15 368 literárních děl

3 002 autorů

Jak málo zmůže moudrost staletí proti přítomné hlouposti.
[Ortová Zdeňka] Další >>

SBÍRKY OSTATNÍ BLOGY POVÍDKY BÁSNĚ

Děsivé světlo svíce

Sen, který se mi za půlhodinového spánku zdál, nemohla jsem si pomoci, tak jsem ho napsala, stejně jsem nemohla usnout =(

Autor: Venali, 8.2.2009, Ostatní

Venku se už stmívá, za chvíli bude tma a přijde opět prázdná noc, noc, na kterou každý den čekám, noc, ve které začínám žít. Dnes po setmění asi nepůjdu bloudit tmou a usednu ke knížce, jež mi, alespoň doufám, něco dá.
Usednu na postel a rozsvítím svíčku, která sídlí na komodě hned vedle. Uvelebím se a opřu o zeď potaženou tapetou s hornatou krajinou, lesem a velkými balvany. Otevřu knihu a s velkou chutí ji začnu číst. Nevnímala jsem čas a ani nepočítala minuty, možná hodiny. Náhle světlo svíčky zaplápolalo a vedle mé postele stanula vysoká postava, zamžourala jsem očima a pohlédla příchozímu, tedy jestli vůbec dveřmi přišel, do tváře. Poznala jsem v ní svého přítele, dnes neměl výraz ve tváři jako obvykle, nemračil se, jeho ústa se snažila usmívat, anebo se to alespoň úsměvu podobalo, možná trochu úšklebku. Zaskočilo mě to, jelikož mi ani nezavolal, nenapsal nic o tom, že dnes chce přijít, ale ještě víc mě překvapilo, že vedle něj stojí nějaký muž, ale ten už se neusmíval, jeho tvář byla prázdná, bez výrazu. Chvíli jsme na sebe jen tak hleděli, až světlo svíčky zhaslo, jelikož plamínek narazil na konec knotu a kov. Jejich oči v tmě mírně zářily, nedokázala jsem se pohnout, až poté jsem nahmatala mobil a rozsvítila jej, abych mohla pozorovat, co se bude dít. Nečekala jsem dlouho, nýbrž Kristián, toť jméno mého milého, popadl můj mobil a hodil s ním o zem, chytl mě za ruku a začal vyhrožovat, že jestli ceknu, zabije moji babičku. Nato babička otevřela dveře v pokojíku a zděšeně hleděla na příchozí, Kristiána znala dlouho, ale takhle jej ještě neviděla, usmál se na ni a řekl: „To nic paní Daňková, vše je v pořádku, jen jsem chtěl, aby se Venali seznámila s mým kamarádem.“ Nedokázala jsem se dívat na babiččin vyděšený a ustaraný pohled, ale i přesto všechno jsem ze sebe vypravila náznak úsměvu a chlácholila ji: „Babi, vše bude dobré, nestrachuj se, oni, alespoň doufám, brzy odejdou, můžeš si jít lehnout… Dobrou noc.“ Při vyslovení slovního spojeni "oni brzy odejdou" jsem na Kristiána pohlédla s vražedným pohledem, avšak jeho tvář byla prázdná. Babička se spokojila s mým výrokem a odešla, ještě za sebou zavřela dveře. Všude byla náhle tma a já jsem zůstala o samotě s těma dvěma. Strčili do mě a já spadla na postel, narazila jsem spánkem na roh komody a omdlela, od té chvíle jsem byla v bezvědomí.

Probudila jsem se, ani nevím po jaké době, nebo spíše bych řekla, že mě probudil hluk z vedlejšího pokoje, něco tam padalo na zem. Vyskočila jsem a zkusila otevřít dveře, byly zamčené. Naštěstí byl z druhé strany klíč. Rozbila jsem sklo dveří, odemkla je a vyšla na chodbu, z pokoje, ze kterého byl slyšet hluk, vyšel ten neznámý muž, já se k němu rozběhla a strčila do něj, abych viděla, co se v pokoji děje, najednou mě zezadu chytil za lokty. Tím byl můj pohyb omezen. Kristián rozhazoval věci kolem, něco hledal, ale nenapadlo mě, co.
Neznámý mě odhodil do kouta. Při pádu jsem si poranila ruku, neboť jsem dopadla na železnou sochu postavenou v koutě, způsobila mi otevřenou zlomeninu ruky a vyskočené jablko z kolenního kloubu, nepočítaje zaschlou krev z předchozího poranění hlavy.
Moje veškerá síla se nyní soustředila na pokus o postavení se na nohy. Napotřetí se mi to povedlo, v tu chvíli již přítel stihl rozbít okno a vyskočit z něj, neboť před domem se ocitli nějací lidé, co hleděli do našich oken, něco na ně vykřikl a jim se hlava oddělila od těla, bylo to zajímavé, neboť o tomhle jsem vždy snila, ale tohle… strašná to věc. Udělal to s hrozným necitem a vůlí někoho zničit. Píchlo mě u srdce, uvědomila jsem si, jak jej nesnáším, jak pohrdám člověkem, jehož jsem milovala. A mohu vůbec něco, co stojí teď přede mnou, nazývat člověkem? To, co bylo mojí životní láskou, se proměnilo v cosi nepopsatelného, necítila jsem z něho nic, co jsem v něm milovala, nic, co mě těšilo z jeho přítomnosti. Sto chutí jsem měla jej nakopnout a nějaký předmět mu rozbít o hlavu, pak mu tu hlavu useknout a pověsit si ji na lustr a pěkně si z ní nechat vykapat jeho krev do kalichu a poté ji vypít, ale na to jsem neměla dost sil, byla jsem ráda, že stěží stojím, tedy skoro stojím.
Kristián stál u okna a bezelstně se smál. Jeho černé oči mně probodávaly mé srdce, jeho dlouhé tmavé vlasy vlály v nočním větru proudícím rozbitým oknem do místnosti.
Na okamžik jsem zapomněla na muže, který přišel s tím netvorem, ale nyní se mi opět připomněl, neboť usedl do křesla a za Kristiánova smíchu se pomalu proměňoval v panenku s hrůzným výrazem ve tváři. Panenka se poušklíbla a stanula u mých nohou, vyskočila a já už jsem pouze zahlédla trčící jeho ruku ze svého břicha.

