bych tam vtlačila stěží, nejde o tenhle text, jde o moje texty obecně
vědecko-fantastická literatura jde zcela mimo mě
chuť podpořit účast mě pobídla k napsání.
kvalitní komentář (0)Reaguj >>
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Černé stíny | Odpolední zápis | Linda a Jáchym | Silvestrovsky pocitová | dost bílé