Úvodem, ačkoli…
Vždycky jsem toužila zadávat, vyhlašovat soutěžní téma. Nikdo to nevěděl, nikomu jsem to nikdy nenapsala. Ta touha byla o to větší, o co větší bylo vědění, že bych nějakou soutěž musela vyhrát. A to já jsem věděla, že se nestane, a tak jsem si dál tajně přála a toužila.
Do předešlých soutěží jsem se nezapojovala proto, abych vyhrála. Tedy nebyl to hlavní stimul. Vím, jak píšu a vím dokonce i to, jak si zhruba stojím. Není to podceňování, je to prostě realistickej pohled. Nicméně, každá soutěž byla výzvou. A já mám prostě výzvy ráda. Zkusit si něco nového, prostě jen tak. Třeba klidně i jen tak, pro radost. Protože aktivita je radost, je to pohyb, je to děj, je to život.
Proto i většina mých posledních textů má v anotaci to slůvko – „soutěž“.
Soutěžní bloky zde oživil a o jejich existenci se z největší míry zasadil ZAK. Ono i dřív tady probíhaly nějaké soutěže, ale s jeho příchodem a vervou, úsilím a nadšením, které tomuhle projektu věnoval, se soutěže prostě chytly. Bylo to fajn. A slůvko „bylo“ je více než na místě. Všimli jste si? (řečnická)
A když jsem zmínila Martina (Zak), musím i Sněhurku. Oba od nás odešli. A Poeta o hodně přišel. Nepíšu to proto, abych se někomu zavděčila. Jde prostě o shrnutí stavu věci a můj pohled. Vím, odešlo více lidí. A popravdě, nejsem ráda. A to i v případě Medvěda.
Společenství lidí, kteří se na různých místech scházejí a jsou spolu v nějakém kontaktu ať už důvěrném, přátelském, nebo jen tak zběžném by mělo nějakým způsobem fungovat. Všichni ti lidé by měli být schopni vzniklé problémy řešit, když nastanou. Protože oni tvoří to společenství, ne naopak. Vybrat si jako řešení odchod je sice jistým koloritem, ale připadá mi mnohem lepší a vyspělejší a jakýmsi způsobem plnější, být schopen vytrvat. Zvládnout to se sebou samým. Měla jsem tady hodně konfliktů s různými lidmi, zpočátku ve valné většině vyvolané mnou samotnou. Můžu například zmínit dva, Ingrid a Leporelos. S první jsem vedla debaty pod jejími díly v komentářích, nebo někdy ve fórech, s druhým jsem si vyměňovala vzkazy. On byl ten, který útrpně snášel moje, (dneska to klidně tak mohu nazvat), stupidní dotazy. U obou nešlo o to, že „já mám pravdu“, chtěla jsem jen pochopit. A uznávám, neptala jsem se příliš dobře. A když jsem to chtěla pochopit z jiných pohledů, od svých známých, říkali mi jediné: „Vyser se na to. Jsou uzavřená skupina, nikoho k sobě nepustí, máš tolik jiných možností, kam můžeš jít (myšleno literární weby), prostě se na ně vyser.“ Možná si někdo z vás řekne, sakra?, proč to neudělala, jak by tady teď bylo krásně. Jenže já jsem to ani udělat nemohla. Když vznikne problém, měl by se řešit, a když jsem navíc ten problém vyvolala já, pak „zmizet“ je neřešení, je to prostě přesnej opak.
Nepřišla jsem konkrétně na Poetu proto, abych si udělala „kámoše“. Přišla jsem, protože jsem byla zvědavá. Do té doby jsem vůbec neměla tušení, že nějaká taková místa existují. Vlastně internet jsem využívala jen sporadicky. Mail, a občas google, kvůli studiu. Takové skupiny, společenství lidí jako jsou na literárních webech, jsem znala jen reálně. Měla jsem je ráda, pro plamennost, energii, která byla uvnitř a sálala ven, pro radost a zapálení, kterého jsem byla součástí, ačkoli to byla jiná složka umění. Kdyby někdo z vás teď vyprskl smíchem, že jsem použila slovo umění ve spojení s Poetou, tak klidně prskejte. Skutečnost je taková, že jsem si velmi dlouhou dobu myslela, že tak jak existují spolky reálné, jsou takovými i ty na webech. Věnují se tomu konkrétnímu zaměření a jsou zapálení, vášniví a… dospělí. Přičemž nenarážím na věkovou hranici. Jak hořké bylo moje prozření. Nicméně zůstala u mě chuť vytrvat. Vědět, zjistit, rozvinout se. Tvořit.
