Na infolince ztracených dnů

hledám tu chvíli, kdy jsem se ztratil.

Nikdo to nezvedá a tak šlapu dál,

asi čekám na vlak.

V ranním tichu, které vlastně není tichem,

ale básníci tomu tak říkají.

Ticho je jen v pět odpoledne,

to všichni utíkají a pospíchají,

ulice jsou plné a přece tak lhostejně pusté.

Ráno se vše rozléhá.

Chladným vzduchem proplouvají mé myšlenky

a tak nějak cítím, že nakonec asi doopravdy jsem.

Trochu zklamán, že to nebyl sen

a nadšen pro Descarta, že měl teda pravdu

 

Ranní kafe v žabce a cigareta k tomu,

s pocitem nevolnosti zevlím na rohu.

Cítím, že v zájmu gurmánství bych měl kafe zavrhnout,

ale ono mi vlastně chutná.

Promrzlou tramvají pak jedu někam

a s potměšilou radostí masochisty si promítám její obrazy do tváří chodců.

Po chvíli už to není jenom Ona, ale i Ta.

Na další zastávce vidím i tu Baletku, 

pak přichází Střelkyně, Zpěvačka a nakonec i Diplomatka.

Vzpomínám jen na to dobré

ze soucitu k sobě.

Ale stále nemůžu najít

Ten ztracený den (s tou - Mojí).