Kristián něco svíral v ruce, ale nevěděla jsem co, to mě dost trápilo, asi něco našel, něco, co hledal, ale já stále nevěděla co. Chytl mě do náruče a já nedokázala pohnout ani jednou částí svého těla, abych vzdorovala, pouze jsem cítila smrtící bolest, cítila jsem konec, konec, jenž přichází většinou ve stáří, či stojí za vojákem v první linii boje. Tento konec mi dýchal na záda. Ale já se mu nechtěla podmanit, snažila se mu vzepřít, a to mě zřejmě zachránilo před usnutím a skonáním. Přítel mezitím se mnou v náručí dokráčel až k domovním dveřím a postavil mě na okraj schodů, nyní jsem již mohla mírně ovládat své tělo, dokázala jsem stát na místě, alespoň.
Pohlédl na mě svýma očima a nyní jsem z něj cítila něco jiného, nyní jsem mu mohla pohlédnout až přes jeho oči a dokázala pohlédnout až na okraj jeho srdce, cítila jsem jeho lásku ke mně jako dřív, cítila jsem něhu, jakou ke mně choval, a pocit ochrany, jakou jsem v něm měla. Bylo to zvláštní, ale bylo to tak. Chytl mě za ruku, a mírně pootevřel ústa: „Lásko. Musel jsem, promiň mi. Jsem světlo, a světlo někdy musí dělat i výjimky, jsem dobro, ale i to dobro někdy musí dělat zlo, aby dosáhlo dobra. Miluji tě.“ Po těchto slovech mě políbil ruku a byl pryč. Nedokázala jsem v tento okamžik pochopit slova či věci, co se staly před chvílí, pociťovala jsem pouhou bolest, nenávist a lásku, lásku, kterou jsem nyní nechápala ze všeho nejvíc.
Omdlela jsem.
Probudila jsem se na domovních schodech, neboť již svítalo. Po těle mi přeběhla pichlavá bolest, po celém těle jsem měla zaschlou krev a já byla stěží schopna pohybu. Doplazila jsem se k domovním dveřím a zabouchla je. Plazila jsem se po schodech až ke svému patru bytu. Byla jsem nesmírně ráda, že bydlím v prvním patře, neboť na další plazení již nebylo sil. Po chodbě zůstaly cestičky krve, plazila jsem se přes ně, až jsem skončila u jednoho z pokojů, kde mívám knihy a oblečení. Všude plno krve a místnost byla v takovém stavu, jako by se přes ni převalil tajfun, rozbité okno, poházené knihy, roztrhané šaty. Nedokázala jsem pochopit, co se zde dělo, až poté, co se mi v hlavě uspořádaly vzpomínky na noc. Bylo to strašné, nebyla jsem schopná ničeho na světě. Rodinný domek, první patro, tedy moje část domu, byla chmurná, obvykle jsem toto místo měla ráda, pokoj, ve kterém jsem spávala, byl plný růží, plyše a počítač, kde jsem trávila dost času, malá kuchyňka s jídelním stolem, menší koupelna se vším, co jsem potřebovala a nakonec místnost, ve které byly knihy a oblečení černé barvy, které jsem nosívala, dlouhý kabát, korzety, korzetové šaty, kapsáčové kalhoty, steelky… Prostě to, co bylo mým vnějším já. Ale teď tenhle pokoj byl v troskách. Cítila jsem prázdnotu a samotu, samotu, kterou jsem povětšinou měla ráda, mě nyní trýznila, chtěla jsem obejmout, ale nebyl tu nikdo, kdo by to dokázal. V přízemní části domu, kde sídlila babička, bylo ticho, cítila jsem, že život tam už žádný není, bolelo to.
Z posledních sil, které jsem našla, popadla větší kousek skleněného střepu z láhve, velké 50 litrové láhve naplněné whisky, zakoupené pradědečkem v Ekvádoru, která byla na okrasu a teď z ní zbyly střepy, bodla jsem si jej do srdce.
Pocítila jsem úlevu, teplá krev, která mi stýkala po hrudi, mě naplňovala potěšením.
Posledním pocitem byl odchod duše z těla, ale již předem jsem věděla, že nepůjde do nebe, cítila jsem to a byla jsem na to připravená. Moje duše skončí v pekle. Ale takový konec jsem nečekala, ani v tom nejhrůznějším snu.