Lidé přicházejí a odcházejí. Znáte ten citát? „Lidé do našich životů přicházejí a zase odcházejí, někteří však chvíli pobudou a zanechají v našich srdcích svou stopu a my už nikdy, nikdy nebudeme stejní.“
Měli bychom být připraveni, že se to stane. Dovolit druhému, druhým lidem, aby nás obohatili, aby nás změnili v tom dobrém slova smyslu. Dovolit druhým, aby nám dali kus sebe a zkusit jim to vrátit. Jak nejlépe umíme, jak nejlépe dovedeme. Nemyslím teď lásku jako takovou mezi dvěma lidmi, protože trojúhelníky, či jiné mnohačetné útvary neuznávám. V lásce jsem pro dvojici. Ale protože lásku jsem na mysli neměla, jsou všechny mnohaúhelné tvary vítány. A víte co je na mnohaúhelných či prostě jen mnohačetných společnostech nejdůležitější? Tolerance. Ano, přesně ta tolerance, která v sobě zahrnuje jakousi schopnost snášet nepříjemné, mít ochotu přijmout nepříjemné. Bolest, odlišné povahy, nepříjemné prostředí.
Tolerance. Ruku na srdce, máte ji? Já ano. Jsem tolerantní. Někdy se o ni musím snažit, ale snažte se o něco, co nemáte, nebo toho nejste schopni. Jak to potom vypadá? Třeba tak, že při prvním náznaku problému, odcházíte? Tolerance je přijmout a vytrvat. Přijmout a pochopit. Přijmout a vzdorovat (to platí hlavně k té bolesti). Tolerance. Klidně opakovaně. Když se opakovaně skloňují slova, která v sobě mají tolik klišé, tak proč ne to, které v sobě má všechno. Celou podstatu lidské společnosti.
Vím, je to dlouhý, a jestli jste dočetli až sem, těší mě to. Tudíž abych se vrátila k úvodu a uzavřela kruh.
Červencovou soutěž jsem vyhlašovala já. Psala jsem na začátku, jak moc jsem si to přála někdy udělat. Radost se nedostavila. Protože…
Všimla jsem si, jak to tady stagnuje. Nevím přesně, od které doby, ale přičetla bych to porůznu odchodům. Odešlo hodně lidí a ti co zůstali, mlčí. A víte, jak se projevuje mlčení na internetu? Třeba právě neaktivitou. Navíc mám, docela odůvodněné, podezření, že mnohé odchody různých lidí odsud jsou dávány za vinu mně. Zaráží mě jen to „ticho“, které občas naruší nějaké „kvoknutí“ bílé slípky. Jsem si téměř jistá, že některé lidi štvu. Jenom nevím, proč, zvláště když mají možnost, neudělají nic a - jen mlčí. Přijde mi, že lidem chybí odvaha, upřímnost, chuť. Čekají. A dočkají se. Moje období končí, ještě pár dnů a bude konec. A víte co? Taky se těším. Těm, kteří mi dali svůj hlas, děkuji. Jsem ráda. Těší mě to. Ale v následujícím období prosím dejte svůj hlas jinému kandidátu. Poeta to potřebuje, já to potřebuji.
A úplným závěrem, k soutěži. Mrzí mě to. Ne kvůli mně. Kdyby se nezapojil nikdo, tak jak se to stalo Tonymu (Antonín Sander), brala bych to jako fakt. Pro sebe bych si z toho vyvodila to, co si stejně myslím, že neaktivitou (mnozí z vás) dáváte najevo nesouhlas. Jenže, víte co je paradox? Že mlčením se ještě nikdy nic nezměnilo. Úsměvné, viďte. Mlčením se lidi odhání, mlčením weby končí, mlčením se lidi odhání, na jiná – konkurenční místa. Mlčení, to je jako smrt.
Mrzí mě, že lidé, kteří se zapojili do soutěže mnou vyhlášené, spadli do tichého síta. Mrzí mě, že nejsme schopni si navzájem poskytnout alespoň malou kapku radosti. A mrzí mě, že ti, kteří přesto přese všechno vytrvali s náznakem úsměvu v koutcích, odnáší neaktivitou, tichem, mlčením svou chuť a víru.
To mě mrzí.
Jenn
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Střípky | Začátek | Juliana | Lesní království | dost bílé