Na infolince ztracených dnů
hledám tu chvíli, kdy jsem se ztratil.
Nikdo to nezvedá a tak šlapu dál,
asi čekám na vlak.
V ranním tichu, které vlastně není tichem,
ale básníci tomu tak říkají.
Ticho je jen v pět odpoledne,
to všichni utíkají a pospíchají,
ulice jsou plné a přece tak lhostejně pusté.
Ráno se vše rozléhá.
Chladným vzduchem proplouvají mé myšlenky
a tak nějak cítím, že nakonec asi doopravdy jsem.
Trochu zklamán, že to nebyl sen
a nadšen pro Descarta, že měl teda pravdu
Ranní kafe v žabce a cigareta k tomu,
s pocitem nevolnosti zevlím na rohu.
Cítím, že v zájmu gurmánství bych měl kafe zavrhnout,
ale ono mi vlastně chutná.
Promrzlou tramvají pak jedu někam
a s potměšilou radostí masochisty si promítám její obrazy do tváří chodců.
Po chvíli už to není jenom Ona, ale i Ta.
Na další zastávce vidím i tu Baletku,
pak přichází Střelkyně, Zpěvačka a nakonec i Diplomatka.
Vzpomínám jen na to dobré
ze soucitu k sobě.
Ale stále nemůžu najít
Ten ztracený den (s tou - Mojí).
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Barvičky | Den poslední - start? | V davu | Nedělní obhajoba | pokus?