Vyvrhel

Obrazy visí pevně na stěně myšlenek. Samota v básni, samota mimo ni. Líbí a více netřeba dodat.

kvalitní komentář (0)

Zaujal název, protože negace není nikdy dost.
Jenže... název není vše.

Zkouším se začíst do něčeho, co je snad v každém deníčku adolescenta. Nebo aspoň v konečcích prstů (když chybí odvaha).
Marně se snažím přijít na smysl opakování.
Snad pro dramatičnost, snad nějaký okoukaný jev nebo náběh na nápěv písničky? Nevím. Ale ruší to, aspoň mého čtenáře.
Líbil se mi 3. řádek pro shluk "eSek", dá se s tím krásně foneticky pracovat. Myslel jsem, že to naskočí v celé básni a bude to protkávat každý řádek. Chyba. Očekávání jsou někdy tupá a slepá.
Do rýmů, do toho se nechci pouštět. Musel bych si pustit žilou. Jsou ... řekněme, že začátečnické. Nepřekvapí. Ale můžou zkušenější čtenáře znudit.
Ani zamýšlenou formu jsem neodhalil (moc jsem se nesnažil, přiznávám).

Přijde mi to jako umělá emoce. Celá báseň. Proč?
Zahrávat si se smutkem a s lehkou depresí a se sebeironií (v závěru), hmm, často stavění na emočním základu.
Takové to "polituj mě, je mi smutno." A vždy se někdo najde, kdo řekne že bude líp. To je - smutné.

Snad jen poslední řádek se dá brát jako myšlenka. Vše je pokus o estetické navození pocitu.
Za svého čtenáře. Ne. Neoslovilo, neurazilo, nebylo.
Černou mám rád v kávě nebo v očích.
Smutňoučké věci, do reklamy na gynekologické pomůcky (protože tam bují život).

Začátky (jestli to jsou tvé začátky), jsou plné blbců jako já. Jenže i osel umí táhnout jako kůň. Číst, psát, zkoušet a hlavně...škrtat

kvalitní komentář (2)