15 367 literárních děl

3 002 autorů

Nic nedělá sluch citlivějším jako zatrpklost srdce.
[Multatuli] Další >>

SBÍRKY OSTATNÍ BLOGY POVÍDKY BÁSNĚ

Co vlastně jsem?

Pochopte to, jak chcete.

Autor: Deneir

, 6.7.2009, Ostatní

Co vlastně jsem?

Jsem dítě, které si touží hrát, ale hračky mu berou a ničí je, cupují. Ti druzí mají právo si hrát, jsou děti. Já ne. Mé myšlenky nejsou důležité, jen myšlenky těch jiných. Ležím v koutě a mlčím, pozoruji. Jen ležím a poslouchám ty hlasy. Jsou všude. Nadávají. Jsem zadumané dítě, co mu svázali ruce i nohy, oči šátkem přikryli a řekli: „Teď si hraj.“
Tak si hraji, jak poručili.

Jsem puberťák, co nikomu nevěří, co ani jemu nevěří nikdo. Provazy trhám silou hněvu a utíkám. Od těch hlasů. Do samoty, černé, osvobozující. Ty druzí mají právo věřit ve štěstí. Já ne. Mlčím a naslouchám zpěvu světa. Však někdo zavřel dveře do mého srdce, zvukotěsně je uzavřel, a já neslyším nic. Neslyším ševelení lásky, jen pusto a ticho. Zamkli mě, klíč zlomili a řekli: „Teď přemýšlej o lásce.“
Tak přemýšlím, jak poručili.

Jsem dospělák. Nacházím mnoho klíčů. I ten od srdce, sice náhradní. Zámek je však zarezlý, vždyť na něj léta pršel déšť z očí. Nepovoluje. Dveře rozkopávám s nahromaděnou energií, co říká si Touha. Za dveřmi propast. Nekonečná propast, do níž padám a padám…A kolem je vidím. Ty obličeje zla, ty vzpomínky a ty, co mě svázali, zamkli a poroučeli. Šklebí se, radují, nadávají, posmívají… Letím kolem nich a přeji jim … štěstí. Aby sami nikdy nepoznali. Není vidět dna. Kdy dopadnu? Kdy se zastavím? Odsoudili mě k věčnému strachu, k věčným otázkám. Jen se mihli kolem, plivali a řekli: „Trap se navěky.“
Nechci se trápit, nechci si nechat poroučet. Už nikdy. Jenže…

Jsem prostředníkem mezi životem a smrtí. Tělo bez duše, duše bez života, život bez radosti. Plavím se na vlně snění, snění o radosti, co je za horami, řekami, městy, v jiném světě, galaxii. Skutečnost je tady. Ve mně. Šedivá, bez vize. Nesnáším ty hlasy, ale miluji je. Nechci, nechci s nimi žít. Nemohu žít bez nich. Jsou všude. V hlavě, srdci, duši, v každém atomu vzduchu a v každém zablyštění slzy.

Co vlastně jsem? Jsem dítě, když si hraji? Jsem puberťák, když přemýšlím? Jsem dospělák, když se trápím, ač nechci? Jsem vůbec ... člověk?